Článek
Příroda to tak zařídila, aby ženy „trpěly“
Žena otěhotní, je jí špatně, kolikrát trpí změnou nálad, protože s ní cloumají hormony. V pokročilém stádiu těhotenství má těžká, horká prsa, mnohdy se udělají strie. A kila jdou nahoru. A co teprve, když si není jistá svým partnerem a tuší, že třeba mít s ním dítě, není žádná výhra? O to víc se v ní perou hormony, změny nálad a přemýšlí, co dál bude.
Muži jsou s tímhle v pohodě. Jim se tělo a nálady nezmění. Jsou u výroby dítěte, ale zbytek je na ženách. Porod také někdy není pohoda. Může trvat x hodin, může skončit císařským řezem. A potom po porodu přichází další někdy trápení a to je kojení. Dítě se nechce přisát nebo je mléka zase moc. Mě osobně po porodu syna zatvrdlo i mléko v prsou, až z toho byl zánět. A nebylo to nic příjemného.
Muž si od strastí s dětmi odpočine v práci
Že to zní absurdně? Ale ve finále to absurdní není. Když odejde na 8 hodin, tak si aspoň od toho kolotoče s dítětem muž odpočine. Horší je to, když dítě v noci nespí. To potom nespí nikdo. I pro toho muže je to složitější, ale většinou řvoucí dítě řeší matka, ne otec. A v té práci aspoň muž také slyší něco jiného, než dítě.
A co žena, která je s dítětem doma? Má klid pouze, když dítě spí. Některé starší ženy těm mladším říkají: „Když spí dítě, spi taky“. Ale co potom domácnost? Vaření, úklid, prádlo sice možná počkají, ale nepočká to rok, než to bude s dítětem lepší a bude už mít zajetější režim. A pokud je dítě echt řvoucí, tak to je něco pro nervy maminky.
Až bude dítě větší, uvidíš, že to bude lepší
Docela se obdivuji za to, že jsem první dítě zvládla v pohodě. Syn byl hodně plačící dítě, protože měl Sandiferův syndrom. A mě z té bezmoci někdy tekly nervy, brečela jsem a měla jsem chuť syna otci nechat a utéct někam hodně daleko. Myslím, že ale nejsem sama a některé maminky to už také někdy napadlo. Ale jelikož se stydí za tu myšlenku, nepřiznají to. Když nemáte oporu, máte pocit zoufalství často.
Syn vyrostl, syndrom je pryč. Ale trhalo mi srdce, jak jsem ho musela v jeho 2 letech umístit do školky. Musela jsem do práce, protože jeho otec je kapitola sama pro sebe. V práci jsem se potom nemohla soustředit, protože jsem pořád myslela na syna. Trpěla jsem i depresemi, se kterými jsem se snažila vypořádat sama. Možná kdybych tenkrát vyhledala nějakou odbornou pomoc, některé věci by se nestaly, ale čas vrátit zpátky nejde, bohužel. Je to za mnou a mohu to brát jako poučení do dalších let svého života.
Našla jsem si muže, jsme manželé, máme spolu dceru. Ale syn na ni žárlí. Dává jí to sežrat, že se narodila. Nechová se k ní někdy moc hezky. A já jsem z jeho chování zoufalá. Poslední dobou se to stupňuje. Snažím se s ním o tom mluvit, pochopit ho, ale jde to těžko. Takže i když je dítě starší, ne vždy je to s ním jednodušší. Kór, když mu na svět přivedete malého vetřelce, který zabere jeho postýlku a také maminčino místo v srdci.
Maminky zapomínají na sebe
Málokterá maminka si najde čas jenom pro sebe. Ono jí to totiž v mnoha případech ani není umožněno, protože nemá nikoho, kdo by děti pohlídal. A co se potom mamince děje? Je vyčerpaná, nervózní, frustrovaná. Proto se snažím trávit čas i bez dětí, protože se potřebuji srovnat.
Maminky by si vždycky měly najít čas na sebe, protože co je horší než unavená maminka? Odpočatá, zregenerovaná maminka je potom veselejší, milejší. Přeci je dítě obou, tak proč by se někdy nemohl postarat i jeho táta? Oba se mají podílet na výchově stejnou měrou, pokud spolu žijí. Nevím, kde se vzal trend, že péče o děti je především ženská záležitost.
Nechci nikoho moralizovat, ale pánové, pomáhejte svým ženám. Ženy se obětují pro vás, pro děti a potom roky plynou a bývají smutné, že jim život protekl mezi prsty a ony si to třeba představovaly jinak. Málokterý muž je na mateřské dovolené místo ženy. A když si to nezkusíte, nemůžete soudit. Na to nemáte právo.
