Článek
První setkání s duchem
Když mi bylo 6 let, což už je hodně dávno, zemřel mi můj dědeček, tatínek tatínka. Bohužel zemřel relativně „mladý“, bylo mu necelých 63 let. Pamatuji si, jako kdyby to bylo včera. Byla to neděle a já jsem zrovna jako dítě koukala z okna dětského pokoje. Viděla jsem houkající sanitku. Po chvíli zazvonil tatínkovi telefon, že děda zemřel doma na podlaze v kuchyni.
Tak se táta a jeho brácha (tehdy ještě žil) sebrali a odjeli ke svým rodičům ocitnout se tváří v tvář s touto smutnou událostí. Dědeček měl hezký život, než přišel tragický okamžik v jeho zaměstnání. Kolega si ho nevšiml a spustil stroj, když ho děda opravoval. Nestihl uskočit celý a zůstala mu tam noha. Přišel o ni.
Následkem tohoto těžkého úrazu se mu rozjela cukrovka. A co si pamatuji, měl umělou nohou, kterou si každý večer sundával, když si šel lehnout. I přesto, že měl děda cukrovku, kouřil dál, dopřával si DIA pivo a uzeniny. Zkrátka si ten život uměl užít, což se mu nejspíš také vymstilo.
Zemřel ještě v poměrně nízkém věku na plicní embolii. Na dědu moc ráda vzpomínám, i když jsem si ho jako vnučka moc neužila. Měl krátce střižené vlasy, které jemně píchaly. Říkala jsem mu dědeček Ježeček. Jeho obličej si pamatuji dodnes.
Když proběhl pohřeb, děda byl uložen v urně na hřbitov, který je nedaleko domu, kde bydleli rodiče. Z okna pokoje jsme na něj jako děti viděly. Sledovaly jsme občas světýlka ze svíček. Žádný strach jsme nepociťovaly. Jenomže když dědu uložili na hřbitov, začaly se v našem dětském pokoji dít strašidelně mrazivé věci.
Navštívil mě duch dědy
Dovedete si představit, že jste 6ti leté dítě, které najednou po nocích slyší klepání zpod své postele? Kdyby jenom to. Samotné klepání bylo více než děsivé pro mě. Jednou jsem v noci otevřela oči. Pamatuji si to zcela jasně.
Viděla jsem průsvitnou bílou postavu, která se nade mnou skláněla. Cítila jsem z té postavy chlad. Strach jsem měla, ale ona bílá postava nevypadala vůbec děsivě. Spíše laskavě. I přes svůj nízký věk jsem pochopila, že mě navštívil duch dědy. Jeho bílá chladná ruka mě hladila.
Tato událost se opakovala několik dní po sobě. Rodičům jsem se nesvěřovala hned. Nevím, jak by se k tomu postavili. Postupem času tyto jevy ustaly, asi dědova duše nabyla toho, co potřebovala a vydala se nakonec na onen svět. Po čase jsem to řekla svému tátovi, co se mi stalo. Sám táta mi říkal, že kolikrát jeho tvář viděl za oknem ve tmě.
Babička se přišla rozloučit
Babička (manželka dědy výše) zemřela o více než 20 let po dědovi. Když jsem byla ještě malé dítě, opakovala, že tady už dlouho nebude. Tak moc si nejspíš přála jít za dědou, ale osud jí to naložil jinak. Chtěl, aby si užila i pravnoučata, což děda nestihl.
S dědou celkem měli 3 syny. Z nich už žije jenom můj táta, který momentálně bojuje se zhoubným nádorem na mozku. Babička se zvládala o sebe starat skoro do konce svého života. Tento svět opustila v necelých 85 letech. Což je úctyhodný věk. Po její smrti lékařka tátovi sdělila, že měla rakovinu prsu.
Na sklonku svého života byla střídavě doma, střídavě v nemocnici, ale to jsme ještě nevěděli, že měla rakovinu prsu. Když byla doma, navštěvovala jsem ji a nosila jsem jí polévky. Poslední polévku, kterou jsem jí donesla, byl hovězí vývar s játrovými knedlíčky, masem a nudličky. Měla jsem ale divný pocit.
Než zemřela, byla na oddělení LDN. Rodiče za ní jezdili, jak jsem mohla, tak jsem za ní také jela. Jednou se za ní rodiče vypravili sami. Babička řekla docela zajímavou větu mému tátovi „Neboj se, tvoje žena ti se vším pomůže.“ To už babička nejspíš věděla, že se blíží její konec.
Babička tento svět opustila 13. října před X lety. Zdálo se mi, jak nesu babičce polévku, právě ten hovězí vývar. Ráno mi zazvonil telefon, volala mi sestřenice, že se nemůže dovolat mému tátovi (byl po noční) a oznámila mi, že babička zemřela. Ten sen o babičce beru jako to, že se se mnou přišla rozloučit. Její duch mě ale nenavštívil.
Jaké jsou vaše zkušenosti s duchy? Také za sebou máte nějaké setkání s duchem?
