Český deník, ideologicko-diverzní buňka Pepy Kudláčka, která položila základy české novinařiny

Už dlouho jsem se chystala napsat vzpomínku na Český deník. Když jsem kdysi sdílela na Facebooku text komentátora Alexandra Mitrofanova o tom, jak jsou čeští konzervativní ultras a Putinovo ruSSko spojité nádoby, tak se mi vybavila vzpomínka stará nejméně třicet let. Stoupám po schodech nahoru k sálu, kde probíhá večírek ODS, kam jako pravicová křesťanka z Českého deníku mířím v té době ještě s radostí (myslím že to bylo kolem roku 1992, ale nejsem si jistá, čísla nejsou moje silná stránka). Na chodbě se ke mně přidává kolega z Práva, levičák a ateista Saša Mitrofanov a vcházíme spolu dovnitř. Nic odlišnějšího než Právo a Český deník zřejmě v malém mediálním českém rybníčku tehdy neexistovalo.

Nyní, v roce 2023, po nějakých třiceti letech, jsem sdílela nejnovější Sašův text, tak jako jsem sdílela nedávno nějaký jeho jiný článek a jako on čas od času sdílel mě. Dokonce se v té době párkrát přihodilo, že jsme ve stejnou dobu vydali něco, co mělo podobnou myšlenku. Co se vlastně stalo, že mi byl ze všech novinářů nejbližší? V Twitterové aplikaci nejsledovanějších účtů jsem ho měla pravidelně na druhém místě, hned za Auschwitz Memorial a Džamilou Stehlíkovou, se kterou sdílíme nejen názory, ale také společného advokáta Artura Ostrého, který nás hájí proti lidem, kteří zastávají mírně řečeno neliberální názory.

Střih

Bohužel neuplynul ani rok a stejně tak jako už dnes nesdílím názory Alexandra Mitrofanova a Džamily Stehlíkové na Gazu, nesleduju už ani každý den Auschwitz Memorial, protože přemýšlím často nad tím, že jména Palestinců z  Gazy a ze Západního břehu společně s jejich fotografiemi budou další generace nevěřícně sledovat se stejným pohnutím a  rozhořčením jako se díváme my na fotky z Osvětimi.

V tomto se dozajista rozcházím také s velkou většinou svých tehdejších kolegů z Českého deníku, které ovšem až na výjimky nesleduju už dávno. Nevím přesně, co se s mými tehdejšími spolupracovníky a kamarády, kteří stále píšou, stalo. Snad jen seděli dlouho zavření ve svých redakcích bez kontaktu s lidmi z jiného světa a z jiných sociálních bublin, bez sledování zahraničních zdrojů, bez cestování jinam, než jen do míst, kde jsou samí běloši. S nechutí poslouchat mladší lidi. Nebo se drží své mladické tzv. pravicové ideologie? Jak se říká „Starého psa novým kouskům nenaučíš“.

Dnes když si chci přečíst ,nebo poslechnut něco opravdu zajímavého, tak sleduju mladé tzv. levicové novináře a novinářky, politology a politoložky, či historiky a historičky. Propastný rozdíl mezi jejich rozhledem a rozhledem naší generace je frustrující.

Kdo by to řekl před těmi třiceti lety, že orientace vpravo a vlevo přestane být důležitá, ale že nás všechny bude spojovat smysl pro svobodu a lidská práva a odpor k oligarchům, totalitářům a populistům, ať už z Čech, ze Slovenska, z ruSSka, z Izraele či z USA, ultra katolické kruhy nevyjímaje?

Jak to začalo, čili „očima vzpomínek“

Když mi kamarád, disident Ludva Bednář, v roce 1992 – tedy v době, kdy jsem chodila na FAMU – řekl, že Honza Patočka, syn filosofa a mluvčího Charty, hledá nějaké novináře do nově vzniklého Českého deníku, namítla jsem, že o novinách nic nevím. (Kromě toho, že jsem na Občanském fóru ve Zlíně vydávala Občasník Za veselejší zítřky, což bylo několik potištěných papírů, které jsme s kamarádkou se slovy dobré zboží se prodává samo nechaly ráno venku na náměstí před budovou a večer posbíraly drobné z košíku).

Prej to vůbec nevadí, naopak vydavatel a majitel Annonce, který celý projekt novin zajišťoval, Pepa Kudláček, si nepřál nikoho, kdo má za sebou jakoukoliv zkušenost s normalizační žurnalistikou. Tento názor se mi zdál rozumný, tak jsem nastoupila.

A hned jsem se stala zpravodajkou ze Sněmovny a krátce po té komentátorkou, což byla vysněná pozice. Kapitalistický vydřiduch Pepa mi za tuto práci dával 4000 Kč, bez jakéhokoliv nároku na sociální či zdravotní pojištění a já jsem z toho platila 2500 nájem za byt, kam jsem každý den dojížděla půl hodiny tramvají. Jenže Pepa všechny ty desítky milionů, které do Českého deníku investoval, mohl klidně taky prohrát v kartách, nakoupit za ně investiční nemovitosti, cestovat po světě, nebo si pořídit další manželku. Ale on to neudělal, protože cítil, že je třeba osvěžit zatuchlý mediální rybník čerstvou vodou a vzít to pěkně od podlahy, což byla jeho specialita.

Pepa alias José

Pepa byl a je cholerik, což mě neirituje. Vždycky jsme se s ním na všem dohodli a za zády jsme mu říkali pro jeho jižanský temperament José. Když se pak s částí redakce rozhádal, přišlo mi to líto, tak jsem pak po pár letech zorganizovala schůzku znepřátelených stran. Všichni muži přišli, evidentně rádi, že se vidí a že jsem to vymyslela, protože jejich ega by jim to nedovolila. Na závěr mejdanu se do mě jako jeden muž pustili za článek, který jsem napsala proti ruSSákům a který s titulkem Říše zla je Rusko, nikoliv Čečna vyšel v prvním vydání MfD na první straně (ve druhém už ho dali dozadu). Něco se jim na něm nelíbilo, takže díky tomu konečně došli ke shodě. Nevadilo mi to. Byla jsem ráda, že spolu mluví, protože Pepa toho udělal opravdu hodně a myslím, že jeho práce a vklad pro polistopadovou demokracii není stále doceněný a vzhledem k narativu o strašných devadesátkách asi hned tak ani nebude.

Ještě dnes si pamatuju ten pocit, kdy mě něco napadlo, napsala jsem to a šlo to okamžitě do tisku. Ráno cestou na tramvaj jsem otevřela noviny s typickou černobílou Pepovou grafikou a bylo to tam. Neuvěřitelné. Možná proto jsem se po tolika letech vrátila ke psaní na blogu, protože mi ta svoboda chybí.

Kudláčkova svoboda

Svoboda publikovat co chci, ovšem narážela na lidi, kteří na to nebyli zvyklí. Jeden jediný politik jménem Jiří Vlach (ODS) mi poděkoval, že jsem rozhovor s ním napsala lépe, než sám řekl. Nebylo vůbec neobvyklé, že jsem v místnosti plné kolegů zvedla telefon, ze kterého na mě hulákal Pavel Dostál (ČSSD), jak jsem si mohla dovolit napsat, že byl v KSČ, nebo že mě zavolali k výslechu na policii. O pár let mi Dostál jako ministr kultury předával cenu za Nejkrásnější knihu a šek na finanční odměnu. Žvýkal u toho žvýkačku, tvářil se odměřeně, ale nic neříkal. Kdyby to bylo dneska, tak mám dojem, že bych se do nějaké nominace ani nedostala.

To, jak jsme trávili v novinách čas, tj. že jsme tam byli skoro pořád a večer jsme šli do hospody a byli spolu až do půlnoci a ráno zase znovu; že jsme uzavírali přátelství a někdy i romantické vztahy mezi sebou a výjimečně také i s lidmi z politiky, to asi patří do nějakých vzpomínek.

Pamatuju si nasazení Pepy v té době; jako neúnavný buldok neustále tlačil dopředu všechna ta témata, která nás pálila – zločiny komunismu, Státní bezpečnost, restituce a další. Pravice nás za to plácala po zádech, přesně do okamžiku, kdy se to křížilo s jejími zájmy. Sedla jsem si a napsala komentář Buďme konzervativní, kde jsem tvrdila, že je třeba udělat církevní restituce. A to se na mě ze sídla ODS ve Sněmovní škaredě šklebili a jeden pán mi vyřídil, že si to budou na mě pamatovat. Nepochybuju o tom.

Co je ale důležité, je fakt, že Pepa dal šanci úplně každému; nám, všem těm, co jsme byli nuly a nounejmové, přivandrovalí kdesi z ulice, z lázní, z knihoven a z úklidů. Postupně se k nám několik jedinců ze žurnalistiky připojilo, pokud ale studovali ještě před listopadem, seděli bokem a nepsali o politice. Redakcí postupně prošli, pokud si vzpomínám (bez nároku na kompletnost) lidi jako Pavel Šafr, Martin Schmarcz, Marek Stoniš, Jindra Šídlo, Jirka Pšenička, Honza Štětka, David Binar, Pavel Procházka, Karel Škrabal, Marek Musil, Robert Čásenský, Jirka Vávra, Pavel Grombíř, Věra Nosková, Eva Pleskotová, Jana Navrátilová, Standa Drahný, Tomáš Zahradníček, J. P. Kříž, Přemysl Svora, Petruška Šustrová, Honza Dušek, Jirka Šindelář, Ondra Tichý, Marek Vítek a také fotografové Václav Holič, Karel Šuster a Jiří Janda, korektoři Jindra Šídlová a Honza Novotný a mnozí další, pod vedením Honzy Patočky a poté Pavla Šafra. V redakci později nastal puč, já jsem mezitím vyslyšela volání Ivana Lampera a šla do Respektu, s nímž jsem spolupracovala už v roce 1989, kdy se ještě jmenoval Informační servis. Tam jsem ale pobyla jen krátce a jednoho dne o pauze, když se mě Pavel Šafr ptal, jak se mi tam líbí, tak jsem řekla, že nelíbí, protože jsem byla jediná žena v redakci a šup, už jsem byla v Českém deníku nazpátek. Byla to vlastně poměrně krátká doba, která netrvala asi o moc víc než dva roky, ale natolik intenzivní, že na ni vzpomínám dodnes.

Staří muži křičí na mraky

Z naší generace (o těch starších až na výjimky ani nemluvě) se stali muži křičící na mrak a zdvihající pěsti k nebi. Nesnáší Gretu a klimatické aktivisty, nevadí jim rasismus, pohrdají MeToo, nechápou co je kolonialismus a ve sporu o Gazu fandí Izraeli, což je na stejné úrovni jako fandit etnické čistce, střílení do dětí a hladomoru. Někteří bývalí přátelé dokonce sdílí dezinformace, které nahrávají ruSSku.

Asi už jim chybí otevřenost, se kterou krátce po listopadu dokázali přijmout fakt, že o divokém odsunu vlastně nic neví a že je třeba při složitých konfliktech, týkajících se národů, jít vždy nejprve do historie a nemyslet si, že dějiny začínají právě v okamžiku, kdy jsme si jich všimli. O kolektivním chabém sociálním cítění ani nemluvě; to je asi nejhorší, co nám z devadesátek zbylo.

To ovšem nic nemění na tom, že je třeba Pepovi Kudláčkovi vzdát hold. Díky desítkám jeho milionů a díky jeho neutuchající píli a energii tu vzniklo něco, na čem se dá stavět a co ani po těch letech neztratilo svou podstatu.

Ačkoliv generační výměna je opravdu nutná.

P.S. Úvodní fotografie je z výtahu, kde jsme se ocitli z pátku na sobotu jednoho dne, po jakési oslavě prodaných výtisků (tuším 85 nebo 90 000). Výtah se zastavil, všichni byli veselí a začali kouřit. Naštěstí nás ale po nějaké době vysvobodil noční hlídač, který v mezipatře výtah násilím otevřel a my jsme mohli vyskákat ven, čímž byla podstatná část redakce zachráněná.