Článek
V souvislosti s jedním z mých posledních článků, který četlo více než sto tisíc lidí, se vynořila podivuhodná diskuse osob, kteří mě z nejrůznějších důvodů nesnáší. Protože témat, která jsem otevřela a psala o nich, už je za ta léta tolik, je vlastně jen s podivem, že mám kolem sebe pořád ty, kteří se kvůli něčemu neurazili a nepřestali se mnou mluvit.
Nejútočnější samozřejmě bývají lidi, kterým jsem někdy pomohla, nebo pro ně něco udělala. „Řekni, co pro tebe udělal dobrého, že ho tak nenávidíš“, říká se, a často si na to vzpomenu Být příjemcem dobra nemusí být vždy bráno dobře.
Člověk se někdy až diví hloubce, či spíše nížce urážek od takových jedinců. I urážet se musí umět. A taky diskutovat. Názor můžete mít jaký chcete, napsat můžete, co chcete, jediné, co nejde, je nadávat lidem do bl*ečků a de*ílků, to pak nikam nevede.
Úplně nejlepší argument, a to k nezaplacení, protože se dá použít v jakékoliv diskusi je, že se někdo chce zviditelnit. Jen ať si někdo takové zviditelnění vyzkouší! Mně přináší celoživotní kontakt s tou částí společnosti, se kterou byste se potkal asi ani nechtěli. Před dveřmi smetí a psí ho*na, ve schránce výhružné anonymy, v emailu podání z policejního prezidia o vyšetřování kvůli pedofilii (s razítkem z brambory, možná nějaké dítě), v telefonu podvodníci, kteří se snaží vylákat peníze. To člověk opravdu netuší, kvůli čemu všemu to je, pokud třeba zrovna dotyčná nenapíše, že jestliže se neomluvím panu Orko Váchovi, bude zle. Tam by se asi dalo uvažovat o tom, že souvislost mezi zviditelněním a anonymem nějaká přece jen bude.
Jedna z těch sofistikovanějších urážek říká, že stejně píšu články jen proto, abych mohla mluvit o sobě. Velmi zajímavé, možná až filozofické. Po letech natáčení dokumentárních portrétů desítek lidí a psaní a vydávání knih stejně musím dospět k tomu, že skrze cizí příběhy nakonec dojdu k pochopení světa tak, jako ho vidím já a jen tiše doufám že něco z toho se přenese i na diváky a čtenáře. Člověk si prostě vybírá k sobě lidi, s nimiž rezonuje, ne ty, kteří ho odpuzují. Nebo?
Ale jednu věc jsem si uvědomila. Asi před dvaceti lety mi někdo říkal, že má rád, když ve svém textu uvádím nějaký konkrétní příklad, co se mi stalo, co jsem viděla, zažila. Vlastně to dělám nějak automaticky, nepřemýšlím nad tím. Ale vzpomněla jsem si na svého dědečka, prostého zemědělce, vojáka z italské fronty, šéfa hasičů a starostu vesnice za války druhé. Kromě toho, že zachraňoval lidem životy a nosil si každý den z pole kytici, ochraňoval také ježky. Jeho poslední věta, kterou řekl, než umřel, byla „Mějte rádi všechny děti“.
Nikdy jsem ho neviděla, ani netušil, že se narodím. Ale asi od něj jsem podědila pocit, že jsou vzdělaní lidé zlí. (Myšleno zřejmě ve smyslu mazaní, povýšení, připraveni podfouknout obyčejného člověka.)
Stejně jako dědeček nevěřím nikomu, kdo říká krásné fráze a zároveň se chová jako hovado. Nevěřím krasoduchům a všem těm, kteří se rádi poslouchají a kterých je všude dost. Nechci skončit jako profesorka Hogenová, bývalá marxistka-leninistka, která se mávnutí proutku přeměnila ve fenomenoložku a dnes nás obšťastňuje na konferencích SPD řečmi o hledání vlastního pramene, tišině duše a jiných tématech, které na první pohled znějí lákavě, ale když si člověk rozebere všechny ty bláboly, tak se musí jenom smát.
Abych nedopadla jako Anna Hogenová a její filozofické koleno, snažím se, ač nevědomě, ale o to víc důsledněji, psát o věcech, které znám, jako to ostatně dělá každý spisovatel, či spisovatelka, protože co si chcete cucat z prstu, když realita je mnohem zajímavější než fikce.
Tohle je takhle, to jsem viděla, za to ručím. Možná že na tu věc nedívám správně, ale takhle to chápu já. V době, kdy musíme dnes a denně přemýšlet nad tím, kdo a co a proč nám podsouvá, co tím sleduje, kdo ho platí, čemu to slouží, jestli to může být pravda, nebo dezinformace, či AI, mi to přijde potřeba.
Vlastně jsem chtěla napsat něco úplně jiného, něco, co mě zahřálo u srdce a je to jen dokreslením toho, o čem často píšu, že totiž každý si svou realitu tvoří sám.
Jako třeba když si domů přivezete dítě z Klokánku, o kterém vám státní Pýthie tvrdí, že se ani pořádně nenaučí česky a vy se rozhodnete to ignorovat. To je podle mě zrovna jeden z příkladů, o kterém stojí za to psát furt dokola a kdo to nechce číst, protože ho děti iritují, tak ať se místo toho věnuje hledání vlastního pramene, nebo hejtování na sítích.
Poté, co jsme se vrátili po delší době domů a vytahali ze schránek všechny ty anonymy a z emailu už asi sté podání jakože od Městského zastupitelstva v Brně (které mi chodí už několik let po každém vydaném článku a ze kterých jednou udělám sebrané spisy a vlastnoručně to odnesu na policii), ukázalo se, že kromě smetí, výhrůžek a podvodníků nám ještě naboural auto ukrajinský taxikář, takže se s nim nedá jezdit.
Odvážela jsem tedy ráno dceru do školy taxíkem, a když vystupovala, okolojdoucího pána naše rodinka zaujala natolik, že místo, aby koukal před sebe na chodník, zíral jako v nějaké grotesce na nás, až zákonitě zakopnul.
Nějak jsem nechápala, co se děje, ale osvětlil mi to můj kamarád, který mi řekl, že naše rodina, to je ztělesnění všeho, čeho se Češi bojí a nesnáší to. Měla jsem na krku arabský šátek zvaný arafatka a dcera je po svých biologických rodičích Romka. Má krásné tmavé dlouhé vlasy a hluboké tmavé oči. Při troše dobré vůle a smyslu pro fantazii mohla naše dvojice působit jako počínající odnož pražské teroristické buňky. Už se nám to jednou stalo při nakupování, kdy jsem u samoobslužné pokladny chtěla místo kartou platit cash a vytáhla jsem něco o čem jsem se domnívala, že je pětistovka, a byly to přitom bulharské peníze. (Kdo mi vysvětlí, proč, tak odhalí tuto záhadu; myslela jsem v první chvíli, že jsou to tuniské dináry, což by nakonec bylo ještě horší, protože Bulharsko je přece jen alespoň v EU).
Přesně do téhož obchodu jsme zamířily včera. Tentokrát jsem místo kefíji a leva sebou měla pro jistotu dvě karty, takže se nestalo co posledně, že nás usměvavý pán raději doprovodil až k turniketům. aby měl jistotu, že doopravdy odcházíme. Nestalo se nic, jen taková česká maloměšťácká klasika - nějaká důchodkyně, evidentně nespokojená sama se sebou, zaměřila svou pozornost na mé černooké dítě. Přesně ve chvíli, než jsem se zjevila já a ona si mě mohla prohlédnout a oddechnout si. (Představa, že je otcem dítěte jihoamerický kokainový král je pro mnoho lidí stravitelnější, než že by tak pěkné dítě mohlo být romské.) Člověk by si myslel, že v naší pražské čtvrti, kde je nejvíc ambasád z celé ČR, se to nestane, ale naopak; je to náš denní chleba.
Zmožená nákupem jsem vznesla dotaz ,zda si dáme kafe z automatu, které tam prodávají. Instantní, strašně přeslazené, přesně takové, jaké člověk potřebuje, aby se dorazil. Dcera, která ho vždycky chce jako první, bůhvíproč odmítla, tak jsem ji nechala s nákupem a šla o tři metry dál k automatu. Než byla káva hotová, naše holčička, které je dvanáct, stála v obklopení skupinkou lidí. Byla mezi nimi žena, muž, dívka a dva malí kluci. Něco jim ukazovala na mobilu. Všichni měli tmavou pleť a vypadali tak trochu jako Indové, nebo ze Srí Lanky.
Vzala jsem kávu a šla se podívat, o čem diskutují.
Měli problém - jejich dcera zapomněla v taxíku mobil. Taxikář je Ukrajinec (snad ne ten samý, co nás naboural, haha) a jejich telefon má operátora z Dubaje.
Více než dvacet minut s nimi naše holčička stála uprostřed toho obchodu, kde jsme nezanechaly původně asi nejlepší dojem, a trpělivě jim překládala do angličtiny to, co říkal taxikář a jemu zase do češtiny jejich reakce, do nichž se zapojovala celá rodina, nervózní z toho, že se octla v zemi, kde to neznají a kde vůbec nikomu nerozumí. Proč si vybrali zrovna naše dítě, je záhada, ale dost možná, že jim přišlo, že podobná jejich dětem a měli k ní důvěru. Pomalu a opakovaně jim přeříkávala telefonní čísla a čekala, až se taxikář dovolal na dubajský telefon a ujistila se, že je všechno v pořádku,
Uprostřed rozhovoru se navíc zničehonic objevila naše krásná paní učitelka matematiky, kterou si pamatuju ještě z dob, kdy jsem netušila, že bude dceru učit, protože je velmi výrazná, jezdí na kole, vypadá jako Švédka a má pět dětí. Na vlastní oči se mohla přesvědčit, jak dcera mrská číslovky dvojjazyčně tam a nazpátek, což bylo super pozorovat. Já v jejím věku bych se nezmohla na slovo a s Dubajem mám jedinou zkušenost a to, že mi tam na letišti zabavili vývrtku na víno, kterou jsem měla v batohu.
Zatímco nás jeden taxikář naboural, druhému jsme pomohli s češtinou a s překladem a Vesmír mohl být zase v rovnováze. Říkala jsem si, že bych měla napsat nějakou taxikářskou povídku - a místo toho se tu zabývám nějakýma diskusema na sítích.
Lidem, které to nezajímá, můžu jen doporučit, ať to nečtou a eventuálně ať si napíšou něco svého. Sdílení frustrace pomáhá, nejen u volebních výsledků. To vím jistě.
Good luck všem taxikářům i netaxikářům a všem lidem dobré vůle jakbysmet.
