Článek
Jano Sedal byl vždycky takový potížista.
Pamatuju si, jak koncem osmdesátých let cestou z Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou, kde byli kromě příznivců lidové hudby také dobře ukryti disidenti, kteří tam měli sraz, vysvětloval v uličce vlaku zmatené průvodčí, že by chtěl být hlávkou zelí a ležet si jen tak na poli. A místo toho, aby jí ukázal lístek, tvrdil, že ho sežral a na důkaz na ni vyplázl jazyk. Nebo když se na něj o dvacet let později obořila majitelka penzionu v Jizerním Vtelně, kde jsme bydleli na natáčení, že jsou s ním „jen potíže“. No jak by nebyly, hlavní mužskou postavu hrál Karel Roden, takže Jano musel na sebe upozornit, aby ho trumfnul. Připomínal mi pana režiséra Krejčíka, který se po natáčení mazaně zeptal, kolik dostal za vystoupení Havel?
Pětikilo, odpověděla jsem po pravdě
Tak to já chci tisíc! řekl sebevědomě a zamával mi z okýnka televizního auta, které ho odváželo domů. Můj kolega pak za ním běžel a měl co dělat, aby ho přesvědčil, že podmínky jsou pro všechny stejné.
Podobně jako Jiří Krejčík, který s chutí vyšvihl hereckou etudu na vrátnici ČT, v tramvaji, na večírku i na natáčení, také Jano Sedal často, pokud měl tu možnost, rád někoho vyhodil z konceptu. Byl prostě takový typ. Podezřívám ho, že ho to bavilo, že si přivoláním pozornosti potvrzoval svou existenci. Stačilo, když ho rozčílilo, že neměli na baru jeho oblíbené Lucky Strike.
Musela jsem se smát, jak mazaně ho vytočila jeho herecká kolegyně Simona Babčáková svým nevinným pozdravem po skončení natáčení Hezký zbytek života!
Co si to dovoluje! zuřil Jano. Bral to osobně jako připomínku svého věku, jako fakt, že on je z nás první na řadě, kdo zemře. Ale ve skutečnosti to tak nemyslel. Všem nám, co jsme ho znali a měli rádi, posílal své básně.
Protelefonovali jsme spolu v rámci natáčení dlouhé hodiny a smáli se, vymyslela jsem pro něj postavu ředitele dětského domova, který žije obklopený vycpanými strašidelnými mrtvolkami zvířat a ve skutečnosti nemá rád děti a v ředitelně kouří a pije panáky. Točit s ním byla radost.
Mí malí synové milovali film Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntag, kde Jano hrál a neustále si ho přehrávali dokola. A který možná že stále čeká na své docenění, jako nakonec na něj čeká Věra Chytilová i samotný Jano Sedal.
Jano občas hrál i v televizních inscenacích; škoda ale že jeho talent zazářil zejména na divadle a to jak známo, je pomíjivý fenomén.
Jednou mě pozval, když hrál v Praze nějakou inscenaci, kde padla slavná věta, že v Brně žije největší počet zakomplexovaných lidí na kilometru čtverečním na světě. Smála jsem se ještě po skončení hry a Jano mi pak řekl, že na tuto hru někdo z Brna poslal stížnost, protože uráží Brno a Brňany. (Brněnstvo?)
Jano měl velké charisma a šarm pro ženy, ale i pro muže. Ačkoliv třeba neměl téměř žádné peníze, uvařil jídlo kamarádům a přinesl ho do divadla. Tradovalo se, že nějaký čas žil se ženou, která se do něj zamilovala proto, že jí připomínal jednoho pražského herce, který byl spřízněný s nejlepším českým básníkem první půlky dvacátého století, židovským mladíkem, kterého srazila za války na nábřeží Prahy německá sanitka.
Shodou okolností jsem toho herce znala, chodil k nám domů a také jsem s ním jednou hrála ve scénce pro Českou televizi, kterou vymyslel spolu s Janem Krausem a dalšími kamarády. Měl na hlavě příšernou paruku a když se rozjela kamera a obrátil se na mě, aby něco řekl, tak jsem dostal panický záchvat smíchu. Když se to několikrát opakovalo, z jeho původní nervozity už bylo cítit velké nas-ání. V tu chvíli mi úplně připomněl Janka. Velmi inteligentní, velmi kreativní a přitom také velmi vznětlivý, připravený kdykoli vybuchnout.
Jeden rozdíl ale mezi Jankem a jeho hereckými kolegy byl a to zásadní: nebál se podepsat Chartu 77. Neznám nikoho v jeho pozici v té době, kdo by si to dovolil. Naopak znám řadu těch, co si chodili pro vyznamenání od Husáka, protože se to báli odmítnout.
Básně posílal Jano svému přátelstvu ve dne, ale hlavně v noci. Nekonečné a zároveň krátké a výstižné verše, které byly moc pěkné; škoda, že jsem je smazala, ale už jich bylo nějak moc.
Jednou uprostřed noci, abych to už uťala, jsem mu na jednu báseň odpověděla Aha. A jak jsem zastrčila telefon pod polštář, začal mi sám od sebe Jankovi do Brna posílat zprávu se sdělením Aha a poslal mu jich dohromady 72.
Janka Sedala napadl před pár lety nějaký psychicky nevyrovnaný člověk na ulici před nonstopem V Brně a on pak dělal potíže v umělém spánku u svaté Anny. Jeho přátelé nechali za něj slouží mši v jednom pražském kostele. Doufám, že až ho probudí, bude ty potíže dělat ještě hodně dlouho, napsala jsem na Facebook a tato věta se ocitla v Blesku.
Necítím se naprosto kompetentní psát o životě a díle Jana Sedala, od toho jsou jiní. Kdybych věděla, že má slova někdo zveřejní v bulváru, v životě bych to nenapsala.
Teď, když Jano odešel, tak na něj vzpomínám. V době jeho pohřbu v sobotu 8. února 2025 jsem na něj myslela.
Odpočívej v pokoji, hlávko zelí.
