Článek
Vezmi mě s sebou
na žlutý kopec
přes bílé zdi samot
a červená pole
Já vím
možná je pozdě
Stín zvířat
už blíží se k vodě
stín větví
a měsíční lodě
Ale vezmi mě s sebou
na žlutý kopec
Asi nenapíšu nic originálního, když řeknu, že naši generaci ovlivnil Oldřich Janota jako nikdo jiný. Stejně jako tu před námi, a i tu po nás. Vlastně neznám nikoho jiného, komu by se to natolik podařilo, tak nenápadně, silně a přitom urputně, přičemž širší veřejnosti zůstal až do posledka téměř utajený, Přesto mě vždycky a znovu překvapí slyšet lidi, kteří se k němu hlásí, od kuchaře, přes filmaře, až do politiky. Oldřich Janota zanechal v lidech stopu, která nezmizí.
Shodou okolností mi jeden můj kamarád před pár dny pouštěl do mobilu Janotovu Bitvu na Tursku, jestli i po těch letech poznám, co poslouchá – a bylo to zřejmé po pár akordech. Jiný kamarád mi zase minulý týden při výletu na hrad vyprávěl, jak byl Oldřich Janota nahrávat v našem rodném Zlíně a že je nemocný. A do třetice jsem tento týden dělala pořádek ve staré emailové schránce a našla tam zprávy, které jsem si kdysi dávno s tímto básníkem a písničkářem psala.
„Dobrý den,
v pondělí se chystám jet sbírat šípky… nemáte v týdnu ještě nějaké okénko?
srdečně zdraví o.janota“
Čím je člověk starší a viděl toho a zažil čím dál víc, nemá už žádnou potřebu někam chodit, s někým mluvit, někoho točit. Svět, kde se čas řídí sběrem šípků, se jeví jako naprosto srozumitelný.
Cestou z hradu jsme si povídali o tom, že pokud je mi něco ohledně natáčení dokumentů líto, tak pouze to, že jsem nenatočila a už asi nenatočím film o Oldřichu Janotovi. Věděla bych s kým, věděla bych jak, ale možná že se by zázrak skrytý v textech a písních jednoduše zmizel. Stejně nenápadně, jako ze světa zmizela překladatelka z francouzštiny a z němčiny Alenka Bláhová, která se s Oldřichem Janotou dobře znala a které jsem říkala, ať napíše vzpomínky, že jí je ráda vydám. (Věřím, že se k ní ještě vrátím v nějakém dalším textu, který společně s jejím synem chystáme.)
Když jsem měla dvoudenní horečku a byla úplně bez sebe, z nějakých záhadných důvodů mi kromě obruče utahující hlavu dělala společnost Janotova píseň Stavy vody, která mi jela v mozku dva dny od rána do večera.
Řekou plují dlouhé lodi zvolna jako roční doby
Strojník kouří před kabinou
a jeho dvojník pod hladinou
Zprávy hlásí stavy vody
neříkají a co břehy
na nábřeží dvě postavy
zachycené kotvou v nebi
Lodě plynou
míjí přístav
vteřinu se dotknou ústa
A ty jsi tu zůstal
Mrak se trhá
dlouhé čluny
protínají obraz Luny
A na přídi dvě postavy
o čem mluví není slyšet
vezou náklad staré říše
ze dna písek
říční písek
mokrý písek
sypký písek
těžký písek
A ty pořád myslíš na zítřek
Vlna na břehu se zláme
zmizí v tichu slepých ramen
A nikdo už nic nevymyslí
A na přídi dvě postavy
o čem mluví není slyšet
vezou náklad staré říše ze dna písek
říční písek
mokrý písek
sypký písek
těžký písek
A ty pořád myslíš na zítřek
Vlna na břehu se zláme
zmizí v tichu slepých ramen
A nikdo už nic nevymyslí
Ani vodu ani kámen
Ani vodu ani kámen
Ani vodu ani kámen
Ani vodu ani kámen
Ani vodu ani kámen
Ani vodu ani kámen
Ani vodu ani kámen
Mám dojem, že mě z mého horečnatého blouznění dostala věta A ty pořád myslíš na zítřek, protože se zdálo, že žádný zítřek už nikdy nebude.
Pamatuju Janotův koncert na hradě v Malenovicích před více než třiceti lety, kdy jsem byla celá užaslá z toho, že budu poslouchat člověka, jehož písničky na ohmatané kazetě mi každodenním přehráváním – stejně jako mnoha jiným – zachránily za komunismus život a zdravý rozum. Jeden můj kamarád, který se mou fascinací Janotou nejspíš cítil dotčený a kterému Janotovy téměř zen buddhisticky meditační modlitbičky už lezly na nervy prohlásil, že Janota má svůj zenit už dávno za sebou. Trochu jsem se přeli, ale život ukázal, že pravdu neměl. Oldřich Janota nejen hrál a natáčel, ale také vydal obsáhlou sbírku své tvorby.
Tato cédéčka máme v knihovně a často se na ně dívám, ale čas a chuť na to pustit si je všechny najednou, jsem nenašla. Hlavně proto, že ve mně vyvolávají tolik představ a emocí, že bych se potřebovala odpojit ze světa a uzavřít s tou hudbou někde na opuštěném ostrově.
Kdyby mě ale někdo vzbudil uprostřed noci, okamžitě mu přezpívám Hotel Savoy, Jinonický dvůr, Žlutý kopec i Podzimního krále od začátku až do konce.
Odchod Oldřicha Janoty do jiné dimenze bytí je pro nás, co jsme tu zůstali, strašně smutný. Všechno dobré z něj ale zůstává v jeho písních.
