Článek
Byla jsem mladá a neměla jsem tolik životních zkušeností
V tomto článku vám tak trochu prásknu sama sebe. Jak naivní jsem byla, když jsem si začala něco s mužem, který měl už dítě z jiného vztahu, práci střídal jako ponožky a mám takový dojem, že i ženské. Takový krásný, rodinný život, že?
Člověk si někdy myslí, že se něco změní k lepšímu, ale mnohdy je to naopak
Bylo mi pár let po 20tce a zjistila jsem, že jsem těhotná s mužem, se kterým ani nechci být těhotná, nechci s ním mít dítě a nechci s ním mít žádnou budoucnost. On mě doslova přesvědčoval o tom, jak mi bude pomáhat, že mě v tom určitě nenechá a že mi se vším pomůže.
Já naivka jsem byla uchlácholená jeho sladkými řečičkami, které, jak se ukázalo později, byly jenom kecy. Už v těhotenství se ke mně choval hrozně. Nechával mě věčně samotnou doma a byl bůhvíkde s bůhvíkým. Lhal mi. A dokonce mi i jednou řekl, že mě už nechce, že se chovám jako bůů. Předtím jsme byli na oslavě a mně se udělalo jako těhotné špatně a chtěla jsem jít domů. On mi řekl, ať jdu. Sama. Lidé ho tam přemlouvali, že to je snad jeho dítě, které pod srdcem nosím. Tak se neochotně zvedl a šel. Ale po cestě jsem slyšela jenom samé nadávky.
Dost mi vadilo, jak mě pořád srovnával se svojí ex partnerkou. Ona neměla strie, ona neměla takové břicho atd. Jemu to nedocházelo, že mě to vůbec nezajímá, že mám jiné starosti. Syn se narodil císařským řezem, protože to přirozeně nešlo. Pan chytrý měl zase řeči, že neumím porodit normálně dítě.
A pamatujete si, jak říkal, že mi bude pomáhat? To se stalo málokdy. A ještě kolikrát z donucení. Na vše jsem byla většinou sama. Syn se narodil se Sandiferovým syndromem a měl „zajímavé“ stavy. Mě samotnou to vždy vyděsilo a jeho otci to bylo absolutně jedno a ještě tu situaci zlehčoval nebo raději nebyl doma, protože mu kamarádi nebo kamarádky byly přednější.
Syn roste, vzala jsem veškerou starost na svoje bedra a později i na bedra svého skvělého manžela
Když synovi byly necelé 2 roky, vyhodil mě od sebe z bytu. Ano, to bydlení sice bylo jeho, ale dali mu ho rodiče, ačkoliv ani nechtěli. Jeho otec byl proti, jeho matka ale nakonec svolila. Potřeboval něčím ručit, když pořídil hodně starý dům. Já nechtěla, aby ho kupoval, nelíbil se mi. On si stejně jel svoji.
Ale pokračuji. Já se musela odstěhovat, žila jsem nějaký čas s bratrem a synem v pronájmu a neměla jsem to vůbec lehké. Snažila jsem se dát synovi to nejlepší a nastoupila jsem zpátky do práce. Moje psychika dost trpěla. Zprvu jsme měli střídavou péči, ale vůbec to nedělalo dobrotu. Otec se o syna neumí moc dobře starat. V mezičase jsem potkala svého manžela, který mi od začátku se synem hodně pomáhal a pomáhá do teď.
Nakonec jsem si vybojovala, že syn bude pouze v mojí péči s tím, že budu hodná a otec syna může vídat, jak jenom bude chtít. Zpočátku toho využíval, ale co si našel novou přítelkyni, které také udělal dítě, je mu syn dost u zadnice. Pravidelné prohlídky na ušním, očním, které syn potřebuje, ho nezajímají. Na logopedii syna také beru já. Jakmile má nějaký zdravotní problém, obstarám to také já. Nevadí mi to. Ale co mi vadí, tak je přístup jeho otce. Když mu oznámím, že syn bude mít zdravotní pomůcky, které potřebuje, zpochybňuje práci doktorů. A přitom ani jednou u lékaře s ním nebyl.
Myslí si, že je otec roku
Alimenty mi posílá, ale dost směšnou částku na dnešní dobu. Pokračuje ve stylu, že věčně nemá práci, protože nikde dlouho nevydrží. Se synem stále nechodí k žádnému lékaři. I když ho informuji, nezajímá ho to. Žije už jenom pro svoji novou rodinu a svoji další dceru. Jak dlouho mu to ale vydrží?
Ale jakmile šlo o školu, měl pocit, že do toho musí mluvit, kam syn bude chodit do školy. Naštěstí jsem si u právničky ověřila, že já mám právo umístit syna poblíž mého bydliště, protože já jsem ta osoba, která vše obstará. Otec syna by se měl zúčastňovat i pravidelných lékařských prohlídek, měl by syna jednou za čas doprovodit na logopedii. Dále je povinen si syna vyzvednout a dopravit mi ho zpátky. Ale vyzvedávat ho musíme my s manželem.
A přesto, že mám vážně pocit, jak je mu syn ukradený, tak si myslí, jaký není otec roku, když si syna bere jednou za 14 dní na víkend. A když je syn nemocný, tak ho tam ani nechce. Věřím, že až syn bude ještě o něco větší a bude mít více rozumu, že doopravdy pozná, kdo pro něj chce to nejlepší a kdo si jenom hraje na rodiče roku.
Proč jsem tento článek sepsala? Vím, že je hodně žen, které s otci svých dětí bojují. Nejste v tom samy!
Ale někteří muži jsou vážně ostuda a není umění plodit děti jedno za druhým, je umění se o ně starat a mít snahu o tom, aby z nich vyrostli kvalitní lidé.
Jaké jsou vaše zkušenosti?
