Článek
Děti jsou tak bezbranné
Nedávno jsem si vzpomněla na Nataschu Kampuschovou, která byla unesena ve svých deseti letech. Poté žila dlouhých 8 let v místnosti pod garáží, kterou pro ni vybudoval Wolfgang Priklopil. Popudem pro něj byly posměšky od kolegů v práci a jeho neschopnost najít si přítelkyni. A tak se rozhodl, že unese dívku a vychová si ji k obrazu svému. Zdroj: https://zoom.iprima.cz/zajimavosti/natascha-kampuschova
Bezbranné dítě se jenom těžko ubrání dospělému muži. A je úplně jedno, jestli je to dívka nebo chlapec. Ten, kdo se takového činu vůbec dopustí, je psychicky narušený člověk. Bohužel těch případů přibývá. A to i u nás v České republice. Až z toho doslova mrazí.
I mladé ženy jsou často obětí
Shlédla jsem seriál podle skutečné události Extraktoři. Tento seriál byl inspirovaný událostí, kdy dvě mladé ženy Hana Humpálová a Antonie Chrástecká, byly uneseny při své pozemní cestě do Indie na území Pákistánu.
Dívky Hana a Antonie byly uneseny ve věku 25 let. Doprovázel je ozbrojený policista. Autobus přepadli po zuby ozbrojení muži a dívkám nakázali vystoupit a přestoupit k nim do terénního vozidla. Aby dívky mohly být propuštěny, dožadovali se únosci propuštění pákistánské neuroložky Áfíji Siddíkíové. Ta ještě doposud sedí v americkém vězení za pokus o vraždu.
Dívky se podařilo zachránit ze spárů únosců až po dlouhých dvou letech. Muselo to pro ně být strašné a jistě je to poznamenalo na celý život. Nedovedu si představit být sama unesená a ještě v takové zemi. Nebo kdyby se to stalo mojí dceři, tak to už si vůbec nedovedu představit. Slečny byly ve špatný čas na špatném místě.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Anos_%C4%8Desk%C3%BDch_turistek_v_Bal%C3%BA%C4%8Dist%C3%A1nu
Unesli mi dítě, co budu dělat?
Bezmoc. Tak bych se určitě cítila já. Totálně bezmocná, zoufalá. Mám pocit, že bych pořádně nejedla, nespala. Život by se mi otočil o 360 stupňů. Soucítím s rodiči, kterým se tato nepříjemnost přihodila. Věřím, že když se něco takového stane, policie a kompetentní lidé dělají vše pro to, aby se dítě našlo. Jak jsem já nastavená, určitě bych jenom nečekala a hledala sama nějaké stopy. A to si nemyslím, že jsem hysterická matka. Jsem milující matka, která by pro svoje děti dýchala.
Jenomže to není vůbec jednoduché chytat se nějakých stop. Klobouk dolů před těmi, kterým se po letech podaří vypátrat unesené děti, dospělé osoby. Opravdu. Zasloužili by si metál. Ale znáte to. V dnešní době, když se něco takového přihodí, je každý na sociálních sítích chytrý, co by udělal a jak by to udělal.
Naděje umírá poslední
Toto pořekadlo se hodí ne jenom pro situaci, kdy jsou dítě či dospělý jedinec obětmi únosu. Ale tak celkově. Víra hory přenáší. I když nejsem věřící, tak stejně věřím na to, že je něco mezi nebem a zemí a prosila bych usilovně o pomoc. Nechala bych tu naději v sobě, abych se měla čeho chytit.
Nejhorší je, když se dva rodiče mezi sebou nedomluví. A jeden z nich uteče s dítětem za hranice, zkrátka ho unese. Vůbec si tito lidé neuvědomí, že nejvíce jejich počinem trpí právě to dítě. Nejhorší na tom je, že jsou děti snadno ovlivnitelné. A rodičům bezmezně věří.
Jak jsem již několikrát psala. Je třeba více mluvit se svými dětmi, s kým se kamarádí, co je baví, co je trápí, atd. Nesledovat je ale jako policajt. Zdravě se jim věnovat. Potom je rodič klidnější. Ale stát se může cokoliv. Člověk nemůže myslet na to, co všechno se musí stát. Musí se snažit tomu, co by se mohlo stát, zabránit. A klíčem k tomu je komunikace s dětmi. A celkově komunikace v rodině, vztazích.
