Článek
Již delší dobu mě pronásleduje myšlenka Džamily Stehlíkové, že spolu s okupanty skončila také ruSSká kultura. Srdce říká ano, ale hlava se trochu vzpouzí.
Kromě ruSSáků jsou odpovědni za největší hrůzy v tomto prostoru v posledním století také Němci. Přitom, jak známo, ti největší duchové mluvili a psali německy. Někteří z nich by dokonce mohli být považováni podle svého místa narození i za Čechy, jako jsou mí tři nejoblíbenější největší Češi Kafka, Mahler a Freud.
Kde by bylo německé a rakouské divadlo bez Friedricha Schillera, George Büchnera, nebo Ödöna von Horvátha. A co Goethe a Rudolf Steiner, jejichž knihy se čtou a uctívají dodnes? A nebo třeba Klimt, Kokoschka, či Gropius? Nehledě ke klasikům vážné či moderní huby, jakými byli Bach, Beethoven a Berg. Ať už z Německa, či Rakouska, jejich mateřským jazykem byla němčina.
Jak by k tomu všichni tihle lidí přišli, že by byli poměřování s nacisty, když někteří z nich jako například von Horváth, nebo Freud před nimi museli utíkat, zatímco jiní, jasnozřiví, poznali už dlouho předem, jako například Büchner, nebo Kafka, kam se to všechno řítí?
Jistě existují nějaké hranice, které má každý asi jiné, Tak jako někteří lidé poslouchali za války Wagnera (vždycky si musím vzpomenout na výrok Woodyho Allena, že když slyší Wagnera, má chuť napadnout Polsko) a dávali svým narozeným dětem jméno Adolf, jiní třeba zase naschvál pojmenovávali děti tak, aby dali najevo své postoje (jako například moje babička s dědou dali mé matce jméno Barunka Šárka). Proto bych nejraději v dnešní době počkala, až ta nesmyslná a krutá agrese vůči Ukrajině skončí a i pak bych nejspíš po svých dětech a jejich potomcích žádala, aby jednou provždy nepoužívali žádná ruSSká jména.
Jedna věc ale je, že jim to bude nejspíš jedno, jaký na to budu mít názor. Druhá věc je ovšem daleko absurdnější. Tak jak si většina Čechů myslí, že jsou národovci, když používají česká jména, asi sami netuší, že ta pravá, česká, národní a originální jsou maximálně Kazi, Teta, Bivoj, Libuše, Mnata a spol. Všechna ostatní jsou přejatá, takže například stále oblíbený Jan je jméno původně hebrejské, v ruské verzi prostě Ivan. Takže ať Honza, nebo Váňa, původ je stejný.
Co se týká ruSSké kultury, velmi často byli v minulém století její největší velikáni obětmi stalinských procesů a všemožných příkoří, ať už pro svůj šlechtický či židovský původ, názory, smysl pro humor, nebo prostě jen tak, aby se vystrašila mlčící většina. Osobně se asi těžko vzdám Labutího jezera (jehož autor by to jako homosexuál měl nejspíš v současné říši zla dost těžké), stejně jako se nevzdám Bulgakova, Babela, Nabokova, Čechova, Bunina, Dostojevského, Ginzburgové, Pasternaka, Tarkovského, Kandinského a všech těch ostatních.
Možná by bylo dobré si něco z toho znovu přečíst, aby člověk dokázal pochopit, co se v dnešní době děje – protože to prostě není nic nového. Tak, jak se ruSSký režim choval krutě ke své elitě a ke svým občanům, se úplně stejně chová i dnes v Sýrii, nebo na Ukrajině. Bez slitování, bez soucitu.
Úplně stejně se chová i k těm, kdo se mu pokusí vzepřít a veřejně prohlásí, že s agresí na Ukrajině nesouhlasí. Na ně bychom měli myslet pokaždé, když se nám znovu a zase zvedne žaludek nad dalším řáděním putinovské hordy na Ukrajině.
