Když se kácí les, lítají děcka

Věta, kterou na X napsal účet @lexolah krátce předtím, než ze sítě zmizel. Bodří Češi ho plácali po ramenou, protože se jim to zdálo fajn vysvětlení. On to ale myslel jinak a myslím, že za to schytal bídu. Doufám, že nezmizel ze sítě kvůli tomu.

Lex Olah byl podle všeho Rom a Romové dobře chápou, jaké to je, když vám někdo zabíjí děti jen proto, že se mu nelíbí, jak vypadají.

Minulý týden uplynulo neskutečných deset let od chvíle, kdy odešel kamarád Milan Kubes. Člověk, který pracoval na Svobodné Evropě a učil cizí vojáky, tedy nepřítel socialistického zřízení číslo 1. Pro můj život jedna z nejstěžejnějších kotev, někdo, kdo můj život nasměroval. Seznámil mě s lidmi jako Anastáz Opasek, Otto von Habsburg, nebo Bernd Posselt.

Díky Milanovi zvanému Plukovník jsem také krátce byla členkou jediného politického uskupení v mém životě – Panevropské unie Čech a Moravy. Bylo nás asi 150 a jedním z nich se prý stal i Petr Fiala. (Ale to bylo zřejmě v době, kdy ještě nepsal obdivné traktáty o Trumpovi s Orbánem a nefotil se v Maďarsku u plotu proti uprchlíkům, což je něco, co by někdejší hlava Panevropské unie Otto von Habsburg nikdy neudělal. Stejně jako její bývalí členové Franz Werfel, Thomas Mann, či Albert Einstein.)

Na počátku devadesátek jsem s Milanem v Mnichově potkala staré draky z Witikobundu. Landsmanšaft, Neubauer, revanšisti – názvy a jména, kterými nás celé dětství strašili. Tenkrát už to byli takoví dědečkové; kteří se na mě usmívali, někteří ještě snili o svém majetku, ale většina už se smířila s tím, že ho nikdy nedostanou a chtěli se jenom podívat domů, nebo nějak přispět k obnově země zničené komunismem, která by the way zdevastovala nejen je, ale hlavně nás, kteří jsme tu zůstali.

Pamatuju si, že když pak vznikla petice Smíření ´95, ptala jsem se jednoho šéfredaktora, jestli se nepřipojí.

„Ale Moniko, vždyť jsou to Němci!“

Nakonec mu to došlo a stal se jedním z jejich největších obhájců. Dnes už ale zase chodí a vykřikuje „Ať žije Izrael!“ Proměna někdejších disidentů v lidi, kteří pohrdají mezinárodními soudy a empatie, soucit, či humanismus jim chybí, je stejně naprosto neuvěřitelná.

Největší a skrytou Milanovou bolestí bylo, že v době, než emigroval ze socialistického Prostějova do Paříže a do Mnichova, se mu narodil syn Hanuš. To bylo v podstatě jediné, co věděl, protože matka dítě dala do kojeneckého ústavu k adopci. Několikrát jsme o tom mluvili a jednou po pár pivech v hostinci U tří bojovníků jsem Milanovi navrhla, že ho pojedeme taxíkem do Prostějova konečně najít. Neměli jsme v sobě ale těch piv tolik, abychom to uskutečnili.

Mockrát jsem si říkala, že kdybych o Hanušovi napsala a ono se to k němu doneslo, tak bych mu ráda vyřídila, že ho měl Milan celý život rád. A že lásku, kterou k němu cítil a nemohl prokázat, rozdával všem lidem kolem, na Svobodce i tady, včetně mě a mých dětí. Někdy natolik, že poté, co opakovaně platil za celou hospodu U Zpěváčků, si mi stěžovala jeho partnerka Líba, že její zimní bunda běhá v hospodě někde mezi těmi pivy a rumy. Milan dožil s Jarkou zvanou Žížala a měl velké štěstí. Všechny jeho partnerky byly úžasné a chápaly jeho dobrodružnou povahu, kterou si uchoval až do smrti.

Neříct dítěti o jeho rodičích je pro mě jedna z nejhorších věcí, co člověk může udělat. Už před desítkami let jsem přesvědčila kamarádku, aby své dceři řekla, kdo je její otec, což bylo něco, co její matka, babička dítěte, naprosto odmítala. Holčička tak získala kromě informací také milujícího dědečka, nadšeného z vnučky.

Vlastnost pokládat se do věci, do kterých mi nic není, a prožívat je emočně, mám odjakživa. Teprve nedávno jsem si přečetla, že můj guru, kanadský psycholog a přeživší holocaustu Gábor Maté popsal poruchu, kdy máte tendenci zasahovat natolik, že se klidně může stát, že se pozornost nejen agresorů, ale i všech ostatních obrátí proti vám. Například jedete autobusem a zastanete se šikanované staré ženy. Vystupujete ovšem s tím, že celý autobus zapomene na původní incident a veškerá zloba se obrátí proti vám, kteří jste na to upozornili. Gabor Maté si o tom kdysi přečetl a na základě toho tuto poruchu diagnostikoval sám sobě. Já jsem četla Gabora Matého a diagnostikovala jsem si ji taky.

Maté nyní říká, že sledovat to, co se děje v Gaze, je jako pozorovat v přímém přenosu na Tik-Toku koncentrační tábor Osvětim. Ví o čem mluví, jeho prarodiče v Osvětimi zahynuli. Naše média k tomu většinou mlčí, v poslední době se situace jen velmi pomalu mění. Komentáře k upalování dětí a lidí zaživa většinou neexistují, nebo jejich autoři a autorky neustále dokola vzpomínají, co se dělo 7.10. Doufám, že až tohle peklo skončí, tak všichni ti, kteří se na tom podílejí, zmizí z veřejnoprávních médií.

Stejně jako věřím tomu ,že dnešní obhájci etnické čistky, používání bílého fosforu a mučení desítek tisíc děti hladomorem, bombami, či střelbou do hlavy skončí v čítance vedle těch, kdo hájili Hitlera, Stalina, či Putina. Své místo už mají jisté.

Četla jsem mnoho svědectví od Izraelců, kteří byli buď na straně vojáků, nebo jejich příbuzní v roce 1948 vyháněli Araby. U nás se o Nakbě moc neučí. O tom, jak byly palestinské děti a ženy znásilňovány, házeny do studny, kolik žen a mužů bylo zavražděno. Někteří lidé, kteří toho byli účastní, zpětně litují. Například toho, že se nezastali Palestinců, s nimiž do té doby žili v míru, a nechali je zavraždit.

Ne každý byl jako babička jedné izraelské filmařky, která když uviděla dům s nádobím, příbory a nedojezeným jídlem na stole, prohlásila, že to, co se stalo jí a její rodině v Evropě, nebude dělat nikomu jinému a odešla.

Ostatní rabovali, stříleli a vyháněli jako šílení. Asi jako Češi při divokém odsunu, kteří v Chomutově rozpárali břicho těhotné německé ženy. Předtím totéž dělali nacisté za války a před nimi zase někdo jiný.

Rozhovory se smějícími se sionisty popisujícími, kolik lidí zavraždili a kolik se jich vrhlo na palestinskou dívku a znásilňovali ji až téměř k smrti, se dají dohledat na internetu. Rok je dlouhá doba a i lidé, kteří se ve složitém konfliktu na Blízkém Východě neorientují, si to mohli najít. Zejména v době překladačů a titulků.

Pokud si myslíte, že bezhlavé násilí vzniká samo od sebe, že jsou některé národy mírumilovné a mají holubičí povahu a jiné vražedné, vraťte občanku na nejbližším úřadě a zbavte se volebního práva. Přesně to, co dělali Němci za války, dnes dělají RuSSáci a Izraelci.

Možná že jediné mírumilovné národy existují ve Skandinávii, napadne vás, než se zamyslíte a zjistíte, že zrodily kupříkladu Breivika. Nemluvě o vybíjení velryb zvaném gridadrap, jedné z nejodpornějších věcí, kterou chorý lidský mozek dokázal vymyslet.

Obloukem se vracím k Lexi Olahovi a jeho výroku, který byl zoufalým výkřikem nad tím, čeho jsou lidé schopní. Toshiyuki Mimaki, spolupředseda Nihon Hidankyo, skupiny přeživších atomovou bombu, která získala v roce 2024 Nobelovu cenu míru, přirovnal utrpení lidí v Gaze k utrpení Japonců v Hirošimě. Okamžitě na něj nastoupil izraelský velvyslanec v Japonsku, že je to pobuřující.

Ano, pravda je pobuřující pro ty, kdo si ji nechtějí připustit. Proto by o ní všichni přeživší měli mluvit. Ať už jsou z Auschwitzu, Hirošimy, Mariupolu, nebo Gazy. Historie si to přebere a nakonec bude vždy stát na straně obětí a ne na straně podporovatelů genocidy a dehumanizace.

(A než mi zase začnete psát vulgarity o tom, že netuším, co je genocida, tak ať se neprojevujete jako hlupáci typu některých europoslanců za ODS – genocida je pojem z mezinárodního práva, ne to, co si myslíte vy.)

Jo a ta holčička na tom obrázku, tu jsem si přivezla proto, že když jsem se dívala na záběry z Auschwitzu, kde byla taková podobná, která si vyhrnula rukávek ukrývající vytetované číslo, řekla jsem si tenkrát, že když jsou lidé schopni dělat něco takového, tak udělám alespoň jednu dobrou věc, která je v mých silách. Připomínala mi také kudrnatou tmavou hlavičku Evičky W., kterou jsem považovala za svou nejmilejší kamarádku ve školce od chvíle, kdy jsme byli v parku a viděli příjmení její rodiny napsané na památníku z války; dlouhou řadu jmen.

Kéž by všichni ti Ehrlichové a Szántóové, kteří mi píšou, že jsem antisemitka, také udělali něco podobného. Opuštěných romských dětí je u nás stále dost a nyní přibyly dvě desítky tisíc dětí bez rodičů v Gaze.

Zdroje:

X - Dr. Gabor Maté

X - The Guardian

X - DW News

X - Josep Borrell Fontelles

X- OSN Česko | UN Czechia

X - UNIFIL