Článek
Dcera a syn mají vše, na co si vzpomenou, je to pro ně samozřejmost
Když byl syn na světě ještě sám, bez své sestry, dalo se s ním skvěle domluvit. S jeho otcem jsme se rozešli, když mu byly necelé dva roky. Musela jsem se vrátit do práce. Navrhla jsem střídavou péči. V tu dobu přišel velice zásadní zlom v životě syna. Otec si jeho pozornost začal kupovat dárky (někdy i poměrně nákladnými) a výlety.
Nedávno jsem ve svém článku zmiňovala, že syn dostal mobilní telefon, aniž by se jeho otec se mnou o tom poradil. Bohužel, nejsem ráda, že ho syn vlastní. Jeho život se teď točí kolem telefonu a her na telefonu. Jakmile mu je telefon odebrán z časového limitu, vzteká se. To samé platí i o televizi. Dcera telefon ještě nemá, ale kvůli televizi se naštěstí nevzteká.
Rok 2025. Děti mají na výběr z několika možností oblečení, obuvi, hraček, knih atd. Mají opravdu na co si vzpomenou. Neznají, co to znamená například fronta na jízdní kolo nebo na ovoce. Dnes přijdete do obchodu a můžete si toto běžně zakoupit. Rok 1985 (znám z vyprávění). Většinou se obětoval otec a šel vystát frontu na jízdní kolo, která se táhla kolikrát přes celou noc.
Dnešní děti mají vše, na co si vzpomenou. Když se podívám jako rodič na své děti, vidím, že i když mají všeho dostatek, mají dle nich všeho málo. Jak probíhají narozeniny či Vánoce? Z naší strany ani tolik ne, ale ze stran babiček a dědečků je to o počtu dárků. Čím více toho ale dostanou, tím méně si toho váží. Slovo děkuji jim pořád musíme vštěpovat, protože se jim říká těžko.
Jak naučit své děti vděku
Nejsme rodiče, kteří potřebují poděkovat za všechno, co pro své děti děláme. Ale děti by si měly být vědomy, že to, co mají, není samozřejmost. Nevím, jak například vaše děti nebo děti vašich známých fungují, co se týče jejich hraček. Naše děti fungují tak, že se někdy ke svým hračkám chovají otřesně. A co se potom stane? Ano, ty hračky jsou zničené.
Snažíme se dětem vysvětlovat, že hračky stojí peníze. V některých případech jsou to hračky, které nestojí pár stovek, ale daleko vyšší částku. I když jim to omíláme pořád dokola, nedokáží to pochopit. Jednou mi jedna „kamarádka“ řekla, že příliš lpíme na materiálních věcech a penězích. Stěžovala jsem si jí, že dcera v záchvatu vzteku rozbila můj tablet, který stál několik tisíc.
Jasně, můžu si jít do elektra koupit nový tablet, protože na to mám. Ale to dítě nemělo právo hodit na zem s tak drahou věcí. Naštvalo mě to. O čem to celé je? O vděku k tomu, co rodina vlastní. My jsme jako děti měli daleko méně hraček, stejně tak manžel. Ty hračky vydržely do dnes. I z toho důvodu, že byly dříve nejspíše používány kvalitnější materiály na výrobu hraček.
Jak své děti naučit vděku? To je otázka, kterou si kladu poměrně často. Pořád jim vysvětlujeme, že rodiče musí pracovat (bohužel nejsme miliónovými dědici), abychom si mohli některé věci dopřát. Například dovolenou u moře, nové boty, výlety atd. Ano, nejsou dospělí a může jim to jako dětem být jedno. Ale měly by vědět, že je to zásluhou rodičů a ty věci nespadly samy z nebe.
Rozdíly mezi lidmi byly vždy
Když si vzpomenu na své dětství, nemohli jsme si jako rodina vyskakovat. Nikdy jsem nebyla s rodiči u moře. Značkové oblečení jsem neznala. Hračky jsme měli, ale ne v takovém množství jako naše děti. Možná proto si více vážím, co mám teď. Rozdíly mezi mnou a mými spolužáky již tenkrát byly jednoznačné.
Osobně jsem ráda, že se naše děti mají dobře. Ale nejsem ráda, že si toho neváží. Věřím, že to chce čas. Nadále jim budeme vysvětlovat, že hračky a něco navíc není samozřejmostí a je potřeba si svých hraček a věcí vážit.
Je to sice ještě daleko, ale velice jsem zvědavá, jak bude probíhat jejich puberta. Již teď z toho mám mírné obavy. Ale je to ještě daleko. Kdoví, co nám osud do budoucna přinese. To se necháme překvapit.
