Článek
Tento text není obviněním, ale svědectvím. Nepíšu o případu, který by měl být znovu otevřen, ale o systému, který i dnes selhává.
Před více než deseti lety se mi stala věc, se kterou by podle mě žádná žena neměla mít osobní zkušenost. Vracela jsem se pozdě večer z brigády, bylo podzimní sychravo a cestou se ke mně přidal muž ve středních letech, který si hrozně chtěl povídat. Venku nebyla kromě nás ani noha. Zajímal se, odkud a kam jdu, kde bydlím, jestli na mě někdo čeká, jestli mám přítele. Takový zájem o mou maličkost jsem nezažila snad nikdy, ani ze strany rodiny – a nakonec jsem tehdy byla ráda, že nejdu sama.
Prý nejsou všichni muži stejní. Možná ani tenhle nebude takový, o jakých jsem často četla ve zprávách, říkala jsem si tehdy. Nabídl mi cigaretu. Vzala jsem si. Když jsem dokouřila, stočil téma na sex. V tu chvíli jsem dostala strach. Tomu, že na mě někdo čeká a že jsem na to vlastně zapomněla, neuvěřil. A když jsme šli kolem nejopuštěnějšího a nejtmavšího místa ve městě, přitlačil mě ke zdi. Prý mu za tu cigaretu dlužím laskavost.
Copak? Něco se vám na mém vyprávění nezdá?
Dodnes nevím, co bylo horší – jestli to, co jste právě četli, nebo to, co následovalo. Když dorazila PČR, proběhlo nejdřív krátké šetření na místě a pak mě odvezli k výslechu na služebnu. Byla jsem špinavá, potlučená a naprosto otřesená.
Ten den jsem byla na brigádě od osmi ráno do deseti večer. Tohle se mi stalo kolem jedenácté v noci. Ze služebny jsem ale odcházela až následující den dopoledne. Pokud se vám něco nezdá – PČR se to taky nezdálo. Měla jsem na sobě bundu, dlouhé džíny, tenisky a páchla jsem po kuchyni. Přesto jsem ho podle policisty s hodností, který vedl výslech, určitě něčím vyprovokovala. Nadýchala jsem také malé pivo, které jsem si dala před odchodem z práce – a policistům jsem se k tomu ihned přiznala.
Nemáme se za co stydět, to oni by měli.
Bohužel jsem nezapadla vyšetřujícím policistům do jejich představ o dokonalé oběti. Asi proto nebylo důležité, že jsem se mu i přes svou hobití výšku ubránila. Bojovala jsem o život a o sebe navzdory tomu, že jsem nezamrzla a aktivně jsem se mu ubránila. Ale fungovalo by právo pro mě jinak, i kdybych zamrzla tak, jak se to stává jiným obětem? Asi těžko. Obvinit ze znásilnění – nebo pokusu o něj – oběť je snadnější než vymáhat spravedlnost.
Na oběť jsem prý byla příliš sebevědomá. A on? Milující tatínek, muž ve středních letech, o tři hlavy vyšší a o čtyřicet kilo těžší. Především ale táta od rodiny – aspoň v očích kriminalistů, se kterými se přátelil, jak jsem zjistila později. Neměla jsem šanci. Neměla jsem podporu. Neměla jsem postavení. Neměla jsem nic, co by hodnotově obstálo před starším silnějším těžším pracujícím mužem s rodinou. Znamená to snad, že zločin má lepší PR, pokud ho páchá „ten správný člověk“?
Oběti vynakládají stejnou energii na to dokázat, že jsou oběťmi, jako stát vynakládá snahu dokázat, že si za to mohou samy.
Dostáváme se do bodu, kdy je živitel rodiny, milující otec a zároveň násilník důvěryhodnější než mladá napadená dívka, které zůstane na celý život temná vzpomínka. Oběti jsou postaveny před nelehkou volbu: domoci se svého práva a zničit chudákovi násilníkovi život a slibnou kariéru. Anebo si zvolit mlčení a po zbytek života mít těžké svědomí z toho, že tenhle člověk zničí život dalším obětem. Na jakých zničených životech skutečně záleží, nám ukazují statistiky. Zamést zločin pod koberec, vyvíjet nátlak na někoho s nižším společenským statusem těsně po tak traumatizujícím zážitku je ale jednodušší.
Můj případ dopadl tak, jak možná čekáte. Člověk, který byl po celém dni v práci, poté napaden a pak ještě zadržen na služebně do druhého dne ráno – řekne cokoli, jen aby už měl klid. Nebyla jsem výjimkou. Řekla bych cokoli, abych si mohla koupit bagetu, dát si horkou sprchu a usnout - nedělejte si o sobě iluze. Každý v takové situaci by řekl cokoliv. V roli oběti jsem absolvovala výslechovou metodu á la STB – bez spánku, s apelem na to, že jednomu muži zničím jméno, život, kariéru. Že jsem jen hloupá mladá pankáčka a vlastně si za to můžu sama. Na mém životě a pověsti záleželo mnohem méně. I přes viditelně fialovějící oko a bradu umazanou od krve z nosu.
Nasadili na mě i vyšetřovatele, který se mnou flirtoval, aby zjistili, jestli „jsem na chlapy“, když nemohli použít vyzývavé oblečení jako důkaz proti mně – oběti.
Dnes, když sleduju moderní kauzy a koukám do statistik, něco mi nesedí. Promile nahlášených případů, od kterých pachatelé odejdou alespoň s podmínkou za často i brutální napadení, mají ve velkém počtu společného jmenovatele – mediální potenciál.
Pokud má znásilnění virální dosah, může to dotáhnout až na „lex Anička“. Ale pokud nejste sympatická oběť – jako třeba já – a dáte si předtím jedno malé pivo? Máte smůlu. Pokud se oblékáte jako pankáčka? Pokud nejste atraktivní a třeba máte nadváhu? Máte smůlu. Pokud nevypadáte jako ideální oběť? Máte smůlu. Máte také pocit, že právo funguje pouze tehdy, pokud je na něj vidět? Pokud nezapadáte do představ o obětech, bude pro vás fungovat spravedlnost jinak. Zpravidla tak, že poté, co si strhne z očí pásku, bude to proto, aby se na vás mohla koukat pohrdlivě, optikou předsudků.
Možná si říkáte, že člověk jako já musí přece v něco věřit.
Ano. Věřím.
Věřím, že česká justice a lidé, kteří mají pomáhat a chránit, neochrání ničí dcery. Ale budou chránit milující tatínky a živitele rodin, kteří jsou tak skvělými herci, že z žen udělají pachatelku s jednoznačným úmyslem zničit jim život.
Věřím, že o spravedlnost tu vůbec nejde.
Věřím tomu, že kdyby se do mého případu tehdy vložila média, PČR by se mnou nezacházela jako s podezřelou, ale jako s obětí. Organizace, která má pomáhat a chránit, si zvolila, kdo z nás bude pachatel a kdo oběť – já tou obětí ale v jejich očích rozhodně nebyla.
Věřím, že kdyby tehdy někdo osvítil jejich jednání reflektory médií, systém by zafungoval.
A věřím i tomu, že moje zkušenost není ojedinělá. Je to reálný důvod, proč oběti nehlásí, co se jim stalo – nebo až ve chvíli, kdy někdo další promluví.
Oběti vynakládají stejnou energii na to, aby dokázaly, že jsou oběťmi, jako státní instituce vynakládají snahu dokázat, že si za to mohou samy.
V době, kdy se mi to stalo, jsem neměla mediální potenciál dokonalé a křehké, spolupracující a pokorné oběti.
Teď jsem starší a mám načteno úctyhodné množství knih. Ale jedna věc se nezměnila: jak moc lituju, že jsem si tehdy zvolila mlčení. Jenže být statečná bez podpory a stát jako jediná proti celému aparátu, pro který jste jen mladá a blbá pankáčka, je boj s větrnými mlýny. Ale vypadá to dobře na filmovém plátně v Marvel filmech.
Stud za to, že jsem si tehdy vybrala mlčení, je důvod, proč už si tohle nezvolím dnes.
V zájmu všech dívek, na které je vyvíjen nátlak, aby „mladému nadějnému muži nezničily život“ – bez ohledu na to, že on ten jejich život nadosmrti poznamenal.
To, že využívám svou svobodu projevu, má nemalou cenu. Ale mlčet by mě stálo ještě víc. Já si vybrala, o čem budu mluvit – stejně svobodně, jako si tehdy vybrala PČR, co bude chránit.
