Článek
Tati, děláš mi obrovskou radost
Tatínek už je několik dní v nemocnici. Pár dnů strávil na klasickém neurologickém oddělení. Právě na neurologii na magnetické rezonanci zjistili, že má zhoubný nádor na mozku. Prvotní emoce samozřejmě byly strach a nejistota z toho, co bude.
Tatínkovi byla domluvena operace v nemocnici v Brně na neurochirurgii, kde tenkrát strávil nějaký čas i jeho bratr. Budiž mu země lehká, zemřel ve věku 48 let na nádor na mozku. Měla proběhnout v úterý, byla přesunuta na středu.
Náš strach v rodině se prohloubil, ale nedali jsme na sobě nic znát a tatínkovi jsme dodávali jenom pozitivní energii. V jeho rodině je bohužel zvykem všechno hned začít brát černě a nevidět to pověstné světlo na konci těžké, náročné cesty. Ale taťka mi opravdu udělal radost tím, že pronesl „Budu bojovat o šanci ještě na tomto světě zůstat.“
Byli jsme spolu v kontaktu před operací poměrně intenzivně. Víme, že to potřeboval. Líbilo se mi, že strach na sobě nedával moc znát. Je mi jasné, že strach určitě mít musel (kdo by v jeho situaci neměl?), ale postavil se dané situaci čelem a tím ukázal, že je odhodlaný bojovat, co mu síly budou stačit.
Operace byla náročná
Ráno před operací jsme s tatínkem byli také ve spojení. Popřála jsem mu za naši rodinu hodně štěstí a začalo dlouhé čekání, cca 5 hodin. Nejhorší na tom čekání je ta nejistota. Povede se operace? Podaří se jim nádor vyjmout? Nepokazí něco? A další myšlenky v podobném slova smyslu se mi honily hlavou. Ale i přes tyto myšlenky, jsem dala plnou důvěru lékařům, kteří měli mého tátu na operačním sále v rukou.
Po 14. hodině matka volala do nemocnice, jak nemocnice dopadla. Konkrétně v Brně mají nastaveno, že můžete volat mezi 14.-15. hodinou. Lékař matce sdělil příznivou zprávu. „Co jsme viděli z nádoru, to jsme odebrali.“ To mě opravdu hodně potěšilo, ale vím, že to pořád ještě bude běh na dlouhou trať.
Po operaci byl tatínek umístěn na JIP. Sám se mi ozval ve čtvrtek dopoledne a jelikož jde taťka s dobou dopředu, poslal mi selfie. Musím uznat, že vypadá daleko lépe a evidentně se mu ulevilo, když mu toho hnusáka vyndali z hlavy v co největší míře. Jeho bratrovi už bohužel nebylo operativně pomoci, protože měl v hlavě tzv. chobotnici, která zasáhla různé části mozku. Doslova jeho mozek pohltila.
Na kontrolním CT se jevil stav hlavy tatínka uspokojivý, to znamená, že neprobíhá (díky bohu) žádné masivní krvácení do mozku a nenastaly komplikace. Naštěstí už je prvních 24 kritických hodin po operaci pryč, tak se vše jeví na dobré cestě.
Psychika dělá hodně
Ve všem, co člověk dělá nebo čím si v životě prochází, je psychika hodně důležitá. Snažili jsme se tatínkovi klást na srdce, aby se snažil myslet hlavně pozitivně a aby myslel jenom na ty hezké věci. Musím se opakovat, ale opravdu mi udělal radost tím, jak pevně chytl tuto šanci za pačesy a snaží se s ní bojovat statečně.
S humorem jde všechno lépe je teď oblíbené motto taťky. Když je vizita, prý doktorům mává z postele a sděluji jim, že se cítí dobře. Se sestřičkami si dělají srandu z různých věcí, aby měl taťka co nejvíce příjemný pobyt v nemocnici. Pomalu se učí zase sám chodit a dělá pokroky. Učí se znovu pracovat se svojí vylučovací soustavou.
Jak mu funguje myšlení? Pořád mu to pálí. Opravdu jsem lékařům z této nemocnice vděčná, že udělali všechno pro to, aby mého tatínka zachránili a dali mu naději na život. Ještě ho čeká magnetická rezonance. Doufáme, že ani ta neodhalí nějaké pozůstatky zhoubného nádoru na mozku.
Do týdne od operace budeme mít výsledky z histologie a dle toho se určí další léčba. Všechno má své postupy. Ale je to náročné i na naši psychiku, čekat, jak vlastně dopadnou všechna potřebná vyšetření pro uskutečnění dalších kroků v tatínkově léčbě. Já neztrácím naději, protože ta umírá poslední. Navíc jsme si s tatínkem slíbili, že až bude zase o trošku na tom lépe, vyrazíme spolu na zmrzlinu.
Děkuji za přečtení, až budu vědět něco dalšího, napíšu o tom zase článek.
