Článek
Tohle by nás nenapadlo ani v tom nejtemnějším snu
Na zlé zprávy nikdo není dopředu připraven. Někdy ty zprávy jsou až moc černé a nechcete se s nimi smířit. Ale víte, že to je fakt, není to žádný zlý sen. Musíte bojovat. Všichni blízcí osoby, které se to týká.
Ještě před pár dny taťka hlídal našeho syna, četli společně. Jevil se mi relativně v pořádku. Když s mým tátou mluvil manžel, už se prý choval podivně. Manžel se ho ptal, jestli je v pořádku, řekl, že ano. Tak tátu manžel odvezl domů. Ještě ten den v noci mi psal táta, že ho odvezla rychlá záchranná služba do nemocnice, že se mu přitížilo.
Již v prosinci řešil nějaké zdravotní problémy. Ale pořádně se na nic nepřišlo. Jenomže táta je v tomhle bohužel tajnůstkář a skoro nikomu nic neřekl. Jenom doufám, že ještě není pozdě. Po pár dnech v nemocnici v prosinci ho pustili domů. Byli jsme pořád spolu v kontaktu, jestli něco nepotřebuje. Nestěžoval si, jen občas na bolest nohy, ale prý nic hrozného.
Jenomže přišla krutá zpráva, krutý osud, který nepřejete ani tomu nejhoršímu nepříteli. Tátovi na magnetické rezonanci zjistili zhoubný nádor na mozku. Když mi to matka zavolala, udělalo se mi z toho špatně. Emoce se ve mně perou od té doby každý den. Převládá smutek, ale snažím se být silná. Už kvůli dětem. Když nejsou doma, pobrečím si. Pomáhá mi to.
Už to známe
Je to 17 let zpátky, kdy jsme se v rodině s touto nehezkou situací už setkali. Bratr mého táty měl též zhoubný nádor na mozku, ale bohužel v té době medicína nebyla tak vepředu, jako dnes. Jeho bratr na toto zákeřné onemocnění bohužel zemřel ve věku 48 let.
Tátův bratr byl na operaci, ten nádor měl už hodně rozlezlý po hlavě a v té době se s tím nedalo nic udělat. V podstatě jsme poté jako rodina už jenom čekali na to nejhorší. To přišlo zhruba za půl roku, co se strejda dozvěděl diagnózu. Na pohřbu jsem hodně plakala a na strejdu myslím od jeho úmrtí pořád. Zůstal mi v srdíčku. Možná to bude znít bláznivě, ale poslala jsem mu do nebe vzkaz, aby taťku ochránil.
Ještě než zemřel, stalo se ze strejdy mentálně dítě a poté ležák. Bylo to opravdu pro celou rodinu těžké a nám dětem později už bylo i nedovoleno strejdu navštěvovat. Ani se nedivím, protože si dovedu představit ten hrozný pohled.
Naděje umírá poslední
Všichni věříme, že to náš táta nevzdá. Jenomže se mu do mysli derou i ty negativní myšlenky. Už zbyl z jeho rodiny, ze které pochází, jenom on. Snažíme se mu dodávat pozitivní energii. Naše smutky nedáváme najevo. Ale je to zatraceně těžké. I při psaní tohoto článku se mi derou slzy do očí. Musím být silná.
O víkendu za ním pojedeme na návštěvu ( bez dětí). Vím, že před ním nesmím brečet, vůbec se nesmí rozrušovat, protože ho čeká příští týden náročná operace hlavy. Odeberou vzorky nádoru a dále uvidíme.
Nejhorší na tom je nejistota, jak operace dopadne, jestli se povede. Ale povedou ji odborníci, mají naši plnou důvěru a věřím, že udělají vše, co bude v jejich silách, aby to dopadlo dobře. Podle prognózy potom tatínka čeká léčba. V sázce je protonová léčba, která bývá úspěšná.
Jak se říká, naděje umírá poslední. My věříme, že tatínek to dá. Že bude bojovat ze všech sil. V nemocnici se o něj hezky starají. Mluví s ním pozitivně. Má skvělou ošetřující paní doktorku (paní doktorko, moc vám děkuji). Tato péče je pro něj důležitá, protože se nesmí nechat oddat negativním myšlenkám, nesmí ten boj vzdát.
Až když něco takového přijde, člověk si uvědomí, že řeší malichernosti
Když se něco takové přihodí, člověk najednou přehodnotí svůj život. Více si váží svého zdraví a i rodinné neshody jdou stranou. Nikdo nechce být v kůži toho, kdo onemocněl. Proto je potřeba se k nemocnému stavit, jako by se nic nedělo, snažit se s ním žít normální život.
Děkuji za přečtení.
