Článek
Když nyní na prahu března odkládám pětici knih, které mě doprovázely, cítím v rukou hmatatelnou stopu – otisk složený z barev tropické divočiny, mrazivých válečných dopisů i tichého odhodlání ke změně.
Říká se, že čtení je setkáním s jiným životem. Moje únorové putování začalo tam, kde končí lidské oko a začíná fascinující vynalézavost přírody. Publikace Rajčatová žába a modrý drak od Andrey Köhrsen mi připomněla dětský úžas, který jsme cestou k dospělosti kdesi ztratili. Sledovat vizuální symfonii živočišné říše, kde barva není pouhou ozdobou, ale životně důležitým nástrojem komunikace a přežití, je hluboce pokořující zážitek. Autorka v tomto kurátorském výběru zázraků vykresluje svět v jeho nekonečné variabilitě, od metalické modře motýlích křídel až po křiklavé varování pralesních žab. Zůstává ve mně vědomí, že realita je mnohem vrstevnatější, než dokážeme svými smysly zachytit.
Od vnějšího úžasu mě však cesty v březnu zavedly k introspekci, která jde až „na kost“. Dr. Jason Fung a jeho Kód diabetu pro mě nebyl jen medicínským textem, ale tichým mentorem. Skrze metafory o přetékajících cukřenkách a přeplněných kufrech vkládá vědu přímo do dlaní. Fungův styl je nekompromisní, přesto plný naděje – připomíná, že naše tělo není jen souborem příznaků, ale systémem, který lze s porozuměním a trpělivostí vrátit k rovnováze. Po dočtení této knihy se dostavuje úleva z vědomí, že změna není jen iluzí, ale hmatatelným krokem.
Zimní večery však snesou i napětí, které nás nutí nahlédnout do morálních šerosvitů. Elisa Hoven v Hranicích spravedlnosti buduje skrze postavu obhájkyně Evy Herbergenové takřka filmovou atmosféru. Tam, kde právo naráží na lidské svědomí, vzniká ticho, které mluví o lidských dilematech hlasitěji než paragrafy. Je to meditace nad vinou a trestem, která mi ukázala, že spravedlnost není jednoduchý vzorec, ale křehká linie, na níž stojí skutečné lidské životy.
Nalézavost a síla se však v mém únorovém čtení projevovaly i v mnohem tišší podobě. Román Anna R. Jany Poncarové, vystavěný na základech autentické korespondence z první světové války, voní potem, žárem slunce a starým dřevem. Příběh Anny, která musí převzít otěže hospodářství, když muži zmizí v dýmu války, je rekonstrukcí ženské vytrvalosti, která nepotřebuje velká slova. Někdy je největším hrdinstvím prostě vydržet – a právě tento tichý odpor vůči osudu ve mně rezonuje nejsilněji.
Moji únorovou pětici uzavírá introspektivní zrcadlo, které nám nastavuje Holly Whitakerová v knize Žena bez promile. V kultuře, která alkohol považuje za samozřejmost, působí její text jako osvobozující dekonstrukce mýtů o „normálním pití“. Whitakerová není moralistkou, ale průvodkyní k vlastní autenticitě. Ukazuje, že střízlivost není ztrátou sociálního života, ale ziskem vnitřní integrity. Je to pozvání do stavu bytí, kde skutečné osvobození začíná naprostým přijetím sebe sama.
Únor 2026 tak v mé knihovně končí, ale jeho ozvěny zůstávají jako kaleidoskop otázek. Knihy se vracejí do polic nakladatelství Kazda, Alpress a Motto, ale jejich příběhy formují mé vnímání přicházejícího jara. Možná i vaše vnitřní pokoje čekají, až v nich některý z těchto příběhů rozsvítí světlo. Stačí jen otevřít první stranu.
Celou reflexi a další literární postřehy najdete na mém autorském webu: https://monikaskubalova.wordpress.com/
