Článek
Rozhovor s Davidem Vondráčkem vznikl v lednu 2024 pro jeden webový portál s novinářem tohoto webu. Davida znám třicet let, jsme přátelé a vím, jak přemýšlí nad každým slovem a jak pro něj osobně nebylo snadné něco takového udělat. Pro Reportéry ČT pracoval jako reportér, scenárista a režisér sedmnáct let a patřil k těm, kteří podepsali za Marka Wollnera petici. Má za sebou i řadu úspěšných dokumentů a Českého lva za dokumentární film roku.
Text jsem četla v první verzi a poté ještě několikrát, jak se průběžně měnil a byla jsem ráda, že ho napsal, protože pocit, že se někomu děje křivda a já mlčím, jsem znala. Sama jsem natočila pro Marka jako reportérka, scenáristka a režisérka přes dvacet dílů na témata, která už se tolik nenosila (osudy disidentů, zabíjení psů na Slovensku v karanténních stanicích, což byla vůbec první zmínka v televizi o tomto problému u nás i v SR, rozhovor s Ivanem Havlem a další), takže jsem po vypuknutí skandálu napsala na sítě, že s Markem nemám žádnou špatnou osobní zkušenost. Vzápětí mi ale došlo, že to byla chyba. Mé poznatky byly z let 2011-2015, nebyla jsem členkou redakce, pro Reportéry jsem točila jen čas od času a neměla jsem problémy sestříhat reportáž. Nikdy jsem s lidmi z Reportérů netrávila volný čas a nestarala se o jejich soukromí. Přesto aktéry celé záležitosti znám osobně, nejen z redakce, ale i z natáčení pro jiné pořady ČT.
Postupně mi každý z nich vyprávěl svou verzi příběhu a já jsem si z ní složila obrázek. Nechtěla jsem se ale už dál k ničemu vyjadřovat, jen mi v hlavě hlodal červík pochybností, že jsem možná udělala něco, co jsem neměla. Marek mi v té době volal a vedl se mnou dlouhé rozhovory, doporučila jsem mu svého právníka a také pár let předtím jsem ho seznámila s člověkem, kterého znal jen z médií a který mu později dal práci. Bylo těžké držet si odstup a dívat se na celou situaci kriticky, ale chápala jsem Davida, proč řekl to, co řekl; upřímně jsem ale byla ráda, že se tím nemusím zabývat. Ohledně publikování rozhovoru bylo od začátku zřejmé, že jde o ožehavé téma a text byl několikrát přepisovaný, zkracovaný a upravovaný, takže začalo být jasné, že asi nevyjde.
Od té doby uplynulo několik měsíců. Sleduju Marka Wollnera, jak i nadále vypráví svou verzi příběhu, aniž by měl prostor kdokoliv z jeho oponentů, a jak zesměšňuje a uráží kohokoliv s jiným názorem. Asi poslední kapkou pro mě bylo, když nazval právníka protistrany „to plezmero“ (tj. strašidlo, budižkničemu, či zlý duch) a tvrdil, že se na něm chce zviditelnit. Místo toho, aby to všechno postupně utichlo, osočování lidí se stupňovalo.
David Vondráček patří k mým nejbližším přátelům a často si spolu telefonujeme. Vím dobře, že jeho vyjádření nebylo vedené ničím jiným, než snahou popsat situaci tak, jak je. Když pak rozhovor nevyšel, pustil to z hlavy a nemluvil o tom. Marek mezitím zveřejnil knihu, v níž opět jednostranně popisuje děj v redakci, bez minimálního respektu ke všem zúčastněným a který se o objektivitu, pochybnosti, sebereflexi, či nadhled nad situací ani nepokouší. Po jeho vydání koncem dubna mi David zavolal a zeptal se, zda nepřišel čas oprášit jeho rozhovor. Osobně bych byla nejraději, kdybych zůstala i nadále mimo celý konflikt. Cítím ale spoluodpovědnost za to, že i já jsem se kdysi postavila na jednu stranu. Ale hlavně si myslím, že každý má právo na své svobodné vyjádření a nikdo by ho neměl umlčovat.
Tys tušil, v jaké duševní krizi se Marek nachází, když odcházel z televize?
Volal mi, že chce spáchat sebevraždu. Trochu mě to překvapilo, že se mi s takovou hrozivou intimní věcí svěřuje. Byl jsem jeho kolega. Nikoliv však přítel nebo kamarád.
Cos mu na ty sebevražedné zvěsti říkal?
Že potřebuje okamžitě psychiatrickou intervenci. Pak taky, že má rodinu. Povídal jsem mu, že jsem za svůj život prožil plno existenciálních i existenčních krizí – a to bych musel být „desetkrát mrtvej“… Vždycky jsem se z toho nějak vyhrabal.
Jak reagoval?
Že se mu to stalo poprvé. A že má po padesátce. Že už to nedá… Pokoušel jsem se ho rozesmát nějakýma veselýma historkama z blázince, kde jsem byl – po padesátce – kvůli pití a ruletovému gamblerství. Temné turbulence bezvýchodnosti mají bez ohledu na příčiny podobný průběh. Já se tehdy hroutil kvůli bažení a proto, že mi stále padala zelená nula, a Marek, že nezvládá ustát pomlouvačnou kampaň a že zmizel z obrazovky,
Zasmál se tvým ústavním příběhům?
Nikoliv. Stále dokola opakoval, že kdo jako na něj, kdy a kde… A že si holky vymýšlejí.
Vymýšlejí?
To já nevím. Závěry vyšetřovací komise ČT skoro nikdo nečetl. Jestli někoho hladil, ohmatával, poplácával bez jednoznačného souhlasu protějšku, to se asi nikdy nedozvíme. Trestný čin to ale podle všeho nebyl.
A rétorický sexismus?
To je možná etický problém. Já jsem, stejně jako Marek, odkojen „zvrhlými devadesátkami“ i s jejich sexistickým slovníkem. Dnešní používání vtípků z toho období, o kterém se říká, že kdo si je pamatuje, tak je neprožil, dnes mohou působit až misogynsky. Já sám se teprve teď pokouším na stará kolena kultivovat. A začínám chápat, že některé móresy mohou ženy opravdu urážet a zraňovat jejich důstojnost a sebeúctu. Podobně to měl asi i Marek.
A bossing? Nedávno jsi mi ještě říkal, že se teprve postupně vysvobozuješ z wollnerovské despocie.
Definice bossingu je šedivá teorie. Jak určit ty hranice, kdy jde o šikanu a kdy ještě, řekněme, o osobitost temperamentu? Ale ano, šlo podle mě o softbossing. Tyhle věci ale nebyl hlavní Markův problém. Chci říct to nejdůležitější: sám pro sebe jsem došel k závěrům, že Marek by se dříve nebo později stejně zhroutil. I bez těch afér, nebo pseudoafér.
Marek Wollner měl totiž dvě funkce: byl šéfem pořadu. A také jeho dramaturgem, což byl kámen úrazu. Jako šéf byl dobrý, za jeho dvacetileté panování se neprohrál žádný soud. Za své lidi se uměl bít. Kámen úrazu byl v dramaturgování publicistiky, tedy ve dvou třetinách jeho práce, kterou nikdy nevykonával. Mám za to, že za dvacet let práce v Reportérech ČT nikdy nepochopil, co je dramaturgie.
To nejsou spojité nádoby: šéfování a dramaturgování?
Nikoliv. Jako vedoucí měl především věcnou a právní odpovědnost za pořad. Málokdy přišel s vlastním původním námětem. Od toho ale jsou primárně kreativci - reportéři, kteří realizují vlastní náměty a jsou zároveň scenáristé. Natáčejí své původní nápady v úzké spolupráci s režiséry. Oni jsou skuteční tvůrci.
Marek vůbec nenatáčel?
Jednou za uherský rok. Ale to po něm nikdo nechtěl. Ve smlouvě měl, že je dramaturg.
Ale byl moderátor.
Nebyl moderátor. Podle slovníku je moderátor člověk, který vede diskusi třeba na politické téma. Nebo je bavič. Moderátoři jsou například Václav Moravec nebo Karel Šíp.
Takže stejná postava jako byl třeba Radek John, který kdysi uváděl pořad Na vlastní oči na Nově?
Ano. Oba přečetli ze čtecího zařízení dramaticky několik vět, které jim předpřipravil skutečný autor-reportér. Diváci si ale samozřejmě mysleli, že oni jsou autoři, kreativní tvůrci.
Šéf pořadu – tvář z obrazovky – zosobňuje celé vysílání, je značkou pořadu – i když mozkový trust může být někde úplně jinde. Je to specifická magicko-virtuální vlastnost televize jako média. Diváci se fixují na uvaděčské obličeje, což pořadu pomáhá. Nečtou titulky se jmény skutečných tvůrců. Většině skutečných tvůrců kreativců-reportérů a režisérů publicistických pořadů to nevadí. Stačí jim, že se seberealizují, že dělají práci, která je baví. Na polní trávě – slávě, jim zase tak nezáleží.
Co je tedy prací dramaturga?
Dramaturgem publicistických reportáží je člověk, který by měl od počátku nápadu autora-reportéra provázet nejdůležitější kreativní dvojku: tedy reportéra a režiséra. Celým tvůrčím procesem. Jsou to nutné druhé korigující oči, kdy se od rozboru nosnosti nápadu, od předpřípravy reportáže, po typizaci respondentů, v mnohahodinových diskusích s tvůrci vše probírá. Rozkreslují se pravděpodobné situace a scény, prostě televizně-filmový jazyk, za který odpovídá režisér. Pak dramaturg hodnotí první sestřih, kde se vychytávají chyby a pak i ten druhý – už konečný sestřih. Tento postup se „evolučně“ u těchto televizních žánrů vyvinul ve vyspělém světě podobně. Znám praxi v Německu, u nás jsem pracoval pro sedm dramaturgů. Například pro Karla Hynie, Fero Feniče, Tomáše Motla, nebo Radovana Slánského, pro kterého jsem od roku 1998 do roku 2008 natáčel autorské reportáže pro pořad Novy Na vlastní oči. Dramaturg prostě vychytá tak třicet procent věcných i obrazově situačních chyb kolegů. Proto existuje. Reportér a režisér jsou tak ponořeni do tématu, že jim vždycky něco unikne, i kdyby byli sebelepší. Dramaturg musí znát aspoň trochu něco ze všech těch funkcí. Říká se, že je to člověk devatera talentů a devatera řemesel. A proto je taky velmi dobře placený.
Marek Wollner tedy fakticky nebyl dramaturg?
V těch základních věcech nikoliv. Schvaloval jako šéf pořadu v konečné verzi témata na takzvané velké poradě; ty malé porady – nejdůležitější – s tvůrci – se nikdy nekonaly. Pak četl, už po natáčení „repky“, celkový scénář (ne vždy), který připravil reportér. Z něj se ale často nic moc vyčíst nedá, protože při samotné kreativní práci ve střižně často vše vypadá jinak než na papíře. Proto se ve všech publicistických pořadech, co znám, píše před natáčením hlavně bodový scénář (ten Marek nikdy nechtěl) a kvalita reportáže se rozpozná až po prvním dnu sestřihu.
A tam nastával ten Markův „softbossing“?
V Reportérech ČT se u takhle náročných věcí střihá pouze jeden jediný den, což je na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Podobné žánry se jinde stříhají dva, nebo tři dny. V pořadu Na vlastní oči na Nově se desetiminutovky stříhaly dva dny. Takže ten první jediný sestřih, na nějž Marek přišel, byl zároveň – poslední. A navíc: v den před vysíláním. Takže viděl poprvé „repku“ v sedm večer. Na poslední chvíli. A u toho byl často křik a zesměšňování kreativců-reportérů, kteří za chyby v mnoha ohledech opravdu nemohli: Neměli po celou dobu příprav i realizace žádnou dramaturgickou supervizi.
Takže ve střižně tekly nervy?
Plným proudem. Dost často se předělávalo až do rána, kdy lidé umírali únavou. A pak si na nich Marek ještě „softbossingově“ smlsl na poradě.
Pokoušel ses Markovi někdy vysvětlit, že podceňuje dramaturgování?
V Reportérech ČT jsem několikrát na poradách říkal, že těm některým složitým ekonomickým kauzám, jak jsou podávány, nerozumím, že jsou strašně složitě prezentovány. Na diváka se vybalí hned na začátku tuny informací, které nepobere, a to pak působí složitě a zmateně. Divákův zrak a mysl si musí při takové nakládačce odpočinout poutavou vizuální mezihrou, která zaujme, nebo pobaví – a přitom nenápadně s obsahem souvisí.
Jak na tvé výtky Marek reagoval?
To nebyly ani tak výtky, spíš jsem nechápal, proč to nemůžeme dělat jinak, lépe… Marek se mi vždycky vysmál s tím, že říkám hlouposti.
Jak si tedy představoval svou základní práci?
Myslel si, že se vše se vyčte ze scénáře, který se píše po natočení „repky“ a že vše posoudí. Poprvé a naposled.
A nevyčte?
Už se opakuju: Zkušenost s publicistickým žánry všude jinde než v Reportérech ČT dramaturgy naučila, že je velmi důležitý první sestřih. Marek se soustředil na čtení reportérova scénáře už po natočení „repice“, kde se pedantsky soustředil na stylistiku komentářů – jako by editoval psanou reportáž v nějakém časopise. Vše podstatné, televizní, situačně vizuální, mu naprosto unikalo,
Ale při prvním a zároveň posledním sestřihu to nakonec nějak zdramaturgoval.
Většinou ano, s obrovskými emocemi. Za objektivních třicet procent chyb vinil autory. Na ty pak dokázal být velmi nepříjemný. Někteří lidi se psychicky hroutili.
To je tvůj „softbossing“?
Ano.
Pochopil někdy, že nesrovnalosti v už natočených reportážích padají i na jeho bedra?
Myslím, že ne. Na poradách často ostře kritizoval reportéry za jím odhalené chyby v poslední minutě, někdy i o půlnoci před vysílacím dnem, přestože šly na vrub jeho „nedohledu“.
Proměňovalo se v průběhu let Markovo šéfování?
Poslední tři roky už žil jenom sociálními sítěmi. Stále nám s hrdostí oznamoval, kolik mají jeho glosy lajků. Prakticky komentoval reportáže skutečných tvůrců, kolegů reportérů a režisérů, jako by byly jeho výtvorem. On tomu snad skutečně i věřil. To je ten známý „televizní celebritní sebeklam“, kterému podléhají nejen diváci, ale často i uvaděči pořadů. Marek si vsugeroval (nadopován anabolickými steroidy známé tváře z obrazovky), že s ním jako s osobou stojí a padá svobodná televizní žurnalistika… Tenhle ten zbytnělý narcismus šel v ruku v ruce s rostoucí paranoiu, že po něm jdou. Babiš a Okamura.
A nešli?
Možná šli. Ale oni taky byli oběti falešného vědomí, že ty reportáže o jejich přehmatech točí snad Marek, anebo že je významně ovlivňuje.
Nečetli titulky skutečných tvůrců.
Nečetli. A proto se možná diví, že i po odchodu Marka reportáže o nich v Reportérech ČT pokračují. Stejně jako pokračuje i kritika představitelů současné vlády, pokud v něčem pochybí.
Marek se zúčastnil jedné aktivistické demonstrace, kde měl dokonce i projev.
Za dramaturga má hovořit celkové směřování pořadu, kde se průkazně přesvědčivě, jemně a nenásilně prosazují hodnoty ústavní demokracie a občanské společnosti; nemělo by se hodnotit a soudit. Ale jen pojmenovávat a odhalovat, vidět věci skryté a skrývané… Čím více byl na sítích i jinde aktivistický, tak mu utíkaly i záležitosti vyloženě manažerské. Bez jakékoli konzultace s kolegy přijal do pořadu vynikajícího politického komentátora Jirku Leschtinu. Jenže ten uměl perfektně hodnotit a soudit, ale neviděl v sociální realitě věci skryté a skrývané; k dokumentárně televiznímu žurnalismu měl hodně daleko. Byl „rychle odejit.“ Stejně jako velmi dobrý příběhář David Macháček, kterého Marek nepodržel, když po patnácti letech tvrdé práce na nějaký čas vyhořel. Právě v době, kdy David získal za své reportáže dvě první ceny Czech Press Photo. Na své poslední poradě, které se zúčastnil, měl Marek proslov, že jeho pořad je jen pro silné, nikoliv pro slabé a křehké povahy. Ty nic nevydrží…
Tahle slova ve světle Markova zhroucení mají paradoxní „tragikomický“ nádech…
Marek si čas od času nahrával na mobil ve studiu naše nedokonalé, někdy krkolomné komentáře vzniklé ve stresu, aby nás znemožnil. Také se stávalo, že potřeboval někoho sjet a ten člověk nebyl na poradě. Zavolal mu a přepnul mobil na hlasiťák, aby se auditorium pobavilo koktajícími rozpaky nepřipraveného kolegy.
To už ale není jen soft bossing?
Já to ale bral jako zvláštnost jeho povahy. Mně vadily více jiné úlety. Ten šlendrián v posledních letech. Schválil téma, které se natočilo a pak ztratil o věc zájem. Aniž by vůbec četl scénář a věc viděl a posoudil, zda je vysílatelná.
Tvrdíš, že by Marek skončil – bez ohledu na kampaň proti němu?
Krátce před tou krizí v aktuální publicistice byl už úplně nekomunikativní. Věčně nasupený. Prostě papiňák se zadřeným ventilkem. Před výbuchem. Marek vypadal, že je plný strachu. Stále jen opakoval, že po něm Babiš jde a že šéf ANO čeká na jakoukoli věcnou chybičku v pořadu, kterou rozmázne a pořad skončí.
To hrozilo?
Myslím si, že ne. Pořad měl v té době velkou podporu vedení televize. Není tak snadné zrušit aktuální publicistiku veřejnoprávní televize.
Takže negativní emoce rostly?
Nevydržel podle mě to napětí. Napětí mezi tím, co si o své všestranné tvůrčí schopnosti Marek vsugeroval – a jen částečně uvědomovanou realitou, že je „někým jiným“, než ten, za nějž jej veřejnost považuje. To jsou dvě kontrastní strany luku, které se příliš ohýbají … Tětiva by praskla. Dříve, nebo později.
Proč ses ale v petici Marka zastal? Není to z tvé strany pokrytecké?
Na začátku rozhovoru jsem řekl, co si myslím o jeho údajném sexuálním harašení, na které nakonec Marka hlavně dostali. Pozitivně jsem jsem také hodnotil, jak se odvážně zastával kolegyň a kolegů ve střetu s politiky. Ale hlavně: domníval jsem se, že když padne Kaddáfí, bude úplná anarchie. Když skončí „wollnerovská despocie“, nastane chaos…
A nastal?
Zatím nenastal.
Nebyli jste vy všichni reportéři tak trochu celá léta obětí stockholmského syndromu?
Když o tom tak z odstupu uvažuju, tak asi ano…
Co myslíš, jaký bude další osud Marka Wollnera?
Vrátí se k tomu, co umí: k psaní glos a politických komentářů.
Dostal se již z psychické krize?
Navenek to může vypadat, že ano. To ale není jen na pár týdnů terapie. Čeká ho, podle mě, ještě dlouhá pouť hlubokého sebezpytu. To není běh na krátkou trať. Aby se znovunarodil, bude muset nejdříve projít bolestivou fází bezvýznamnosti…
Jak tomu mám rozumět?
Všichni se celý život učíme pokoře. Já s ní mám často velký problém. Pomáhá mi někdy, že si říkám, že všichni jsme vlastně – sub specie aeternitatis – nic…
Vím, že Marek má rád knihu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí. V ní je jistá pasáž s moudrostí ukrytá v dialogu.
Tereza, přítelkyně hlavní postavy lékaře Tomáše, má výčitky, že se jí po nástupu husákovské normalizace přítel vrátil z emigrace ve Švýcarsku, kde mohl být úspěšným chirurgem. Vrátil se k ní. Ve své rodné vlasti, v Československu, nemohl ale z politických důvodů pracovat nejen ve svém oboru, ale v medicínské sféře vůbec. Skončili oba jako páriové, nádeníci, na státním statku kdesi na konci Čech.
Tereza: „Pro tebe znamenala tvoje práce všechno. Já neztratila vůbec nic…“
Tomáš: „Terezo, ty sis nevšimla, že jsem šťastný?“
Tereza: „Tvoje poslání bylo operovat.“
Tomáš: „Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání.
Je to ohromná úleva zjistit, že nemáš poslání…“
Tento rozhovor s reportérem a režisérem Davidem Vondráčkem z pořadu Reportéři ČT byl napsán počátkem tohoto roku, kdy se jeho bývalý šéf médiím svěřoval, že prožil okamžiky, kdy chtěl ukončit svůj život.
Marek Wollner byl některými lidmi obviňován z údajného sexuálního násilí a z bossingu. Vše vyvrcholilo jeho odchodem z veřejnoprávní televize.
David je zaměstnán v České televizi v pořadu Reportéři ČT a sedmnáct let byl podřízeným šéfa aktuální publicistiky Wollnera. Natočil pro Reportéry ČT dvě stě padesát autorských dokumentárních reportáží.
Zdroj: https://monikalefay.cz/
