Článek
Člověk ani nemusí být znalcem mikrobiomu, epigenetiky a traumatu, aby zaznamenal dobrovolný odchod ze života nejpopulárnějšího českého psychologa Radka Ptáčka. Díky všemožným rozhovorům, v nichž popularizoval význam pozitivního myšlení, vyvážené stravy a sportu, na něj musel natrefit asi každý.
Škoda, že nejsme jako v USA nebo v Kanadě, kde se podobně popularizují i složitá psychologická témata a kde se člověk se zájmem o psychologii může dozvědět hodně zajímavého. Například kanadský psycholog - původem z Budapešti - Gábor Maté, který přežil holocaust a s rodinou odešel do svobodného světa, je známý nejen svou prací, výzkumem a knihami, ale také podcasty, videi a konferencemi, kde velmi lidskou a srozumitelnou formou vysvětluje věci jako jsou závislosti a traumata, které se tolik liší od instantní psychologie, jež známe od nás. Nehledě k tomu, že zaujímá také zásadní stanoviska k věcem současné doby a nezavírá před nimi oči.
V naší zemi se psychologie pořád pohybuje v dětských plenkách. Nevyrovnala se přitom ještě ani s „experty“, kteří donášeli na své klienty a přátele, nevyrovná se ani s těmi, kteří dnes obhajují masakr a vraždění v Gaze a vydávají to za svou přednost. Nedávno jsem sdílela seznam dětí zavražděných izraelskou armádou v Gaze a jen počet těch, které nedosáhly ani jednoho roku, měl čtrnáct stran.
Neuplyne hodně času a o psycholozích a psycholožkách, kteří tomuto bezhlavému vraždění dávají mentální podporu, se bude psát v čítankách, stejně jako o těch, kteří dávali support nacistickému Německu a hromadnému vraždění židovských dětí. Jednou jsou oběťmi Židé a Rusové, podruhé se karta obrátí a agresory jsou pro změnu Rusové a Izraelci. Možná trochu složité k pochopení, ovšem psychologovi, který zkoumá hlubiny lidské duše, by to mělo být jasné. Zlo se nevyhýbá vůbec nikomu.
V čem byl Radek Ptáček důsledný a co bychom si měli zapamatovat, když vzpomeneme jeho jméno, je neutuchající a důkladný odpor vůči fyzickým trestům a násilí na dětech. V tom se odlišoval od kolegů, kteří si to třeba myslí taky, ale vzhledem k obecnému přesvědčení, které říká škoda každé rány, která padla vedle, zbaběle mlčí. V tom byl naprosto výjimečný a to by nikdy nemělo zapadnout.
Sledovala jsem Události, komentáře 4.9., kde měla zaznít vzpomínka na profesora Ptáčka. V domnění, že se ve studiu na Kavčích Horách objeví někdo, kdo mu byl blízký, nějaký expert na dětskou duši, někdo, kdo shrne odkaz a promluví o tématech, která jsou bolestivá. Místo toho se objevil psycholog Martin Galbavý, oblečený ve světlé košili s obrázky, který rovnou řekl, že Ptáčka neznal a že on sám chodí čtyřikrát týdně na psychoanalýzu, třikrát týdně do posilovny a jednou týdně si zaběhat. A že to všem může jen doporučit. Really?
Z rozhovorů, které Ptáček dával, bylo zřejmé, že měl čas rozplánovaný na minuty. A že vzhledem k jeho praxi, přednáškám, vyučování, psaní článků, odborných textů a knih, působení v nadacích atd. a pomoci těm, kteří to potřebují (často zřejmě bez nároku na honorář, nebo za nějakou symbolickou odměnu) prostě neměl čas sám na sebe. V souvislosti s jeho dobrovolným odchodem se psalo také o syndromu vyhoření, spekulovalo se, že si na život sáhl už před časem a že byl snad kvůli tomu dokonce hospitalizován v Bohnicích. Rada, že by měl chodit čtyřikrát týdně na psychoanalýzu, je skutečně k nezaplacení. (A to přeneseně, i doslova, protože cena takové terapie začíná zhruba na 20 000 korun za měsíc).
Naštěstí alespoň Ústav lékařské psychologie a psychosomatiky LF MU uveřejnil v souvislosti s tragickou Ptáčkovou smrtí slova, která stojí za zaznamenání. Únava, přepracování a vyhoření opravdu nejsou tím, co by se mělo doporučovat.
LF MU
Škoda, že Radek Ptáček nezavřel praxi a neodjel někam na druhý konec světa, neutekl s cirkusem, nebo neskončil na ulici v Latinské Americe, kde by jen tak rok seděl a popíjel kubánský rum. Vzít si sabbatical by bylo naprosto přirozené. Bohužel zřejmě jeho nastavení, kdy se snažil všem a za všech okolností vyjít vstříc - ideálně v bílé košili a s nikdy nekončícím úsměvem - a rodinné problémy, mu nedovolily zachovat se jinak, než všechno ukončit. Kdybych byla psycholožkou, doporučila bych svým klientům občas se opít, někdy někam přijít a mít na sobě psí chlupy a díru na koleně, nesmát se na 24/7 na lidi, kteří to stejně neocení, a dovolit si občas být protivný a mluvit sprostě. Dokonalost je nesnesitelná a zabíjí, stejně jako společenský tlak na úspěšnost a množství výstupů v médiích.
Po nedávné sebevraždě herce Karla Heřmánka se psalo, že bude následovat epidemie sebevražd, protože každý veřejně známý člověk, který se rozhodne sám ukončit život a o kterém pak dnes a denně píše bulvár, nechtěně inspiruje další.
Velmi soucítím se všemi, kdo neschopností žít trpí, často jde o citlivé lidi, kteří nedokáží žít ve světě, kde je cynismus a narcismus hnacím motorem společnosti. I vzhledem ke klientům, které ve své praxi Ptáček měl a kterým pomáhal, by se mělo o takových věcech otevřeně hovořit a nezametat je pod koberec. K tomu ale bude třeba, aby o nich mluvil někdo s empatií a životními zkušenostmi.
Když teď píšu tenhle text o Radku Ptáčkovi, vybavila se mi v hlavě dávno zasutá vzpomínka. Sedím u nás doma v kuchyni s nějakým psychologem a vyprávím mu o naší rodině, o dceři, kterou jsem přivezla z Klokánku. Daň za to, že chcete dělat dobré skutky je, že k vám proudí davy lidí, kteří se dívají, kde bydlíte, a kteří chtějí stále dokola slyšet, proč vlastně chcete další potomky, když už máte „svoje“, jak je vychováváte a tak podobně..
Psycholog vydrží sedět dlouho, nic neříká, nic nekomentuje. V následné zprávě pracovnice z doprovázející organizace (pro kterou oba pracují) se objeví řada chyb a nesmyslů, kromě jiného věta, která mě asi nadzvedla úplně nejvíc, že totiž dítě zejména velmi nerado pomáhá. Ve skutečnosti jsem zdůrazňovala, že je holčička často chválená, jak ráda pomáhá, především s mladšími dětmi a jak doma, když například vidí nádobí v myčce, bez vyzvání sama začne uklízet (tehdy jí zrovna byly čtyři roky). Tato věta už mi přišla natolik přes čáru, že jsem žádala o opravu.
Pracovnice, která byla mladá a nezkušená, se poté obrátila na psychologa, co má dělat. Evidentně to s paní nebude jednoduché, asi si něco řeší, odepsal psycholog a pro jistotou odpověď poslal ne jí, ale rovnou mně. Ten psycholog se jmenoval Martin Galbavý. Už jsem na tu příhodu dávno zapomněla, musela jsem se jít podívat do emailu, jestli to byl opravdu on.
Přála bych všem lidem a všem dětem, aby když mají nějaká trápení, našli někoho, kdo jim pomůže. Na trauma, bolest, vyhoření, ani na suicidální pocity instantní psychologie, sport, ani výživa moc nepomáhají. Ve svém poslední statusu na FB Radek Ptáček napsal, že nejdůležitější na světě je láska a že samota zabíjí. Jak si pozorní čtenáři všimli, na fotografii před ním jsou přesýpací hodiny, které jsou už prázdné. Škoda, že si toho nevšiml někdo z jeho okolí.
Tohle - plus message o tom, že se děti nemají bít - je skutečným poselstvím, které bychom si měli zapamatovat. Místo toho dnes a denně vidíme jen diskuse o pořádání sbírky, motivech úmrtí, manželských neshodách, rodinných poměrech a další jedince, kteří se na smrti oblíbeného psychologa chtějí přiživit.
Poslouchejte, co říkal, to je poselství jeho života.
