Článek
Zemřela mi kamarádka. Znaly jsme se už od školky, což je několik desítek let. Moc jsme se nevídaly, ale věděly jsme o sobě a občas si napsaly. Co se stalo, že odešla tak náhle a tak mladá? Prý pila.
Vlastně o tom doopravdy nic nevím, jen jsem to slyšela. Ale co vím, je, že kvůli alkoholu kolem mě umřelo a umírá tolik lidí, že mi to přijde neuvěřitelné.
Pamatuju, jak si mi tahle kamarádka kdysi v dětství stěžovala, že její maminka pije víno. U nás doma pil otec, i děda. A nejen víno, ale taky pivo, slivovici, koňak. Oba sportovci, děda dokonce zakládal ve Zlíně hokej a hrál profesionálně fotbal. Pili i sousedi a všichni příbuzní; jedna teta dokonce pracovala v pálenici. Každý si pálil vlastní slivovici, na každé návštěvě se popíjelo. Flašky se nosily na návštěvu jako dárky, podstrkovaly jako úplatky.
Nikdo ale nikdy neskončil v léčebně, nepřišel o práci, nerozpadlo se mu manželství. Kamarádky matka se dožila téměř 90 let. Přitom víno, které se tenkrát popíjelo, bylo tak odporné, že by ho dnes těžko někdo vzal do úst, stejně jako levné panáky.
Jediný, kdo měl s pitím problém a opustila ho manželka, byl soused, který si do 27 nedal ani malé pivo, protože byl profesionální sportovec a poté, když zjistil, jak to chutná, propadl spárům alkoholismu a pil až do smrti. Brali jsme ho jako příklad toho, že pít se musí umět a je třeba to trénovat. Otec říkal, že u nich doma na vesnici měli na půdě sud plný slivovice a když si se sourozenci odlili třeba i půl litru, stěží by si toho někdo mohl všimnout.
Na alkoholismus umřelo už desítky lidí kolem mě
A teď, v generaci nás dětí, po desítkách let svobody a mnoha možnostech vyhledat v případě potřeby odbornou pomoc, je bilance děsivá. Upila se dcera sousedů, upil se náš kamarád. Na chlast umřela kamarádka z doby dospívání, kolegyně ze štábu, spolužák z FAMU i bývalá spolupracovnice. Dokonce jeden adiktolog, který pomohl mnoha lidem s tím, že přestali pít a brát drogy. Už bych to ani nespočítala, protože každou chvilku je to někdo další.
Hudebník, filmař, překladatelka, produkční, úřednice, prodavačka, bezdomovkyně. Chlast řádí nalevo napravo a nehledí na vzdělání, zaměstnání, ani pohlaví. Všem, o kterých tu píšu, bylo mezi 45-55 lety. Jedna byla dokonce mladší, jeden o něco málo starší. A to ani nepočítám ty, kteří zemřeli ne sice přímo na následky alkoholismu, ale alkohol se na jejich úmrtí podílel. Pamatuju třeba na dívku umrzlou v lese.
Doopravdy znám jen několik málo lidí, kteří se dokázali vyléčit ze závislosti a nepijí. No, několik málo - možná celkem dva a jednoho, který s tím bojuje.
Epidemie alkoholismu
Co se to vlastně stalo, že existuje taková epidemie alkoholismu? A proč to naši rodiče zvládali líp? Je to proto, že za komunismu byl alkohol mnohem méně dostupný a lidé museli každý den chodit do práce, takže si nemohli dovolit mít absence, kdy by okamžitě o práci přišli? Zrovna nedávno mi jeden muž vyprávěl o Petru Novákovi a Evě Jakoubkové, kteří svému alkoholismu podlehli. Pili už před rokem 1989 a marnili své obrovské talenty. Možná k tomu měli víc příležitostí právě proto, že nemuseli chodit každý den do práce. Člověk, který je znal a mluvil o nich, pak zažil, jaké to je, když mu umře na alkohol partnerka, na vlastní kůži. Našel si novou a ta pila taky.
Pamatuju, že jsem do hospody před rokem 1989 chodili v podstatě každý den. Kde jinde by v dřevních dobách bez internetu a mobilu člověk zjistil, co se stalo a co se plánuje, koho zavřeli a kdo emigroval a kde jinde se daly vyměňovat igelitky s protistátními spisy pod stolem? Když jsem uklízela v lázních společně s Lucinkou a končila nám odpolední směna, objednávaly jsem si každá v hospodě rovnou dvě piva, protože brzy zavírali a další už by nám nepřinesli. Lucinka byla známou autorkou výroku, že když v rádiu slyšela o tom, že je víno alkohol, dost se tomu podivila, protože si do té doby myslela, že je to je jen taková šťávička. Ostatní kolegové v lázních začínali směnu v šest ráno tím, že otevírali meruňku.
Je možné, že represivní komunistický režim držel latentní alkoholismus některých lidí v mezích? Na druhou stranu ale spousta začala pít proto, že se nemohla projevovat, nemohla cestovat, cítili, že mají zničený život. A pít začali z nudy a z nedostatku jiné zábavy. A za komunismu se pilo v práci mnohem víc než dnes, protože práce nikam nespěchala.
Covid jako spouštěč závislostí
Spolužačka, kterou jsem potkala, mi říkala, že u oběda, když vaří, otevře víno a večer zjistí, že má v sobě dva litry. Jiná žena, která pracovala doma, chodila v přestávkách mezi prací vedle do baráku pro víno do petky; někdy dvakrát i třikrát denně. Znám lidi, kteří veřejně fungují, přičemž každý den vypijí tři, čtyři, nebo pět lahví vína. Ví se o nich, že mají kladný vztah k alkoholu, ale jen stěží si asi někdo dokáže představit, jak moc. Novináři, herci, výtvarníci.
Se spoustou z nás zamával covid a samota. Odchod dětí z domova, rozchod, či smrt partnerů, nemožnost pracovat v době pandemie, zavřené hranice, rozdělení rodin. Ne každý to ale řešil pitím. Když jsem měla předloni úraz, tak jsem přestala úplně pít alkohol a jen pozorovala, jak je to u nás normální kolik lidí v tom lítá. Vydržela jsem téměř rok a zjistila, že už jsem vyšla ze cviku, takže mi to už ani moc nechutná. Nedávno jsem byla v hospodě s lidmi, s nimiž chodím na pivo desítky let, a každý jsme vypil dvě, nebo tři. Co se vlastně stalo? Neumíme pít?
Anastáz Opasek mi nalíval koňak už v devět ráno. Jiřina Prekopová vypila litr vína, trochu se prospala a volala mi z města vzdáleného stovky kilometrů, kam odjela v téměř devadesáti letech autem. Nikdo z nich žádný problém s alkoholem neměl.
Alkohol přijde až k vám domů
Dnešní doba je velmi jednoduchá pro to, zničit se rychle a jednou provždy. Kurýři dovezou alkohol domů během krátké chvíle, člověk ani nemusí nikam chodit. Existuje už i slovo pro ty, kteří sedí doma a nevychází, protože všechno, co člověk potřebuje, se dá poslat zásilkovou službou.
Možná, že když už člověk pije, tak by měl pít s někým, Doma s rodinou, nebo někým blízkým, v hospodě s přáteli, nebo u nějaké příležitosti. Pití jen tak pro nic za nic, a ještě k tomu sám se sebou, je nejbližší cesta do pekel.
Letos stejně jako loni jsem si na Silvestra přiťukla šťávou z mrkve, jablka, řepy a zázvoru. Určitě si někdy zase něco dám, asketický život asi není úplně pro mě, ale pokaždé, když někdo takhle nesmyslně zemře, mě přejde chuť nejméně na několik měsíců.
Tak suchému lednu i únoru zdar!
