Článek
Možná je to okurkovou sezonou, nebo shodou náhod, že se v médiích v poslední době objevilo více zpráv o tom, jak jsou v Čechách dnes a denně mučené a týrané děti. Připadá mi skoro až neuvěřitelné, že jsem o tom psala a točila pro Českou televizi už před dvaceti lety a že se toho od té doby zase tolik nezměnilo. Tresty za týrání dětí jsou u nás pořád prostě nízké. Z rozsudků soudů navíc vyplývá, že nebezpečnější v podstatě je pěstovat trávu, protože za to lidi sedí ve vězeních s dlouholetými tresty odnětí svobody.
Za celou tu dobu, co politiku státu vůči těm nejbezbrannějším sleduju - a to je více než desítky let - jsem zažila neuvěřitelné věci. Nejhorší asi bylo, když jsem vypátrala Zdeňku Jenšíkovou, která se svým druhem Martinem Ježkem umučila malou dceru Lucinku. Týrání bylo dlouhodobé, všichni o něm věděli, holčička byla hospitalizovaná s popáleninami, doktorce muselo být jasné, jak dítě vypadá, a nezasáhla, sociální pracovnice se nechala odbýt matkou, že je po potratu a nemůže jít ven. V té době ještě Lucinka žila. Jediní empatičtí lidé, na které jsme náhodou narazili, byla mladá romská rodina ze sousedství, která Lucince občas podstrčila kousek jídla. Všichni ostatní se zaklínali zákony, právem matky, nekompetencí, nebo se prostě jen báli zlého magora, který měl služební zbraň a velkého psa kvůli tomu, že byl zaměstnanec bezpečnostní agentury. Policie mi tenkrát tvrdila, že za všechno může on a že je nebohá maminečka nedohledatelná na Slovensku. Stačilo jenom dojít pár set metrů k bytu v Libni, zazvonit a vytáhnout matku ven. Dokonce mi ukázala na kameru fotku Lucinky, o které do té doby nikdo ani nevěděl, jak vypadala. K soudu pak přišla se zeleně namalovanými nehty sladěnými se zeleným svetříkem a vyfasovala po těch letech nakonec tři roky.
Dodnes nemůžu zapomenout na to, když se vražda probírala a spis byl plný fotografií mrtvolky malé utrápené Lucinky, jak soudkyně, evidentně po dobrém obědě, usnula. Rozčílilo mě to tenkrát natolik, že jsem napsala na Vrchní soud a dostala jsem odpověď, že je to hodná matka a babička a u řízení neusnula.
Za ta léta jsem byla mnohokrát u soudu, ať už profesně, nebo i osobně, kdy jsem se snažila pomoct a pomohla několika dětem dostat ze z ústavu, nebo z prostředí, které jim ubližovalo, takže zážitků mám tolik, že by to vydalo na knihu, či spíše seriál. Nyní už mediálně známá soudkyně Kamila Petrusová, o níž se píšou články, dokonce fyzicky inzultovala advokátku Adélu Hořejší, která poté spolu s dalšími kolegy na ni podala stížnost. Soud se poté vyjádřil, že jednání soudkyně „nepřekročilo meze vhodnosti“. Hořejší se odvolala, žádné kárné řízení ale neproběhlo, jen prý soudkyně dostala napomenutí. O jejím jednání kromě novinářů píšou na sítích také lidé, kteří se s ní setkali a cítí se být poškození.
V soudní síni pronesla neuvěřitelnou a nezapomenutelnou větu: „Dítě je POVINNO snášet psychické a fyzické týrání rodičů do osmnácti let a pak ať si třeba klidně skočí z Karlova mostu a odráží se přitom ušima.“ Asi jsem se nějak zatvářila, protože okamžitě poté mě Petrusová vyhodila na chodbu. Netrvalo dlouho a společnost mi dělal i advokát, kterého vyhodila také.
Soudkyně Dagmar Stamidisová zase nechala plačící týrané dítě plakat před soudem a konfrontovat ho s agresorkou, přičemž mě označila za naivní, pokud tomuto všemu věřím a zastala se časopisu Echo, které si vymyslel lživý text, kde uvádí o nezletilé dívce informace, které si vycucalo z ideologických, pravicově konzervativních důvodů, z prstu. Naštěstí Městský soud rozhodl, že text musí Echo opravit. Z toho mi vyplývá, že obrátit se na české soudy je sázkou do loterie. Buďto narazíte na soudce, který je vzdělaný, empatický a kompetentní, nebo prostě máte smůlu.
Po skončení jednání jsem Stamidisovou zahlédla v důvěrném rozhovoru s advokátkou Echa Helenou Chaloupkovou, které se jinak při jednání často klepaly ruce a vypadala, že by v soudní síni raději ani nebyla. Člověk nemusí být Joe Navatro z FBI, odborník na neverbální komunikaci, aby dokázal vypozorovat z jednání lidí, jaké motivace skrývají. A že když nějaké dítě pláče, tak to není proto, že rádo pláče, nebo chce na sebe strhnout pozornost.
Štěstí na soudce neměl ani otec Karolínky Karel Václav Polcar, na jehož dceru se nyní na Doniu utváří sbírky. Malou Karolínku matka málem umlátila k smrti, nevidí na jedno oko, má poškozený mozek a každý den trpí sérii epileptických záchvatů. Vzhledem ke spletitosti řízení a také proto, že matka pochází z Ukrajiny, spravedlnosti zadost učiněno nebylo. Přitom jde o „matku“, která už jedno dítě zmrzačila.
Podobně otřesný případ se stal na jižní Moravě, kdy dívku, kterou znásilňoval otčím a která musela podstoupit potrat a pokusila se o sebevraždu, soudce Miroslav Novák vyhodnotil jako ne doživotně poškozenou a otčímovi udělil podmíněný trest. Přičemž za pěstování marihuany může člověk dostat osm let natvrdo.
Stejně jako na Karolínku se i na Aničku pořádají sbírky, do nichž přispívají lidí, kteří mají více empatie a rozumu než někteří soudci a soudkyně.
České soudnictví je asi to nejhorší, co nám z komunismu zbylo. Osobně znám soudce i soudkyně, advokátky i advokátky, kteří jsou mladí, studovali v zahraničí a kteří hrají úplně jinou ligu než ti, kteří se na práva dostali za nejtužší normalizace a naučili se držet ústa a krok.
Co si mám myslet o soudkyních, které opakovaně bagatelizují násilí na dětech? Jak to asi vypadá u nich doma? Jakou mají sebeúctu, jak se k nim chovají partneři a jak asi vychovávají své děti?
Je vlastně strašně unavující neustále s tím systémem bojovat, ale jak říká náš advokát, který už patří k té nové škole, každý musí udělat alespoň to, nač stačí. On třeba osobně žaloval lidi, na které si ostatní netroufli (mj. bývalý prezident) a vyhrál.
To mě naplňuje nadějí, že se to třeba časem změní. Zatím ale jen sleduju, jak například kauza psů z množíren, kterou jsem odhalila a natočila pro Českou televizi a kterou policie chtěla stíhat jako mezinárodní skandál, potichu zmizela. Protože hlavní aktérkou měla být manželka předsedy soudu pro Prahu 6.
U tohoto pražského soudu také působila soudkyně Jana Puchingerová, která k jednání přicházela v legínách a s culíky. Za dobu svého působení napáchala mnoho zlého. Mimo jiné nutila matku s rizikovým těhotenstvím svěřit děti jejich otci, který byl předtím ve vězení za týrání. Poté, co si k jednání přinesla na diktafonu načtený rozsudek, aniž by si vyslechla závažné nové informace, jsme na ni podali stížnost a ona od soudu na nějakou dobu zmizela. Myslím ale, že už je zase zpátky a s ní i pověst, že na majetkové trestné činnosti by napáchala velké škody, tak je pro jistotu raději „na dětech“.
(Dme 8. 12. 2010 jsme podali stížnost dle ust. § 171 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění, na nevhodné chování soudkyně JUDr. Jany Puchingerové, soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 6. Poté nám bylo sděleno, že stížnosti není v současné době možno rozhodnout, neboť JUDr. Puchingerová se nachází na dlouhodobém léčení.)
Kdyby nešlo o tak strašlivé věci, jako je utrpení a smrt dětí, tak by se člověk asi musel smát tomu, kdo v řadách naší justice působí. Ale je to takový smích skrz slzy. Jestlipak se ta situace někdy změní?
P.S.
Jen pro srovnání: v Anglii těchto dnů vyvolalo velké rozhořčení jednání chůvy v jeslích, která umučila malou Genevieve. Od soudu odešla se 14 lety odnětí svobody. A i to se zdálo mnoha lidem velmi málo.
Zdroj
