Nesnáším svoji sestru

Jste malé dítě, které je na světě samo. Máte plnou péči od svých rodičů. Věnují se jenom vám. Celý pokojíček máte jenom pro sebe. Ale jednoho krásného dne se to změní a rodiče vám oznámí, že budete mít sourozence. Buď malou sestřičku nebo brášku.

A najednou přijdou pocity, které jste nikdy předtím neměli. „To už mě rodiče nebudou mít rádi? To mi zabere moje hračky? Atd.“ Myslím, že se mnou budete souhlasit, že děti takové pocity mívají, ale nebaví se s vámi o tom. Jenom to ventilují jinak. Nejsem psycholog a dívám se na to pohledem rodiče, který má 2 děti.

Nejhorší to pro to dítě bývá z mého pohledu, když se jeho rodiče rozejdou a mají další dítě s jiným partnerem/partnerkou. To je i moje zkušenost. První dítě už je větší, má školní věk. A já a i můj expartner máme děti se svými novými partnery. Stejného pohlaví. Možná si naše společné dítě přálo dítě stejného pohlaví, které je samo. Možná je to jenom o tom, že je nešťastné z toho, že už není nejmladší a nemá tolik pozornosti.

Nebo je to snad ještě o něčem jiném? Myslím si, že to první dítě potřebuje vědět, že o rodiče v žádném případě nepřišel. Ale ono je to někdy těžké. Starší dítě na sebe upozorňuje různými způsoby. A někdy to jsou způsoby, které vhodné nejsou. Pak je na místě dítěti vysvětlit, že to, co dělá, není úplně v pořádku.

Chce to čas. I to starší dítě si zvykne, že na tom světě není samo. Pokud ovšem jeho mladší sourozenec není provokatér, který vyloženě provokuje, aby staršího sourozence naštvalo :). To potom vznikají pranice, strkanice, hádky. A rodič má z toho akorát tak hlavu jako balón nebo v hlavě permoníky. Protože slyší samé pištění a křik. A potom i ten, co už umí lépe mluvit vypustí „Nesnáším tě!“ k tomu druhému.

A víte, jak takové spory mezi dětmi řeším? Už málokdy na ně zvednu hlas, i když se mi to také ještě podaří. Ale já je pěkně obejmu. A ony se zklidní. Každému řeknu „Mám tě ráda.“ A hned je mezi námi lepší nálada.

Zkuste svoje děti více objímat. Budete mít lepší náladu i vy :).