Článek
Číst mě nebaví
Čtení se musí naučit každý z nás, protože bez umění čtení to opravdu nejde. Kdykoliv má syn za úkol číst v slabikáři, neobejde se to bez slzí. Za jeho slzy ale nemůžeme my. Vždy se mu v hlavě přepne nějaký mód ČTENÍ = UTRPENÍ. Jak to probíhá?
Pokud něco nemůže přečíst, hned startuje a má hysterický výjev, kdy slzy tečou proudem a hláška „Já nechci, já nechci!“ jede pořád dokola. Co jsem se bavila s kamarádkami, některé děti to dělají. Asi vzdor.
Já jsem jako dítě ráda četla, bavilo mě to. Čtu si ráda doteď, když narazím na nějakou zajímavou knihu. Je to tou dnešní dobou nebo něčím jiným? Já asi tuším, kde je příčina.
Aniž by se otec syna se mnou poradil, pořídil mu mobilní telefon. V jeho věku ho ještě nepotřebuje. Dojíždět do školy nemusí, protože školu máme hned vedle domu. Takže syna zajímají hry. Má pouze vymezený čas, kdy může hrát. Jakmile tento čas vyprší a musí ukončit hraní na mobilu, přichází stejná hysterická scéna jako při čtení. To platí i pro televizi.
Vysvětlování nepomáhá
Synovi se snažíme vysvětlit, že umět číst je potřeba k životu a bude se mu to hodit. Je to jedna z dovedností, bez které vzdělaný člověk nemůže dobře fungovat. Jenomže to vůbec nepomáhá. Ve chvíli, kdy předvádí scénu, nechce nic jiného slyšet. Klasika. Ani si nedá vysvětlit, že hraní na telefonu a sledování televize není činnost, kterou je dobré trávit svůj volný čas po hodinách.
Na to, že má problémy se sluchem, které řešíme doposud, mu čtení jde dobře, když má zrovna náladu číst. Ale asi chápete, hlavně ti, kteří jsou sami rodiče, že se člověk musí držet hodně v klidu, když mu dítě takřka denně tropí hysterickou scénu kvůli čtení.
Ono by stejně agresivita rodiče v tomhle případě vůbec nepomohla. Spíše naopak a dítě by to o to víc nebavilo. V tomto (a nejen v tomto), má spoustu rodičů zažité vzorce, které sami prožívali z dětství.
Vše chce čas
Když se člověk učí něco nového, chce to čas. Ať už jde o dospělého člověka nebo dítě. Není to hned. Někomu trvá déle, než se mu to v hlavě spojí a jde mu to. Je třeba v tomhle mít trpělivost. Žádné nátlaky.
Jak jsem psala nedávno článek, já bych své děti doma učit nemohla, protože si nepřipadám na to vhodným člověkem. Taky proto, co tropí můj syn u čtení. To bych asi později skončila v blázinci.
Když se synovi daří, ráda ho pochválím. Aby věděl, že mu jako rodič fandím a vidím jeho úspěchy. Takovou podporu já si bohužel jako dítě nepamatuji. Ale naštěstí už si nepřipadám tak neschopná a dokážu se také sama pochválit. Ani nevíte, jak mě to zahřeje na duši.
Být rodičem, to chce pevné nervy
Když jste rodičem, chce to mít pevné nervy, ale také dávku pokory. Nejenom kvůli učení, ale všeobecně. Někdo má děti, ale dostatečně se jim nevěnuje. Rodičům je jedno, co jejich děti ve svém volném čase dělají.
Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti. Teď máme starosti, že syn tropí hysterické scény u čtení. Co přijde dál? Necháme se překvapit. Jenom to chce si nervy ještě více obrnit a raději napočítat do 10, než být zbytečně hrubý na děti.
To se mi to kecá, co? V praxi to někdy ale funguje trochu jinak. Rodič zvedne na dítě hlas. To by rodičův nervový systém musel být totálně vyklidněný, aby příhody svých dětí zvládl pokaždé s ledovým klidem. Rodič kliďas? Já jich moc neznám. A vy?
