Článek
V poslední době mě opouští chuť něco psát, protože mám pocit, že jsme všichni zahlušení balastem, který už ani nevnímáme. Skoro každý má svůj podcast, každý vlastní mobil, na který může natáčet a fotit kilometry materiálu, na které už se nikdy třeba ani nepodívá a většina lidí má potřebu sdílet své názory a často i soukromý život na sítích. Čím více lidí mluví, tím více se odkrývá povrchnost a neznalost. Skoro to vypadá jako přímá úměra, čím větší povrchnost, tím větší touha někde mluvit, zviditelnit se, být slyšet.
Bohužel se tato povrchnost dostává také do televizních filmů jako nějaký mor, který se šíří světem a téměř nikdo před ním není imunní.
V Deníku.cz jsem si nedávno přečetla zprávu o soudu s matkou, která opakovaně přihlížela tomu, jak její partner láme několik měsíců staré dceři postupně ruce, nohy i žebra. Stála vedle něj a neudělala vůbec nic. Nezakročila, nebodla ho kuchyňským nožem, nevzala pánvičkou po hlavě. Nekřičela, nezavolala sousedy, lékaře ani policii. Ani jednou. Vždycky jen stála a přihlížela.
Soud její jednání nevyhodnotil ani jako pokus o vraždu, ani ji neodsoudil do vězení. Vzhledem k tomu, že se prý bála dominantního partnera a doma na ni čekají starší děti, které by jinak skončily v dětském domově, jí dali podmínku. Takže může libovolně dál starat se o děti a třeba si najít nějakého jiného partnera, tentokrát už ne biologického otce dětí, který bude moct vychovávat děti podle sebe, protože submisivní žena má papír od soudu, že se dominantního partnera prostě bojí.
Matky jsou v naší společnosti tradičně přeceňované a může jim projít v podstatě cokoliv, včetně fyzického a sexuálního násilí na dětech, jak jsme měli možnost sledovat v případu matky Michalákové. Zatímco v Norsku brali násilí na dětech vážně, u nás jsme Norům vyhlásili válku.
Podobně mě zvedl ze židle film Markéty Oddsfish Nešlehové „Nejseš moje máma“.
Odkdy je ve veřejnoprávní televizi normou, že člověk točí filmy sám o sobě? Kdybych to tušila, mohla jsem třeba natočit nějaký film o bývalém partnerovi, kde bych mohla hodinu vyprávět, co všechno se mi na něm nelíbilo a co mi udělal. Kdyby to točil někdo jiný, mohl by třeba z těch šedesáti minut dostat třicet minut prostor on, který by zase vyprávěl, co se mu nelíbil na mně. Jenže pokud bych to režírovala já, můžu na něj klidně kydat špínu rovnou celou hodinu.
Je to divné? Je.
Zmíněný dokument je složený z vyprávění dvou pěstounských rodin, které nyní nechám stranou, protože ty vypráví své zkušenosti s přijatými dětmi a to není tím, co by mi vadilo. Naopak si jich jako člověk, kterému také svěřili do péče děti z Klokánku, vážím a chápu jejich situaci. Obě dvě rodiny ale slouží jako alibi režisérce, která se snaží vypovědět svůj příběh, což je třetí a spojovací linka filmu - a opravdu to není home video pro rodinu a přátele, ale film, který odteď budou moct vidět všichni včetně její adoptivní dcery, jejích případných budoucích dětí a i děti jejích děti - aniž by tato adoptivní dcera dostala slovo. A aniž by se k byť jen jednomu slovu dostal adoptivní otec, s nímž se autorka rozešla. Celý příběh tak skládá jen ona sama, svým pohledem, kdy se nás snaží ujistit, že „má v sobě tolik ohromné lásky, že neví, co s ní“.
Po Tereze Boučkové tu máme už druhou adoptivní matku, která sama působí, že by potřebovala na terapii. Film plyne - a skutečně - filmařka dostává ujištění, že je - jak jinak - skvělá máma. Nikdo neváhá, všichni ji ubezpečují, že za nic nemůže a všechno dělala správně. Nakonec sama říká, že dítě vzala i do Thajska, z čehož měla babička hrůzu. Dokonce i názor nepřítomné babičky je přítomný, dítě ale ve filmu nemá prostor ani na jedno jediné slovo.
Své sotva zletilé dceři, která ji nedávno opustila, autorka vzkazuje, že „míč je na její straně hřiště“. To je jako kdyby nám sdělovala, že ona sama udělala, co mohla a teď je to na adoptivním dítěti.
Jenže v rodičovství nikdy nejde o to, kdo co komu dal a kdo je na řadě; rodiče z podstaty vždy dávají dětem víc a ty to zase předávají vlastním potomkům. Mimo jiné proto, že v té hře jsou oni vždycky dospělí a vždy budou rodiče, i když jejich dětem bude šedesát. Rodičovství není druh parťáctví, kdy si člověk řekne, teď už jsem se snažil dost a teď je řada na tobě.
Adoptivní dcera je ve filmu zastoupená fotografiemi od dětských let. Dozvíme se o ní všechno možné, včetně jejího jména. Informace ze současnosti říkají, že si pořídila živnost na výrobu audiovizuálních pořadů a že se živí na Only Fans. Skvělé. Nevíme přesně, co přesně tam prodává, ale ortel je vyslovený, jméno je jasné a tato informace z veřejného prostoru nezmizí.
A btw, opravdu si někdo myslí, že může svůj vztah k dětem vylepšit tím, že o nich napíše scénář s názvem Smradi, nebo o nich vyslepičí intimní informace do filmu, který uvidí statisíce lidí? Protože tam do toho zamíchá smutek nad tím, že už nemá komu říkat „rarášku?“
Kde je nějaký etický kodex? Kde je právo dětí na soukromí?
Kdo poslal tuto ubohost do světa v domnění, že tak páchá na poli náhradního rodičovství dobro?
Asi bych toho mohla napsat mnohem víc, ale napíšu jen, že když se mě kdysi má dcera pokoušela zahnat do kouta větou „Nejsi moje máma!“ odpověděla jsem jí: „Nejenže nejsem tvoje máma, dokonce nejsem ani tvůj táta!“
Od té doby už se to neopakovala a když se jí někdo zeptá, tak řekne, že má mámy dvě. (Což někdy může v lidech vzbudit dojem, že doma žijeme v lesbickém vztahu, ale do toho nakonec nikomu nic není.)
Náhradní rodičovství je job pro dospělé lidi, kteří jsou v rámci možností vyřešení a sami se sebou smíření.
Co mě může ranit na faktu, že nejsem matka dítěte, které jsem neporodila?
Bert Hellinger, můj guru, říká, že v adoptivních rodinách nikdy nedojde ke klidu, dokud adoptivní rodiče nepřijmou v úctě ty biologické. Copak si chci hrát na něco, co nejsem?
Být náhradní matkou není stejné jako být biologickou. Nikdy nemohlo být a nikdy nebude.
Ale je to podobné jako zamilovat se do spolužáka, kterého známe od první třídy, a pak zjistit, že se právě tak můžu zamilovat do cizince, který mluví nesrozumitelnou řečí. Je to úplně jiné, ale v něčem stejné. Protože je to láska.
Kdy konečně nastane doba, kdy se u nás začne dávat prostor také dětem a jejich potřebám a zájmům, místo toho, aby veřejný diskurs opakovaně ovlivňovaly výroky traumatizovaných žen?
Zdroj:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/14078779968-nejses-moje-mama/
https://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/ostrava-soud-krimi-kojenec-nasili-zlomene-ruce-nohy-zebra-trest-muz-matka-20.html
