Článek
K překvapivé výměně názorů došlo mezi mnou a mým kamarádem, který je sice starší než já, ale není to žádný boomer a v mnoha věcech je spíš liberální. Není rasista, chápe MeToo i Gretu a v blízkovýchodním konfliktu zastává práva Palestinců, ačkoliv sám má židovské předky. Často se spolu smějeme nad hloupostí a ignorancí naší boomerské generace a nemáme v tom žádný rozpor. Až to muselo přijít:
Zákaz čumění v MHD.
Vějička, na niž se chytlo mnohem více mužů než jen on.
Nejsem si jistá, jestli je vůbec možné pro naši generaci u těch, kteří nejsou ženami, LGBTI+, nebo etnickými menšinami, vůbec pochopit, co to vlastně znamená.
Doba se prostě mění. Také mě nepříjemně překvapilo zjištění, že jeden z nejstatečnějších umělců Jaroslav Seifert, který se nebál komunistické moci ani v 50., ani v 70. letech, napsal podivnou báseň o zdravotní sestřičce, která se nad ním sklání v nemocnici a kterou by člověk, kdyby neznal autora, mohl snadno považovat za sice pěknou, zato v jádru otravnou říkanku starého sexuálního loudila. Jako kdyby fakt, že je nějaká mladá žena přítomná ve své profesi operaci starého muže, znamená zároveň bianco šek na to, že budou posuzovány a hodnoceny její prsa, oči a stehna.
Mám z toho úplně stejně nepříjemné pocity, jako když vidím mou oblíbenou autorku Agathu Christie fotit se s mrtvou liškou kolem krku. Kdybych v té době žila poblíž, určitě bych to komentovala. Vyjadřovat se k tomu ale dnes a hodnotit ji podle toho je asi zbytečné. Ne každý je Gándhí a z některých známých vegetariánů se později vyklubali fanoušci stalinského Ruska.
Argumentuju Seifertem a můj kamarád zase Formanem, že kdyby nebylo jeho oslovení neznámých dívek ve Františkánské zahradě, neměli bychom dnes herečky ani filmy.
Zírání může být všeho druhu. Od záminky k urážce v normalizačním metru, kdy člověk dráždí cestující černými šaty se zlatými knoflíky a natupírovanými platinově blond vlasy se zelenými a červenými proužky („Jak si myslíš, že vypadáš, krávo!“), přes popud k dalšímu nečekanému navázání kontaktu („Slečno, neměla byste kalhotky?“) až po vytrvalé zírání, které má za účel přilákat pozornost, takže zmatená žena, která se před ním ukryje do vagonu, aby si ho poté i nadále užívala celou cestu půlnočním metrem, zapomene vystoupit a přejede (až později jsem se dozvěděla, že postavě v kožichu, která byla v té době známá všem kromě mě, zřejmě nešlo o nic jiného, než o upoutání pozornosti, ale kdo to má vědět).
Nejhorší ze všeho je zírání s rasistickým podtextem, na které už mám vyvinutý radar a čich, takže dítě zakryju svým tělem, pozadím, nebo ho otočím a když to jinak nejde, dám před jeho obličej alespoň ruku. A ne, není to přecitlivělost, je to denní chleba a hodí se to spíš do povídek, nebo do seriálu, kolik těch zkušeností člověk za ta léta nastřádá. Myslím, že když si v úplně prázdném autobuse naproti vás sedne na sedadlo člověk v tričku s nápisem Ortel a zírá na vaše malé prozpěvující si dítě tak, že to okamžitě zmlkne, je situace celkem jasná naprosto všem, kromě popíračů zírání.
A to jsem se ještě nedostala k zírání, o kterém je řeč, totiž sexuálně zabarvenému, oplzlému, slizkému a nechutnému, kterému čelí každá žena v MHD, na ulici, všude. A dovoluju si nastolit teorii, že každá žena dobře pozná, kdy je takzvané zírání dotěrné a kdy není, stejně jako velmi dobře pozná, kdy se jí někdo dotkne omylem, nebo s úmyslem si sáhnout.
Sama jsem taky tak trochu zírací typ a musím si na to dávat pozor, protože mě lidé zajímají, ráda je pozoruju a sleduju, jak se chovají. Jednou sem takhle sledovala nějakého cizího muže na chodníku tak upřeně, že jsem málem narazila do auta přede mnou. Ale to je důsledkem zvyku vidět svět z auta v záběrech jako obrázky, ne pohled lovce, který popojíždí a obhlíží své budoucí kořisti. Prostě i čumět se musí umět, a i kdyby to náhodou člověk trochu přehnal, stačí se odvrátit na druhou stranu, nebo se usmát, na znamení, že je všechno v pořádku.
Mnohokrát se mi také stalo, že mě někdo pozoroval na ulici a nebylo to proto, že by si mě s někým spletl, nebo chtěl drobné na pivo. Často jsou to třeba ženy, které mi řeknou, že mám hezký kabát, nebo že se jim něco na mě líbí. Oproti tomu zírači nikdy neřeknou ani slovo a jejich zírání je dost zlověstné, zvlášť pro ty, kdo znají americké true crime story. Cizí chlap, který čumí a nehne brvou, určitě není někdo přátelský, bezpečný a přehlédnutelný.
Dřív jsem psala o všech možných sexuálních útocích verbálních i neverbálních, které jsem v životě zažila a z nichž byli moji synové nemile překvapeni, když si přečetli, kolik toho bylo. Jejich generace už je naštěstí úplně jiná a nemusím jim vysvětlovat to, co mému kamarádovi, který to pořád nechápe.
Ale i jako celoživotní expertka na čumění se někdy dostanu do situace, nad níž sama čumím. Byly jsme s dcerou v obchodě s nářadím a trochu zápolily se samoobslužnou pokladnou, což vzbudilo zájem mužů naproti u pokladny s prodavačkou. Jejich zájem byl tak nepříjemný a natolik podivný, že jsem se neudržela a nějak to komentovala. Dcera, celoživotně chráněná před rasismem a nechtěným zájmem okolí a se stále trvající vírou v dobro lidí chtěla, abych byla potichu. Zaplatily jsem a šly k autu. Teprve když jsme se rozjely, jsem jí chtěla vysvětlit, proč jsem tak vystartovala.
„Podívej, buďto zírali na mě, protože jim táhlo hlavou, jak je možné, že jsem bílá a ty ne a kde máš tátu a jak asi vypadá. Nebo zírali na tebe, což je taky nechutné, protože ty jsi ještě dítě a nikdo nemá právo na tebe tak zírat. Rozhodně v tom jejich zírání nebylo nic přátelského, ať už jejich důvody byly jakékoliv.“
„A co když tě znají?“ zeptala se.
„To myslím, že vypadá úplně jinak,“ odpověděla jsem a v duchu si pomyslela, že nejspíš nejpravděpodobnější bude, že si mysleli, že chceme něco ukrást. Při pohledu na naši dvojici i jinak ochotný pán v supermarketu, poté co jsem se spletla a chtěla platit cash u samoobslužné pokladny a na znamení toho, že mám čím, jsem vylovila bulharskou bankovku, nás poté laskavě doprovodil až k turniketu, aby měl jistotu, že odcházíme.
Plna rozhořčení jsem jela na parkoviště dalšího obchodu s nářadím, že tam seženeme to, co jsme v tom prvním nenašly. Při odjezdu na mě zíral nějaký muž na parkovišti tak urputně, že už mě to doopravdy vytočilo. Co to s těma lidmi dnes je, že všichni tak čumí.
Jako kdyby toho bylo málo, přidal se i druhý a šli spolu k našemu rozjíždějícímu se autu.
„Máte úplně prázdnou pravou gumu,“ řekl ten první,
Čumění budiž pochváleno.
Ale jenom někdy.
Asi v jednom případu z milionu.
