Článek
Raději se nechám zabít fašistou, než být fašista.
Raději se nechám zabít komunistou, než být komunista.
Napsal Hermann Hesse. Milovaný autor mého dospívání, který napsal Stepního vlka, Siddhárthu a Hru se skleněnými perlami. Trochu mě zmátlo, že se pak k němu na počátku devadesátek hlásil i Václav Klaus; to bylo ale možná součástí jeho maskirovky, jak zatajit, kdo je kdo. Kdyby ho četl pořádně, nikdy by se nemohl stát Václavem Klausem. Není divu, že velký humanistický spisovatel mimo jiné i díky svým ideálům, které byly neustále zklamávány, trpěl depresemi. Ještěže se nedožil toho, že jeho Steppenwolfa jmenoval Klaus jako knihu určující pro svůj život; to by se mu nejspíš ještě přitížilo!
Jsou dny, kdy by člověk nejraději jako Hesse usedl pod nějaký strom třeba na Srí Lance a meditoval po vzoru Siddhárthy o pomíjivosti lidského bytí a smyslu toho všeho.
Ani nemusím meditovat, abych si všimla, že mi za poslední rok pár židovských přátel ubylo. Mnohem víc jich ale nejspíš přibylo. Není národní obrození; dnes je úplně jedno, jestli je někdo Izraelec, Palestinec, Libanonec, Američan, Čech, Slovák, nebo Rus, jediné na čem záleží, jestli je, nebo není nácek.
K tomuto poznání mě přivádí jak potomek misionářů a ctitel buddhismu Hesse, tak Žid utíkající z Evropy Hermann Broch, evangelík Přemysl Pitter, nebo katolický kněz Anastáz Opasek. Mezi osobní světce ještě počítám jezuitu Františka Líznu, který se z pouhé sympatie přihlásil k romskému původu, ačkoliv to byl kluk z moravského Jevíčka.
Nemůžu sice mluvit za něj, ani za lidi jako byl Anastáz Opasek, ale věřím, že by nacionálnímu šílenství nepodlehli. Stejně tak jako se opat na konci války zastal pronásledovaného německého herce, nebo Lízna transgender romského chlapce, ke kterému se nikdo nechtěl znát a který přijal jeho příjmení.
Buďto humanismus platí pro všechny, nebo pro nikoho.
Dnes a denně jsem překvapená tím, jak strašidlo nacionalismu obchází naší zemí. Ale jak říká můj kamarád, žijeme mezi potomky národních socialistů, tak co bychom chtěli.
Nadřazovat nějaký původ všemu ostatnímu mi přijde nejen zcela ujeté, ale také nesmyslné. Sama jsem nedávno zjistila, že babička mé babičky přišla z Maďarska a měla příjmení hojně vyskytované v Izraeli. Její předek do Maďarska přišel z Rumunska. Což může znamenat, že patřili k početné židovské menšině, která cestovala po Evropě a hledala zemi, kde se bude cítit bezpečně. Protože toto příjmení se objevuje po celém světě; v Asii i v Jižní Americe, jako příjmení světoběžníků, ale kdo ví. Babička vyrostla jako sirotek u pěstounů, kteří ji o všechno okradli a zemřela bohužel dřív, než jsem se narodila, takže už se nemůžu na to zeptat.
Druhá část rodiny nejspíš pochází z Rakouska; možná.
Co to může změnit v nastavení dospělého člověka? Budu teď víc fandit rakouským náckům, nebo maďarským fašistům? Nebo si řeknu, že Ceausescu nemohl být tak špatný, když byl jeden z nás?
A co když byl jeden pradědeček legionář a druhý c. k. policejní inspektor?
František Lízna, Monika Le Fay a Jaromír Kačer, foto Michael Míček
Teprve nedávno mi jeden mladý genealog z naší rodiny psal, že má pro mě skvělou zprávu, že jsme spřízněni s jedním prezidentem. Po babičce z matčiny strany máme dvě vazby s Tomášem Baťou (ne pokrevní, ale skrze sňatky) a se spisovatelkou Hanou Andronikovou, která psala o předválečném Zlínu. Takže stopa z téhle strany by mohla vést rovnou k Havlovým, což by se v rodokmenu mohlo hodit. (Hahaha, ne, to je jen vtip.)
– Kdepak, mám něco lepšího, – řekl.
A to už jsem cítila zradu,
– Zeman? Gottwald?! Jenom to ne!
– Emil Hácha.
Žil byl, jako v pohádce, otec, který měl pět synů. Jmenoval se Karl Kraus. Bylo to kolem roku 1700. A rod jednoho ze synů byli předkové Emila Háchy, druhý syn patřil k nám. Takže přízeň to je, ale velmi daleká.
Taky vím, že jeden z předků byl uvězněný na Špilberku a dochoval se po něm dopis. že raději se nechá zabít, než by přestoupil na jinou víru. A jeho budoucí potomek, moravský evangelík, zase za války skrýval s nasazením vlastního života katoličku z Prahy. A pak si jeho syn vzal holku z katolické rodiny.
Myslím na všechny ty předky, na jejich bitvy, putování po Evropě, jejich víru a přesvědčení.
Co by řekli na to, že jsou naši příbuzní v Brazílii a v Austrálii a že mezi dětmi, které jsme měli doma, byli předkové čeští, romští, slovenští a američtí, s prapředky z Filipín, Španělska a Číny? A že jsem patnáct let stříhala filmy s Řekem a pak s Bulharem a pak se Srbem a nakonec se Židem? A že naše děti mají přátele jak z Ukrajiny, tak z Estonska a z Ruska, z Palestiny i z Libanonu, z Ameriky i z Makedonie, z Francie i z Belgie? A že dospělí mají přátele z Egypta a z Polska, z Anglie a to nemluvě o Češích, kteří pronikli úplně všude – od Srí Lanky a Indie přes Skandinávii až do jižní Ameriky.
A že když o někom přemýšlím, musím si nejdřív uvědomit, kdo to vlastně je, protože lidi nevnímám podle jejich původu, takže třeba zaujatě popisuju nějakého člověka a zapomenu říct, že je Afroameričan. Zrovna včera jsem říkala jedné známé, která žije v Bejrútu, že nejlepší kamarádka naší dcery je teď v Ankaře. Takže by logicky chtěla odjet do Turecka, zatímco já bych si přála bydlet v Tunisku, nebo v Maroku a zbytek rodiny v USA, na Korfu, nebo v Provence.
Jo, je ten svět trochu složitý, ale věřím, že by to všichni ti, kdo tu byli před námi pochopili, už jen proto, že sami nebyli etnicky čistí. Ani být nemohli, protože nikdo takový neexistuje, všem Hitlerům světa navzdory.
Takže opravdu nezáleží, kdo čí je a kam patří, nebo odkud pochází.
Jediná opravdu důležitá věc je, zda to je či není nácek.
