Článek
Podíváme se mu na zoubek, protože je jiný než my!
Sama jsem si to zažila na základní i střední škole. Byla jsem jiná, protože jsem se odlišovala od svých spolužáků. Měla jsem krátké vlasy (moje volba to nebyla) a oblečení jsme se svým sourozencem neměli nejnovější. A tak jsme se stali snadným terčem posměchu od svých spolužáků.
Nebylo to nic příjemného. A člověku to dost srazilo sebevědomí. Od rodičů jsme tehdy moc podpory neměli, protože tomu snad i nechtěli věřit, že by se nám něco takového mohlo dít. A to bylo dost blbé, protože jsme potřebovali jejich oporu. Apeluji možná teď i trochu na rodiče, aby si více všímali, když se jejich dítě nebo děti uzavřou do sebe. Můžou být také terčem šikany. Ale také nemusí. Je dobré s nimi mluvit.
Už i děti ve školce šikanují ostatní děti
Bohužel jsem toho byla svědkem. A bohužel na svém vlastním dítěti. Nebylo to pro mě jako pro rodiče moc příjemné. Syn se moc bránit neumí. My s manželem se mu snažíme vysvětlovat, že si nemůže nechat všechno líbit, ale tu přirozenou sebeobranu v sobě nemá. Věříme, že si k tomu dojde a my mu s tím rádi pomůžeme.
Holčičce je nějakých 5 let. A usmyslela si, že svoje vnitřní bolestí bude ventilovat na druhých. Něco málo jsem si o tom četla. Šikanují hlavně ty děti, které vidí doma, že násilí je v pořádku. Nebo že je normální i psychický teror. Takže můj syn, a ještě další děti ve třídě byly pod její palbou.
Bohužel holčička neměla ostych jít daleko pro fyzické napadání. Jednou měli ve školce den hraní s rodiči. Vzala jsem dceru a šly jsme k synovi do třídy si hrát. Holčičce nevadilo, že je přítomno X rodičů. Ve třídě mají takový bazének se skluzavkou a balónky. Ten v tu chvíli byl oblíbený. Naše děti si tam hrály s ostatními. A šikanující holčička záměrně skákala na syna, dceru, a ještě potom na další děti. Strkala do nich, byla na ně ošklivá.
Já jsem si holčičku vzala stranou a domlouvala jsem jí. V klidu, aby viděla, že to jde i bez křičení. Nechala toho. Jak se dostavila její maminka, tak jsme jí to šli říct ještě s dalšími rodiči, co její dcera provádí. Docela koukala, neměla vůbec tušení, čeho je její holčička schopná. Paní učitelka mi říkala, že na tohle jsou bohužel krátcí a nemůžou si jako pedagogové nic dovolit. Divná doba, že?
Proč se mi tohle děje?
Čím je dítě starší, tím více si je schopno uvědomit, že to, co se mu děje, není vůbec hezké. Ale jak s tím pracovat? Hlavně se nebát to někomu říct. Nejhorší na tom je být v tom sám/sama.
Já jsem s tím také jaké dítě základní školy a později jako studentka střední školy neuměla pracovat. Připadala jsem si na tom světě tak sama. Ještě dlouho poté, co jsem dostudovala, jsem měla potíže mluvit více nahlas, natož před více lidmi. Udělala jsem si svoji práci a mazala jsem domů, abych nemusela být v kolektivu. To se ale díky bohu po čase změnilo. Ale ne samo od sebe. Musela jsem na sobě pracovat.
Několikrát jsem si říkala (na střední, kdy už je člověk vnímavější), proč se mi to děje. Ale v té době jsem si nedávala souvislosti dohromady. Moji spolužáci měli hezké oblečení, moderní telefony, notebooky atd. A já jsem nosila oblečení ze sekáče a když jsem si sama koupila něco hezkého, nemohla jsem to ani nosit. Přitom jsem si na to vydělala sama. To je ale delší příběh, tak snad někdy příště.
Neměla jsem možnost se sama rozhodnout, jak budu vypadat a co budu nosit. Proto jsem byla pro moje spolužáky Ta divná. Co mě ale potěšilo po letech, tak mě mnozí ani nepoznávají. Změnila jsem se, vypadám jinak. Nechala jsem si narůst vlasy. A hlavně se také už jmenuji jinak. Pár spolužáků mi napsalo, že se ze mě stala kočka a úspěšná žena. Víte, jak mě to potěšilo? Nebylo to hned, ale Když se chce, tak to jde.
Hlavní šikanátoři mívají problém sami se sebou
Ten, kdo šikanuje, je většinou sám vnitřně nešťastný a vybíjí si to na ostatních poměrně špatným způsobem. Ale vysvětlujte to někomu, kdo se stal jejich terčem. Je to prostě tak. Opakování je matka moudrosti. Co děti doma vidí, v čem vyrůstají, to potom samy budou praktikovat ve svém životě, protože jim to přijde normální. Například rodiče se povyšují nad ostatní, protože si myslí, že jsou někdo. A co asi tak potom bude připadat jejich dětem normální? A to byl jenom jeden příklad.
Neexistuje šikana jenom ve školách. Existuje šikana i v pracovní sféře. Když dáte moc někomu, kdo jí bude zneužívat, protože si doma nemůže prosadit svůj názor, poznáte na vlastní kůži nepříjemné pocity. Z práce odejít můžete jinam. Ze školy utéct ale jenom tak nemůžete.
Otázky na závěr. Máte vy nějakou zkušenost se šikanou? Jakou? Jak jste se cítili? Mluvíte se svými dětmi o správném chování mezi vrstevníky?
