Článek
Podobně jako petici za „Izrael“, tj. spíš petici na podporu současné extremistické pravicové vlády, která má na svědomí hladomor v Gaze a desítky tisíc mrtvých, většinou žen a dětí, podepsali petici proti vedení AVU, NG a spol. také lidé, které pohání emoce a neschopnost jemně rozlišovat složitou situaci.
Některé signatáře znám desítky let, díla jiných sebou už třicet let tahám jako kočka koťata (dokonce včetně díla jejich otců), protože si nedokážu představit bez nich žít. Je mezi nimi ilustrátorka, se kterou jsme získaly Nejkrásnější knihu, dokonce i se svým bratrem a otcem, nestorem českého výtvarného umění; je tam malíř, jehož ilustraci mám ve vzpomínkové knize a dokonce je tam také podporovatel a sponzor mého webu, nebo člověk, kterého jsem točila a který je autorem lávky, vzniklé proto, že už dvacet let vydávám jedny memoáry. Jiný petičář je autorem fotografií v knize, kterou jsem vydala už kdysi, s dalšími jsem podepisovala jiné petice, někde jinde, vymýšlela film atd.
Naproti tomu z vedení AVU, Národní galerie a z okruhu Ceny Jindřicha Chalupeckého osobně neznám vůbec nikoho Takže to není pro mě komfortní situace, nicméně úplně stejně jako v případě blízkovýchodní války musím napsat, že prostě nestačí nechat se pohánět sinými emocemi a tím, že to myslíme dobře. Naopak, když něco dokáže vyvolat takové emoce, je třeba si na to dát dobrý pozor. Podobně totiž pracuje s informacemi také hybridní válka a ne náhodou je jeden z bodů petice postavený na základě smyšlené zprávy z Echa, které narativy hybridní propagandy šíří zcela účelově a vědomě.
Pamatuju, jak jsem ještě za komunismu jela dvakrát do Brna na výstavu Milana Knížáka. Naprosto fascinovaná tím, jak jeden člověk, systému a hudebnímu netalentu navzdory, dokáže zpívat, kreslit, psát a navrhovat vlastní svět, od nábytku až po stavby. Knížákovo působení během normalizace už je a jistě i bude předmětem historického zkoumání. Dnes je to bohužel člověk, jehož názorům je lépe se vyhnout; nejen co se týká postoje k Ukrajině. Pod peticí je podepsaný spolu s Davidem Černým, který dnes hraje roli prorežimního umělce, ochotného uzavřít byznys naprosto s kýmkoliv, od Babiše po Schwarzenberga. Z jeho instalace na obchodním domě Máj až oči přechází a z toho, co se skrývá uvnitř, by jeden mohl dostat epileptický záchvat. Ale to, proč jsem o něm v poslední době psala, není kýč jak bič vydávaný za umění, ale způsob, jakým jedná a jak mluví s ženami a o ženách. A také jak zastrašuje a zesměšňuje případné oponenty svého reklamního byznysu. Což je něco, na co jsem opravdu alergická.
Možná právě proto, že mu takové jednání prošlo a prochází, se v podobném duchu nese i celá petice.
Ačkoliv mám za sebou jedno započaté a jedno dokončené studium na vysokých školách uměleckého zaměření, necítím se kompetentní posuzovat provoz Národní galerie či způsob výuky na AVU. Ale co dobře poznám a co bych mohla vyučovat, je rozpoznat, když si někdo prostřednictvím petice vyřizuje osobní účty a neštítí se k tomu využít všechny možné postupy kulturních válek, jako je degradace lidí psychickou poruchou, bodyshaming, xenofobie, misogynie, nedůvěra k mladým lidem, polopravdy opsané z dezinformačního plátku a zejména, co mě irituje naprosto nejvíc: odporný normalizační slovník.
Kulturní veřejnost. Co to je? Myslí se tím těch pár lidí, kteří nejsou z oboru a kteří se připojili? Usvědčení i neusvědčení sexuální predátoři, mravní relativisté, popírači klimatické krize, či psychiatři? (Což už je, by the way, zralé na vyjádření ČLK – odkdy mohou psychiatři nálepkovat umělce na dálku diagnózami? Kde to jsme? V nacistickém Německu? V normalizaci? Jak by asi diagnostikovali Knížáka, který chtěl, aby lidé na jednom z jeho povedených happeningů kokrhali?) Jeden z psychiatrů – odborníků na výtvarné umění, má doma malířku, takže je taky tak trochu z oboru – dokonce jako agent StB práskal tajemství o sexuálním životě svých přátel a klientů. Nechybí ani bývalý ředitel ZOO, zřejmě jako zástupce někoho, komu se nelíbí rozřezaná žirafa.
Společnost, která se nedokáže vyrovnat s predátory a estébáky, na to vždy doplatí, protože se jí to vrátí jako bumerang. Rasismus nevadí, týrání dětí nevadí, týrání zvířat na jatkách je legrácka, nejsme přece nějací pošahaní vegani. Klimatická krize neexistuje.
Každého maloměšťáka ale spolehlivě vybudí nahé ženské tělo!
Osobně jsem znala Ivana Martina Jirouse či Bořka Šípka, kteří se také rádi odhalovali, když to na ně přišlo. Nepamatuju jeden jediný protest. A to ani nebyl happening, oběma táhlo minimálně na šedesát a při vší úctě a respektu, ženské tělo je přece jen daleko hezčí.
Výstavní projekt Evy Koťátkové v Benátkách – která má také tu smůlu, že je bohužel žena, jež byla úspěšná a psalo se o ní a tleskalo jí také v zahraničí – patří k tomu nejlepšímu, co u nás vzniklo. A nač musím myslet, jak mě to zasáhlo, na rozdíl od jiných děl, na které myslet nechci a kterých je všude plno. V petici se o výstavním projektu Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí hanlivě mluví jako o rozřezané žirafě. Opravdu tohle podepsali kolegové Evy Koťátkové? Přeskočilo jim? To jsme na úrovni, kdy si můžeme říkat, že Kolíbal kreslí čáry a Skála po lese sbírá samorosty?!
Ani posmívání se tématům jako je kolonialismus nesvědčí o tom, že by petenti někdy nad tím přemýšleli. Co je na kolonialismu směšného? Že třeba belgický král Leopold II. nechal zavraždit v Kongu miliony lidí a dětem rodičů, kteří nepracovali dost rychle, se uřezávaly ruce a nohy? Odkud asi pocházel kaučuk, slonová kost a všechny ty sbírky, které máme? A proč se dnes řeší migrační krize? Nakonec i zmíněný Izrael jako poslední kolonialistický projekt je dnes a denně zdrojem utrpení, které stálo životy desetitisíce lidí, částečně Izraelců, ale hlavně Palestinců. Intelektuálové v Izraeli i mimo něj dnes veřejně mluví o tom, zda má tento projekt smysl. U nás jsme se ani tak daleko nedostali, tady stačí říct, že se nám nelíbí vraždění domorodců, drancování jejich bohatství, včetně krádeže žirafího mláděte zcizeného jeho matce a sociopatická kulturní veřejnost se může potrhat smíchy. Práva žen, práva dětí, práva domorodců, práva zvířat, právo na ochranu životního prostředí, to si nechte, paní, na doma a vyslechněte si zkušené muže, kteří rozumí tomu, že jsou na světě důležitější věci!
Třeba funkce a moc.
Veškeré urážky na účet Kateřiny Olivové, které se netýkají toho, co dělá, ale toho, jak vypadá, podobně jako xenofobně laděné poznámky na Alicju Knast či dehonestace rektorky Marie Topolčanské jsou úplně a zcela mimo normy slušného chování. Tisíckrát můžu nesouhlasit s tím, co dělají, ale je naprosto toxické a přes čáru psát pomluvy. To neumí vážení petenti použít Google?
To vše je zahaleno podprahovou manipulací, že muži, kteří to podepisují, by to samozřejmě dělali mnohem lépe. (O podpisech žen ani nemluvě; každá, která se účastní bodyshamingu a narážek na duševní zdraví jiné ženy, ať shoří v pekle, kde se může škvařit potěšením z toho, jak pěkně zalezla do análního otvoru mužů jako kolík.)
To, že rektorka nebyla odpovědná za tragickou smrt mladých lidí, je jen třešničkou na dortu.
Možná, že výtvarníci oprávněně kritizují jednotlivé kroky těchto žen, o tom samozřejmě lze vést diskuse. To, že se ale snížili k tomu podepsat tak hanebný text, je v jejich svatém tažení neomlouvá. Svým dílem tento hanopis přispívá ne k odvolání z funkcí (jako v 50. letech), ale k další fašizaci společnosti. Mezi přísahajícími motoristy, kteří nenávidí LGBTI+, a mezi výtvarníky, kteří nenávidí (nahé) ženy, cizinky a žirafy, asi není bohužel takový rozdíl,.
To, jestli ty ženy udělaly něco špatně, se ukáže, až je někdo vystřídá. Udržovat konzervativní status quo jde proti smyslu umění.
Není náhodou, že se pod peticí mezi stovkami dalších hrdě vyjímá podpis Petra Žantovského i s dovětkem, kterým dává najevo, jak moc se současné umění tomuto životopisci Václava Klause a Miloše Zemana nelíbí.
Vypadá to spíš na nostalgii po časech, kdy všechny důležité posty ve výtvarném umění řídili muž a ženy jim dělaly sekretářky a modelky nebo přívěšky, které hltaly každé jejich slovo. Pamatuju z těch dob slova jednoho výtvarníka o tom, že když žena o sobě řekne, že je architekt, tak to zní tak nějak, jakože to myslí doopravdy.
Ty doby jsou už naštěstí pryč. i když si toho hodně lidí asi nevšimlo.
