Článek
První mateřství je tak nové
Když jsem čekala své první dítě, syna, bylo mi ne moc přes 20 let. Vnitřně jsem ale nebyla připravená na to, abych byla matkou, protože jsem z toho měla obavu. Měla jsem obavu, jaká vlastně budu matka, a jak to všechno zvládnu (tehdy jsem oporu v ex příteli měla nulovou a když nemusel, nebyl doma). Ex přítel sice už dítě z předchozího vztahu měl, ale jeho rodičovské pudy jsou na bodu mrazu, takže mi skoro vůbec nepomohl.
V prvním trimestru, ke konci, mě chytly těhotenské nevolnosti po ránu. Byla jsem zaměstnaná, takže jsem to nějak musela ustát a jít do práce. Neměla jsem naštěstí složitou práci, pracovala jsem na úřadu v kanceláři. Moc příjemné to ale nebylo. Jak mi rostlo těhotenské bříško, přišly také strie a později i otékání nohou. I tak jsem vydržela do posledního možného týdnu před nástupem na mateřskou dovolenou.
Najednou jsem se připravovala na příchod svého prvního miminka, chlapečka. Nachystala jsem si oblečení, plenky, lahvičky, krémy, žínky, ručníky aj. Kdo je připraven, není zaskočen. Ke konci těhotenství se se mnou docela často kamarádilo pálení žáhy. Další nepříjemnost, na kterou jsem před otěhotněním nebyla zvyklá.
Když jsem byla na mateřské, cca 6 týdnů před porodem, uvědomila jsem si, že na tom světě nebudu už kopat sama za sebe. To byl ten zásadní zlom v mém životě. Už budu mít na starosti malého drobečka, pro kterého na tomhle světě budu všechno. Už v těhotenství jsem se na tento nelehký úkol cítila tak sama.
Můj první porod
Konec těhotenství jsem přečkala v rámci možností a těšila jsem se na příchod miminka na svět. Zhruba 14 dní před termínem porodu se gynekologovi něco nelíbilo a odeslal mě do nemocnice na pozorování. V životě jsem neměla takový strach jako o život toho malého děťátka v mém břiše.
Ležela jsem v nemocnici asi 4 dny, kdy se lékaři rozhodli, že mi druhý den udělají zátěžový test. Nic jsem nemohla pít, nic jíst, protože by jinak výsledky byly zkreslené. Vydržela jsem to pro syna. Druhý den jsem šla na zátěžový test. Byla mi do žil pomocí kapačky vpravena nízká dávka oxytocinu. Ozvy syna byly v pořádku. Lékaři zvedli dávku. To už bohužel tak v pořádku nebylo a museli jsme ihned na sál, abych podstoupila císařský řez.
Měla jsem obrovský strach a bylo mi do breku, tak moc jsem se bála toho, že o svého syna přijdu. Lékaři provedli v epidurální anestezii řez a syna vyndali. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, když jsem slyšela, že pláče. Operatéři říkali, že to bude asi fotbalista. Udělal si ke konci těhotenství uzel na pupeční šňůře, proto by nezvládl porod přirozenou cestou.
První dny na nadstandartním pokoji a doma
Jelikož jsem už nějakou dobu byla v nemocnici, domluvila jsem si se sestrami, že chci být po porodu na nadstandartu a naštěstí to vyšlo. Měla jsem pokoj jenom pro sebe a také koupelnu se záchodem. V pokoji byla postel i pro otce, což jedné noci využil. Jeden den za mnou přišel primář a sdělil mi, že kdybych šla rodit na termín, syn už nejspíš nežije. Pak jsem několik nocí probrečela.
Pobyt v porodnici jsem zvládla i s bolestmi po císařském řezu a učila jsem se kojit. Toto všechno pro mě bylo tak nové. Když máte první porod císařským řezem, regenerace je docela složitá, bolestivá a na dlouhou dobu. Můj druhý porod také byl císařským řezem, díky tomu mi zůstala „přehazovačka“ na břiše. Nic dětem nevyčítám, udělala jsem to pro ně ráda. Ráda jsem pro ně obětovala své tělo.
Poté, když jsme byli doma, byli dny a noci poměrně náročné. Hned první den, co nás ex přítel se synem dovezl z porodnice, jsem musela uklidit doma neskutečný nepořádek. Dětský lékař na první návštěvu přišel k nám domů a já bych se styděla, kdyby viděl, že doma máme lidově řečeno „bordel“.
Syn byl plačtivé dítě, takže jsem toho moc neudělala, ale snažila jsem se. Pořídila jsem si nosící šátek, to bylo potom daleko lepší a mohla jsem uklidit a uvařit snáz. Docela často jsme byli se synem v nemocnici, protože jsme neměli ani tušení, že se syn narodil se Sandiferovým syndromem. V kostce je to onemocnění, kdy se dítěti vrací potrava, pálí ho žáha a má „záchvaty“ podobné těm epileptickým.
Život před dětmi vs. život s dětmi
Sice jsem měla přítele, které už dítě z předchozího vztahu měl, ale byla jsem hozena do vody. Ex přítel mě ve všem nechal vymáchat. Na všechno jsem byla sama. I na synovu první vysokou horečku, protože jeho otec měl životní styl bohéma. Ano vím, nevybrala jsem svému synovi toho nejlepšího otce. Protože jsem ale na všechno byla sama, neskutečně mě to zocelilo.
Když si vzpomenu na život před dětmi, chodila jsem do práce, nemusela jsem na nikoho dalšího brát ohled a mohla jsem se bavit klidně každý víkend. Jaký to ale byl smysl život jenom čekat na pátek, abych si mohla vyrazit s přáteli do víru velkoměsta?
Vyrazit si do víru velkoměsta můžete i s dětmi, ale je to horší. Někdo z rodičů musí hlídat nebo musíte někoho požádat. S dětmi se vám život opravdu radikálně změní a na děti se nedá předem dost dobře připravit, protože nikdy nevíte, jaké miminko se vám skutečně narodí a jestli nebude mít nějaké zdravotní problémy, protože testy nemusí odhalit vše.
Mateřství mi radikálně změnilo život. Najednou jsem musela být zodpovědnější, nemyslet jenom na sebe. Když mě poprvé potkal zánět v prsu, zatvrdlo mi mléko. Další nová věc pro mě. Byla jsem z té bolesti při kojení zoufalá, ale bojovala jsem. Pomáhala jsem synovi při kojení, masírovala zatvrdlinu ve sprše.
S dětmi také přijde změna ve finanční stránce. Najednou máte daleko vyšší náklady. Pokud nemáte nic našetřeno, musíte se ohánět, abyste se všichni uživili. Když žijete bez dětí, nemáte dluhy, máte minimální náklady na život. S dětmi je ta částka násobně vyšší.
Možná zním, že si stěžuji, ale kdepak. S příchodem dětí se mi změnil život a přehodnotila jsem své priority. Nelituji jizvy po dvou císařských řezech. Jsem na ni dokonce pyšná. Vytahaná kůže se mi podařila z větší části odcvičit. Otevřely se mi nové obzory, o kterých jsem bez dětí neměla ani tušení. A i když je to někdy s dětmi hodně náročné, bez nich by byli na světě nuda a smutek a úplně jiný životní směr.
