Pomozte tátovi samoživiteli. Bydlí v garáži, jeho dcera skončila v domově

Nebýt etnoložky, spisovatelky a také učitelky Pavlíny Brzákové nikdo by nejspíš o spletitých osudech rodiny Ševčíkových doteď nevěděl. Dědeček Emiliana přišel před lety do Venezuely z Čech, v domnění, že se mu v Jižní Americe bude dařit líp. To se ale nestalo. Jeho vnuk, který už neumí česky, vyslechl volání českých úřadů a jako potomek Čechů se před časem vrátil do rodné země, společnost mu dělala pouze malá dcera Gaby.

Všechno by se vyvíjelo jinak, kdyby byl Emiliano Ševčík zdravý, tak jako když z Venezuely zpět do země předků přijížděl. Plný elánu, znalosti IT techniky a angličtiny, s výhledem na lepší život pro svou dceru, kterou její matka ve Venezuele opustila. Bohužel se ale stalo něco, s čím nikdo nepočítal.

Emiliano tři měsíce po přestěhování do Čech dostal mrtvici a ochrnul na levou polovinu těla. Zůstala mu pouze pohyblivá pravá ruka a dcera, která byla malá, v nové zemi nikoho neznala, nerozuměla jejímu jazyku a bála se, že její jediný příbuzný zemře.

O putování Gaby napříč zařízeními pro okamžitou pomoc dětem až do diagnostického ústavu, kde skončila proto, že nikdo nedokázal testovat její inteligenci, protože neuměli španělsky, raději ani psát nebudu. Když jsem o tom s Pavlínou mluvila, vytanul mi okamžitě na mysli příběh z naší rodiny, kdy šestnáctiletou dívku, která uměla sedm jazyků a jejíž předkové pocházeli z USA, Slovenska, Filipín, Číny a Španělska, v Klokánku v Hostivici kárali za to, že neustále sedí u počítače a „tváří se povýšeně“, načež jí sebrali (zřejmě v rámci toho, aby se netvářila tak povýšeně), její americký pas, na což samozřejmě neměli právo. Na svém vlastním notebooku totiž zpracovávala do školy třináctistránkovou práci o zpracování plastů. Téma si sama vybrala. Projekt byl ve francouzštině. Z Klokánku si následně odnesla posudek, že „neustále sedí na počítači“.

Jak je možné, že Gaby, která neměla žádné problémy, jenom se cítila osamělá a zaražená v prostředí, kde nikoho neznala a kde se navíc strachovala o osud svého otce, skončila v diagnostickém ústavu, nechám stranou. Stejně jako fakt, že je u nás stále běžná praxe, že o dětech, které se vymykají svou etnicitou, talentem, IQ, mezerami ve vzdělání na jedné a nadprůměrnými znalostmi na straně druhé, postižením či prostě jen pubertální depresí, neumí tento stát až na výjimky jednat jinak než represivně. To je skutečnost a o tom, jak se znevýhodněnými dětmi a lidmi jedná systém, existuje klasická literatura i filmy a není to nic nového. V poslední době se to sice u nás malinkými krůčky zlepšuje a samozřejmě existují lidé, kteří se snaží o opak. Příběh Gaby ale ve mně vyvolává velkou zuřivost. Gaby je dívka, která mimo jiné skvělé kreslí a momentálně s Pavlínou pracuje na jedné knize. Není to nikdo, kdo by měl kvůli tomu, že u nás lidé nemluví španělsky, skončit v diagnostickém ústavu.

Ale zpět k jejímu otci. Na půlku těla ochrnutý, s dcerou, které nikdo nerozumí a bez znalosti češtiny skončil Emiliano v garáži. Štěstí v neštěstí, neprší na něj a má kde spát, úzkým okénkem na něj svítí denní světlo. Dcera ho navštěvuje a potají mu prý přináší jídlo z dětského domova.

Pavlína Brzáková Gaby potkala jako učitelka v anglické škole. Nakonec se i na Gaby usmálo štěstí. Zakotvila v dětském domově, kde ji mají rádi a kde byli ochotni podílet se na školném. (Toto nepíšu proto, abych dala najevo, že je pobyt v dětském domově lepší než Klokánek. Naopak jsem celoživotní odpůrkyní ústavní péče pro děti u nás. Nicméně jedno z našich dětí vděčí rodinnému Klokánku za to, že netrpí žádnou ústavní deprivací a dětský domov, kde je nyní Gaby, dělá v jejím případě to nejlepší a také má pověst jedno z těch dobrých ústavů).

Gaby s pomocí dokončila základní školu a nyní se chystá na učební obor čalounice, který pro ni Pavlína našla v jižních Čechách. V celém tom řetězci dobrých náhod kromě Pavlíny a současného domova hraje výraznou roli také škola, která pomohla Gaby zůstat v systému tak dlouho, jak jen to jde a naučit ji alespoň základy češtiny. Nebýt jich, kdo ví, jak by to všechno dopadlo.
Pavlína, která pomáhala Gaby, nyní přibrala také Emiliana, protože jeho situace v garáži byla neřešitelná a hrozilo že přijde i o ni. (Koho příběh zajímá podrobně, na FB jsou popsány veškeré peripetie.) Podařilo se sehnat peníze, aby mohl v garáži ještě chvíli zůstat. S pomocí dárců, Potravinové banky a Arcidiecézní charity, které Pavlína oslovila, jde přežít další měsíc. V současné době Emiliano žádá o invalidní důchod a rýsuje se, že by mohl být zaměstnancem neziskové organizace. Než ovšem dostane důchod, může to ještě chvilku trvat, a proto Pavlína pro něj založila na Doniu sbírku, aby měl na nájem a na jídlo.

Osud potomků Čecha, který chtěl pro své děti lepší budoucnost a neuspěl, je osudem jednoho člověka z miliardy ostatních. O těch ostatních ale většinou nevíme, nebo jen čteme v článcích, které bývají anonymní. Emiliano Ševčík a jeho dcera Gaby jsou hmatatelní, žijí kousek od nás. Jsou také důkazem toho, jak náš sociální systém neumí pracovat s lidmi, kteří se vymykají a nespadají do obvyklých škatulek.

https://donio.cz/tata-v-nouzi

Prosím, přispějte, aby se otec mohl vrátit do života, začít pracovat a třeba si i časem pořídit malé vlastní bydlení. Osudy sociálně chudých a zdravotně znevýhodněných na okraji společnosti je smutný. Nejsmutnější ze všeho ale je, když kolem sebe nemají nikoho kdo by jim chtěl pomoct .