Článek
Díl první LVÍ ZÁLIV
Od dětství sbíral a nasával informace, zprávy, fakta, statistiky, výpočty, prognózy, kódy, algoritmy. Všechno pouze jednosměrně, dovnitř lebky. Ven nešlo nikdy nic. Měl pocit, že je jeho mozek tak přeplněný, že už se do něj nic nevejde. Neměl kapacitu na to, aby se zamyslel sám nad sebou, nad svým životem, nad tím, co dělá.
Sledoval jen nebezpečí kolem –černou tašku, která snad ukrývá bombu; nůž v rukou chlápka, který spolu s ním zamířil na záchod; osamělé kroky ve tmě a tiché šustění, které mohlo znamenat rejdění potkanů stejně jako pohyb nepřítele za zástěnou, přiváděly ho k šílenství. A kdo je vlastně ve skutečnosti nepřítel? Jeho enemies se v průběhu let měnili. Země, za jejíž hodnoty kdysi bojoval, se proměnila v apartheid. Nevšiml si toho, nebo to tak bylo už dřív a on nad tím ve skutečnosti pokaždé mávl rukou? Měl štěstí, že nějakou měl, spousta kluků o paže či nohy přišla, pokud se rovnou jejich ostatky nevrátily v plastovém. pytli, Ještěže u sebe nenosil zbraň.
Přestal cvičit. Přestal si stlát a umývat hrnek, když dopil čaj. Přestal být ve střehu, jeho život se postupně hroutil, šílel. Měl problém objednat si jídlo, vyplnit formulář v bance, nedokázal naplánovat, co bude dělat o víkendu. Nikdy předtím se mu život nezdál tak těžký.
Nepotkal bohužel nikoho známého, prohlížel si jen cedulky se jmény slavných návštěvníků, které visely v kavárně nad jeho hlavou jako vábnička na turisty, kteří cestují po planetě sem a tam, aby nemuseli být sami se sebou, a stejně nic nechápou.
Koupil si jízdenku na autobus do Aix-en-Provence, kde si vždycky připadal jako na výletě, na řetízkovém kolotoči nebo s někým, koho kdysi miloval, ale už zapomněl kdy a proč vlastně a že ve skutečnosti vlastně o nic nešlo. Nakonec ta holka měla černé popraskané paty, záda od omítky, nebo špínu za nehty. Moc se ro nelišilo od gay sexu na veřejných záchodcích, který provozovali někteří jeho spolubojovníci,
V jedné chvíli se ve dveřích objevil muž. Malý a hubený, s křivýma nohama, Adamovi připomněl pařížského žebráka od od Baziliky Sacré-Cœur, kterého si pro sebe pojmenoval Opičí muž. Obcházel stoly, a když se zastavil u Adama, zarazil se a řekl:
– Salut, monsieur, ale vy jste přece… jste to vy…?
Adam vytáhl z kapsy stoeurovku. Mrzelo ho, že u sebe neměl menší peníze, byl zvyklý platit kartou. Rychle vložil bankovku muži do dlaně a trhl hlavou, aby naznačil pohyb směrem ven. Muž to gesto hned pochopil a s poníženým úklonem se šoural ke dveřím.
Ne, nejsem monsieur, nejsem ani voják, ochránce, otec nebo něčí přítel, bratr, milenec, amant, lover, mega týpek, cool strejda, bro. Jsem nikdo, nula, no name a vždycky jsem byl, pomyslel si trpce. A jako nula, no name a nikdo zmizím z tohoto světa a nezbyde po mně ani uschlá blána na slunci.
Cesta do Marseille byla otravná, vyrušovaly ho pokřikující děti, které se pošťuchovaly u okna přes uličku. Rád by si dal sluchátka na uši, ale žádná neměl.
Útlá žena v modrém roláku a s dlouhými rezavými vlasy na sedadle před ním celou dobu fackovala malého chlapce. Dítě bylo celé rudé a polykalo slzy. Ten starý Adam, Adam, který se sám sobě ztratil a své dávné já poztrácel jako korálky ze šňůrky, by něco udělal. Dokázal zachránit životy cizích lidí ve válce, vytáhnout z hořícího domu postupně muže, ženy, starce i děti a nakonec se vrátit ještě pro psa, nebo kotě.
Nynější Adam byl už z lidského zla, hlouposti a tuposti tak unavený, že neudělal vůbec nic. Něco mu v hlavě blesklo, když pozoroval dlouhé štíhlé ženské ruce s červeně nalakovanými nehty, zlatými prstýnky a náramky. Ta myšlenka mu byl tak odporná, že se jo snažil vší silou vůle zahnat. Ale nešlo to.
Zvedl se ze sedadla a vypotácel k záchodu. Ani nestačil pořádně zavřít, naklonil se nad umyvadlo a začal zvracet.
Marseillský záliv, Golfe du Lion, neboli Lví záliv v tomto období, Město voní jako bujabéza, plná ryb a koření a kousků pomeranče, moře je klidné a stříbřité, nejlepší by bylo se do něj ponořit a plavat tak dlouho, dokud budeme moct, nad hlavou oblaka a katabatický vítr zvaný mistrál, kterému se někdy říká, že má horkou hlavu a studený ocas; že je mistralet, nebo magistralou, příjemný a příznivý, nebo mistralado, či mistrado, bouře, jako od Shakespeara. Prostě windy day – hospodyňka se natahuje za prádlem na šňůře pozorovaná domácí drůbeží a vítr jí zvedá do vzduchu a ona letí a za sebou na zemi nechává všechno nepotřebné. Jako labuť, která nechává na zemi zmenšující se a nechápavé kachny a kachňátka a vrací se mezi své dlouhokrké příbuzné. Když jsi labuť a víš kam máš letět, tak tě žádný vítr nezastaví.
Ten nejméně příjemný ze všech větrů, ten který sundává klobouky, se nazývá mistralas alias magistralas. Nejhorší ze všech prý ale je Broufouniè-de-mistrau, vítr zametač, který vysušuje bahno, třese kamením, vytahuje cestující z aut a trhá na nich oblečení. I když někomu se může splnit sen, že běhá po ulici úplně nahý a někdo jiný cítí bouři větru jako hlazení po vlasech a po tváři. A někomu vítr rozfouká oheň a spálí dům na popel. A pak zmizí všechny deníky, dopisy, filmy i fotografie a člověk bez digitální stopy bude definitivně pryč.
Díl osmý VELKÁ KÁHIRA
Jak se to stalo, že najednou seděli v citadele osvětlené měsícem v úplňku? Visel na obloze jako velký kulatý žlutooranžový páchnoucí sýr, který v Provence servírovali po večeři. Zvyk, který u nich doma nikdo neznal.
Možná, že se teď postupně ze všech stanou Francouzi, žabožrouti, lidi, kteří odmítají mluvit jinak než francouzsky, dokonce i Geoge Clooney z reklamy na nespresso se svou libanonskou ženou Amal, která zastupovala u soudu matku malé otrokyně umučené Islámským státem, která zemřela, protože se počůrala, přestěhovali sem, odkud to je na marseillské letiště ani ne šedesát minut a i jiní, jako například Jim Jarmusch o tom začali uvažovat, protože už měli plné zuby amerického prezidenta.
Lidé se přesouvali sem a tam, migranti z Maghrebu i umělci ze Států, chudí a ještě chudší, ubožáci a bídníci, lemplové a vagabundi, stejně jako miliardáři a umělci, jako kdysi před lety múza Salvadora Dalího fascinující bohyně Amanda Lear alias Alain Tapp, ročník 1939, s chraplavým hlasem a falešným zpěvem, všichni chtěli do Francie a do Provence a ti chudobní a teď už možná i ti bohatí snili o Marseilli, hlavním městě Afriky, kde žilo údajně sto sedmdesát národností – je to vůbec možné? – a ti všichni se budou učit po večeři krájet sýr. Všechny ty šťastné hospodyňky u sporáků byly Ester podezřelé. Ale možná, že byla jenom paranoidní. Jako Adam. Ten k
Ischia
tomu měl aspoň dobrý důvod: zůstalo mu to z misí.
Díl šestý KNIHA ESTER
Tenhle mládenec byl dost vysoký a identitu by nejspíš těžko změnil, i kdyby se šel pětkrát převléknout do lázní. I kdyby zakryl všechna tetování a vpichy, jizvy, piercingy, oči by ho prozradily. Byly to oči dobromyslného štěněte; takový výraz se nedá ani natrénovat, ani ztratit.
– Příští stanice Lomička.
Řekl Lomička jako někdo, kdo je odtamtud. Ve skutečnosti žádná Lomička neexistuje. Stejně jako není Gottwaldov. Jenom Lomnička a Zlín.
Ester se narodila ve městě, které neexistuje.
Jeho jméno mezitím zmizelo z mapy, asi jako Karl-Marx-Stadt nebo Leningrad. Ani Ester se nejmenovala ve skutečnosti Ester. Celé to bylo jakési zamotané.
Podívala se na chlapce naproti a řekla:
– No a co.
Chvilku neodpověděl.
– Budete vystupovat? Že bych vám sundal batoh?
Ester sbalila sluchátka, mobil a rozečtenou knihu o hierarchii vlčí smečky. Kolem ale žádní vlci nebyli, jen psi, kteří žrali trávu, což podle předpovědí jejího dětství znamenalo jediné: Bude pršet.
– Nepotřebuju, odbyla ho.
Za chvilku už stála v uličce vagónu a vyhlížela perón svého dětství. Stávala tam její teta a vyhlížela ji jako kdysi. Emily ve skutečnosti nebyla teta, byla to prateta, ale na tom nezáleželo. Odjakživa byla pro Ester nejbližším člověkem, nikoho jiného neměla.
Úkolem rodiny je zajistit pro dítě bezpečné prostředí, psalo se v knihách. To její rodiče nikdy nezvládli.
Ještěže tu byla Emily. Jako ostrůvek, nepřehlédnutelný maják, policajtka a nanny, účetní, kuchařka, zahradnice, jak se říká, cifršpión, s vlasy sčesanými z čela, které drželo množství černých sponek. Ruku na řídítkách velkého předpotopního kola, v otevřených dveřích železniční čekárny trůnila jako sfinga číhající na svou kořist a vyčkávala.
Psi zatím žrali trávu, ale dokud tu byla Emily, nezáleželo na tom.
Ester vyskočila z vlaku,
