Drzé děti se musí omluvit, rodiče ne?

Rodina je základní vzorec toho, co si své dítě odnese do budoucího života. Pohodové dětství =pohodová dospělost. Špatné dětství =špatná dospělost. Tak to bohužel je. Pokud si dítě neřekne, že to, co si sebou nese z dětství, není dobré a zkusí na tom zapracovat.

Líbilo se mi, že někdo zde nedávno psal, jak chybí respektující výchova v České republice. Souhlasím. Když nehlídám své podvědomí/vědomí, chovám se dost podobně jako moje matka. A dost mě to děsí. Čím se vlastně moje matka provinila? Zanechala ve mně z mého dětství a dospívání zraňující pocity, špatný příklad ženy a rodiče. Také jsem o tom už psala článek. Ale moje děti si nezaslouží, abych na ně byla ošklivá stejně jako moje matka byla ošklivá na mě.

Nejsem pro super volnou americkou výchovu. Ale vím, že není správné, když se u dítěte buduje respekt strachem. Já jsem jako dítě měla strach ze svojí matky dnes a denně. Ona si to prostě u mě pohnojila tím, jak se ke mně chovala jako ke kusu hadru. Když jsem uvařila, bylo to špatně uvařené. Když jsem uklidila, bylo to špatně uklizené. Když mě učila žehlit, bila mě u toho.

A jelikož jsem ze svojí matky měla strach, tak jsem dělala věci, které se mi dost příčily. Když jsem navštěvovala na doporučení psycholožku a svěřila jsem se jí, jak se ke mně matka chová, hned tušila, že to není správné a mé problémy pramení z chování mé matky. Psycholožka se snažila mé matce vysvětlit, že její chování není správné. Marně. Doma jsem si to potom zase schytala.

Jsou tací, že souhlasí s tvrdou výchovou dětí. Ale když se podíváme zpětně, ten, kdo měl tvrdou výchovu, se mnohdy v dospělosti cítí jako utržený ze řetězu. Není pod nadvládou rodičů a chce ochutnat to zakázané ovoce. Já to také tak měla. Ještě někdy na mě doléhá mé dětství teď, ale pracuji na tom, abych byla lepší matkou, než byla moje matka.

Možná si řeknete, že jsem nevděčný spratek a nevážím si své matky. Tak by to řekla ona sama. Ale ano, vážím. Jsem ráda, že mi dala život. Ale nejsem ráda, že jsem si kvůli ní odnesla do dospělosti šrámy na duši. Sprosté nadávky a bití opravdu nejsou tolerující výchova. Když jsem se odhodlala něco říct, hned jsem byla drzá. Ano, tak se to dříve nosilo. Moje matka šla až do extrémů. Bohužel. Ale kolik dětí s tvrdou výchovou má se svými rodiči skvělý vztah i v dospělosti? Málokdo. Znám hodně případů, že se potom děti raději se svými rodiči nestýkají, protože v sobě to tvrdé dětství holt mají. Nebo když se stýkají, většinou to končí hádkou.

Děti by měly respektovat rodiče. Rodiče by ale zase měly naopak respektovat své děti. Každý má občas nějaké problémy. Proč by si to měly odnášet děti, které dospěláckým problémům nerozumí? My se snažíme s našimi dětmi mluvit. Nepřehlížíme, když mají nějaké potíže. Řešíme je. Pracujeme na tom, aby vše bylo v pořádku.

Rozhodně by rodiče ale neměli do něčeho děti nutit. Já jsem jako dítě byla nucená do něčeho pořád, až se mi opravdu některé věci zprotivily, a jsem ráda, že už je teď v dospělosti dělat nemusím. Škoda, že mě tenkrát rodiče nebrali vážně, když jsem chtěla studovat. Ani mě nepustili do zahraničí na stáž. Tak moc jsem po tom toužila.

Pokud nějaké dítě přijde, že má nějaké sny. A že už teď naše děti sny nějaké mají, nepřehlížíme je. Ono se jim to za ty roky do dospělosti ještě několikrát změní. Ale je důležité děti poslouchat, co je baví, co je zajímá. A pomoci jim jít tím správným směrem, aby v budoucnu nebyly nešťastné. Proč? Nešťastných jedinců na světě běhá tolik a věřte nebo ne, většinou je to chyba jejich rodičů, že jim neukázali ten správný směr nebo se o své děti řádně nestarali.

Já jsem také jako rodič tolikrát chybovala. Nevěděla jsem kudy kam. A když jsem to přehnala a chovala jsem se jako svá matka, moc mě to mrzelo. Ale já jsem dokázala sebrat „koule“ do pytlíku a jít si za dětmi o svém chování promluvit. Ale také o jejich. Vážně nechci, aby z mých dětí vyrostli agresivní jedinci, jako je má matka. Agresivita a násilí plodí jenom další agresivitu a násilí.

Nikdo z nás není dokonalý. Umět mluvit se svými dětmi já sama považuji za dokonalost. A ne jenom se svými dětmi. Ale se všemi. Partnery, rodiči. Zkoušela jsem se svojí matkou mluvit. Nechce. Sama neměla dobré dětství, ale na všem se dá pracovat. Jenomže člověk musí chtít sám. Musí to vycházet z jeho nitra.

Jsem moc ráda, že se ve mě probudily mateřské city již s příchodem dětí na svět. A chování mé matky, které mě hodně ovlivnilo, se snažím ze svého života vytěsnit do posledních kapek, které se občas ještě derou na povrch.

Je docela úsměvné, že má matka mému otci nesčetněkrát ublížila (hádky, nadávky, milenci, fyzické ublížení), ale on se jí pořád zastává. A ještě jí pořád posluhuje, protože mu to nadiktovala. No, kdo chce kam…znáte to.