Článek
V hrůze před odporným činem D.K. docházela slova .Teď, po roce, od této kruté a nesmyslné události, se nic nezměnilo na bolesti pozůstalých. A zřejmě ani na spoluprožívání ostatních, kterých se dotkla zprostředkovaně. Kromě nás všech, kteří jsme to se zděšením pozorovali v přímém přenosu (zřejmě s výjimkou úředníků na večírku MPSV), bylo reálně dotčeno tisíce policistů, hasičů, záchranářů, z nichž mnozí museli vyhledat odbornou pomoc. Tu by potřebovala i veřejnost, která dodnes nedokáže pochopit. co a proč se vlastně stalo. A jak je možné, že se to stalo.
Bezprostředně po útoku jsem přesdílela na sociální sítě ukázky z účtu na ruském Telegramu, který byl spojovaný s vrahem. Okamžitě se na mě sesypaly desítky lidí, které jsem léta neviděla, nebo je vůbec neznám a kteří mi psali: Okamžitě to smaž! Stejně jako v případě covidu, války na Ukrajině a genocidy v Gaze se část českého národa přeměnila z odborníků na očkování a mezinárodní vztahy na přeborníky v psychologii masových vrahů, což je fenomén, známý spíše z USA, či některých zemí západní Evropy. Ale ani experti na tuto problematiku se často neshodují v tom, jak nejlépe reagovat na takto tragickou událost.
Často se zmiňuje, že uvádět totožnost zločince znamená dávat mu moc a slávu a případně inspirovat další neblahé následovníky. Neslyšela jsem ale o žádném srovnání situace masového vraha v ČR a například ve Spojených státech, už jen proto, že u nás, na rozdíl od Ameriky, jde pořád naštěstí o výjimečnou záležitost. Na školách se tu nestřílí a pokud někdo zabije víc lidí, jde spíše než o promyšlený útok proti společnosti o zkrat nějakého zoufalce.
Rozdíl je ale také v tom, že zatímco v USA může vrah vystupovat v řadě televizí a práva na jeho příběh se dají prodat a natočit podle nich film, u nás taková monetizace vraždy nehrozí. Na rozdíl od inspirace hrůzným činem; té se ale nezabrání tím, že se o případu nebude informovat – to ve světě médií a sociálních sítí prostě není možné.
Zbývá otázka, zda zveřejnit, či zapomenout jméno vraha či vražedkyně, případně jestli má smysl zabývat se jeho psychologií, rodinným zázemím, motivy. Zatímco proti „zapomenutí“ jména nic nemám a je mi vlastně úplně jedno, jestli znám skutečnou identitu vrahů, co mi jedno není, je fakt, co a proč se stalo. A o tom ani po roce nevíme téměř nic.
Sem tam se objevují informace o problémech v rodině, o tlaku na výkon; o tom, že rodiče odcestovali na dovolenou pouze s dcerou a syna nechali i se zbrojním arzenálem samotného doma. O tom, že mu babička věnovala několik set tisíc, které obratem proměnil za nákup zbraní, což – zdá se – nikomu nevadilo. A také o tom, že už dřív střílel na stan, v němž byla jeho sestra, na čemž jeho rodičům nepřišlo nic divného.
Nechávám teď stranou otázku, jestli jeho ohavnému činu mohli a měli zabránit lékaři a psychiatři, protože o tom nic nevím. Co mi ale vrtá hlavou je, z jaké rodiny vrah pocházel a proč se místo terapie dostal k tomu, že své osobní problémy řešil způsobením bolesti tisícům jiných lidí.
Pamatuju si, jak jsem jela taxíkem a říkala, že první, co mě napadlo bylo, že vrah z Klánovického lesa a z fakulty musí být jeden a ten samý člověk. Že způsob, který zvolil, byl natolik odcizený a brutální, že se vymykal všemu ostatnímu.
Řidič taxi toto téma otevřel sám: shodou okolností to byl někdo se vztahem ke zbraním a s vlastním arzenálem na své soukromé střelnici. Říkal, že slyšel o tom, že zastřelený vrahův otec měl být myslivcem. A že způsob, kdy se člověk zabarikáduje někde na střeše, odkud se snaží trefovat do lidí pod sebou, mu připomněl lovení divoké zvěře. Pif, paf, o co jde, vždyť jsou to jen zvířata. A že pro mladého chlapce mohl být zážitek z lesa tak strašné trauma, že se z něj nikdy nevzpamatoval.
Dnes už víme, že vrah střílel z brokovnice, kterou se sám nakonec sprovodil ze světa. V dopise na rozloučenou napsal, že si nepřeje být pohřbený do rodinné hrobky a přiložil dokonce peníze na svou kremaci. Co se asi děje v hlavě mladého muže, který místo zábavy a radovánek, které patří k jeho věku, plánuje svůj vlastní pohřeb?
Myslím, že je naprosto relevantní – kromě všech ostatních otázek týkajících se policejních postupů, lékařských vyšetření a dostupnosti zbraní – vědět, co přesně se D.K. stalo, že z něj vyrostl neempatický, bezemoční, chladný a celý svět nenávidějící masový vrah. Po světě běhají stovky milionu lidí, které jejich otcové fyzicky a psychicky týrali, zanedbávali, sexuálně zneužívali, nedoceňovali, ponižovali. Klasická literatura je toho plná, i divadelní hry a filmy. Kolik z takových lidí volí vraždu svého otce?
Spousta z nich spadne do pasti závislosti na alkoholu a drog, do sebenenávisti vedoucí k prodávání vlastního těla. Někteří nepřetnou řetězec zla a mučí vlastní děti. Kolik z nich volí masovou vraždu?
Matka vraha prý byla v Hostouni jeden čas komunální političkou a místostarostkou. Podle některých zdrojů sice spoluvlastnila rodinný dům, ale ve společné domácnosti s mužem nežila. Do médií se dostal její (netuším zda autorizovaný) neuvěřitelný výrok, že přišla o nejlepší muže svého života. Existuje někde vyjádření rodiny, že je jim líto, co se stalo, že tomu nedokázali zabránit, že soucítí s oběťmi, ne-li že berou na sebe svůj díl viny za to, že si ničeho nevšimli?
Podle psychologického posudku byl vrah narcistní, schizoidní, měl disociální rysy, žil bez partnerky a měl kromě zbraní zálibu v bizarním pornu. Měl vysoké IQ, ale celá jeho bytost byla zmítaná nenávistí a křivdou, s níž si nedokázal poradit. To je považováno za normální?
Jeho otec Stanislav pracoval na letišti jako vedoucí bezpečnostní ostrahy a o bezpečnosti prý psala bakalářskou práci i sestra, která stejně jako on na letišti také jeden čas pracovala, Když policie vstoupila do domu v Hostouni, kde ležel otec s prostřelenou hlavou, našla nástražné výbušné zařízení. To si nikdo ničeho nevšiml?
Ve světle těchto informací jen těžko můžeme uvěřit, že rodina nic netušila a k tématu zbraní přišla jako slepý k houslím.
Nyní, více než po roce od té strašné tragédie, nejde o žádnou senzacechtivost, či bulvár. Jednoduše jde o to pochopit, kde se stala chyba a proč všechno došlo tak daleko. O lidech jako je Breivik nyní víme všechno; včetně toho, že rád četl Václava Klause. Co vlastně víme o studentu D.K.?
Arcibiskup Graubner při mši za mrtvé vyvolal vlnu nevole tím, že kromě nevinných obětí dostal svou růži také vrah. Z křesťanského či metafyzického pohledu byl zmítaný zlem, ale dokonce i on si zaslouží, abychom ho brali jako lidskou bytost. Možná nenávistnou, možná nemocnou. Zcela určitě chybující. Stoprocentně někoho, kdo se propůjčil zlu a napáchal mnoho špatného, o tom není pochyb.
Dalo se tragédii na filozofické fakultě zabránit? A jaký podíl v tom měla rodina? Jak se stane, že člověk vychová masového vraha? Co je špatného se společností, která je nevšímavá vůči svým ztraceným a bloudícím členům?
Rok po té strašné události nastal čas klást si otázky.
