161 milionů zmizelo. Kdo všechno selhal v kauze advokátky Sukové?

Největší příběhy často nezačínají dramatickou policejní razií ani zvukem pout. Začínají nenápadně. Jedním bankovním převodem. Jedním podpisem. Jedním varováním, které nikdo nepovažoval za dost důležité.

Kauza bývalé advokátky Hany Sukové není pouze příběhem ženy odsouzené za zpronevěru více než 161 milionů korun z advokátních úschov. Je především příběhem důvěry. Důvěry lidí, kteří prodávali celoživotní majetek, kupovali bydlení nebo svěřili své úspory instituci, která měla představovat jednu z nejbezpečnějších forem právní ochrany.

Právě proto tato kauza přesahuje hranice jednoho trestního spisu. Vyvolává otázky, které by si měl položit každý vlastník nemovitosti, každý budoucí kupující i každý, kdo někdy využije advokátní úschovu. Jak je možné, že se podle obžaloby a rozsudku peníze z úschovních účtů přesouvaly jinam, než určovaly smlouvy? Jak fungovaly kontrolní mechanismy? A mohlo být celé schéma zastaveno dříve?

Nejde o hledání dalších viníků za každou cenu. Jde o pochopení toho, jak fungoval systém, který měl chránit cizí miliony, a proč nakonec chránil především iluzi bezpečí.

Když bezpečné znamenalo zranitelné

Advokátní úschova je pro většinu lidí symbolem jistoty. Právě proto ji doporučují realitní kanceláře, banky i samotní advokáti při převodech nemovitostí nebo vypořádání majetku. Její princip je jednoduchý. Kupující odešle kupní cenu na zvláštní účet advokáta, který peníze uvolní prodávajícímu až ve chvíli, kdy jsou splněny všechny podmínky sjednané ve smlouvě, nejčastěji po zápisu nového vlastníka do katastru nemovitostí. Takový postup chrání obě strany obchodu. Prodávající má jistotu, že kupující peníze skutečně složil, kupující naopak ví, že o své celoživotní úspory nepřijde dříve, než se stane vlastníkem nemovitosti.

Právě důvěra je tím nejcennějším, na čem celý systém stojí. Advokát totiž není vlastníkem svěřených prostředků. Peníze na účtu advokátní úschovy patří klientům a advokát s nimi může nakládat pouze způsobem, který přesně stanoví smlouva o úschově. Jakýkoliv převod mimo tento účel představuje zásadní narušení principu, na němž je advokátní úschova postavena. Klienti přitom oprávněně předpokládají, že jejich finance chrání nejen smlouva, ale také profesní pravidla, kontrolní mechanismy a dohled České advokátní komory.

Právě proto kauza bývalé advokátky Hany Sukové vyvolala mimořádnou pozornost. Nešlo pouze o výši škody přesahující 161 milionů korun ani o desítky poškozených lidí. Otřásla především přesvědčením, že advokátní úschova představuje téměř nedotknutelný bezpečnostní standard. Místo pocitu jistoty se objevily otázky, které si dnes kladou nejen poškození, ale i tisíce dalších lidí využívajících advokátní úschovy. Jak je možné, že podle obžaloby mohly být peníze ze svěřených účtů převáděny jinam, než určovaly uzavřené smlouvy? Jak fungovaly kontrolní mechanismy, které měly podobnému jednání zabránit? A mohlo být celé schéma zastaveno dříve, než škoda narostla do stovek milionů korun?

Odpovědi na tyto otázky nejsou důležité pouze kvůli jednomu rozsudku. Jsou důležité proto, že důvěra ve spravedlnost a právní jistotu se buduje dlouhé roky, ale ztratit ji lze jediným případem, který ukáže, že ani systém považovaný za bezpečný nemusí být neomylný.

Jak podle obžaloby mizely miliony

Na první pohled šlo o běžné advokátní úschovy. Klienti prodávali byty, domy nebo pozemky a kupní ceny ukládali na účty, které měly být bezpečným mezistupněm mezi prodávajícím a kupujícím. V okamžiku splnění smluvních podmínek měly být peníze vyplaceny oprávněné osobě. Tak fungují tisíce advokátních úschov po celé České republice a naprostá většina z nich proběhne bez jediného problému.

Podle obžaloby však Hana Suková se svěřenými prostředky nakládala zcela jinak. Peníze z jednotlivých úschov neměly zůstávat oddělené až do okamžiku jejich řádného vyplacení, ale byly převáděny na jiné účty nebo použity k jiným účelům, než stanovovaly uzavřené smlouvy. Vyšetřovatelé popsali systém, ve kterém byly prostředky z nových úschov využívány k úhradě starších závazků. Jinými slovy, část klientů dostávala své peníze díky tomu, že mezitím dorazily finance od klientů dalších.

Takový mechanismus mohl po určitou dobu vytvářet dojem, že vše funguje bez problémů. Dokud přicházely nové úschovy, bylo možné zakrývat vznikající schodek. Ve chvíli, kdy objem závazků začal převyšovat množství nově svěřovaných prostředků, přestal být systém udržitelný. Teprve tehdy začalo být zřejmé, že na některých účtech chybí peníze, které měly být stále bezpečně uloženy.

Právně je přitom důležitá jedna skutečnost, která může být pro laickou veřejnost překvapivá. U trestného činu zpronevěry nemusí být rozhodující až okamžik, kdy klient zjistí, že své peníze nedostal. Pokud osoba nakládá se svěřenými prostředky v rozporu s účelem, pro který jí byly svěřeny, může být trestný čin dokonán již tímto neoprávněným nakládáním. Právě na tomto principu stojí i obžaloba v kauze Hany Sukové.

S narůstajícím počtem převodů rostla podle obžaloby také celková škoda. Nakonec dosáhla více než 161 milionů korun, což z případu učinilo jednu z největších zpronevěr advokátních úschov v historii České republiky. Za touto částkou se však neskrývají pouze čísla v účetních tabulkách. Jsou v ní celoživotní úspory rodin, peníze určené na nové bydlení, prostředky získané prodejem nemovitostí i životní plány lidí, kteří věřili, že své finance svěřili systému postavenému na právní jistotě.

Právě v této fázi příběhu začíná vyvstávat otázka, která dodnes vyvolává diskuse nejen mezi poškozenými, ale i mezi právníky. Pokud podle veřejně dostupných informací docházelo k převodům prostředků ze svěřených účtů v rozporu s jejich účelem, kdy se o těchto skutečnostech dozvěděly instituce, které měly nad fungováním advokátních úschov vykonávat dohled? Odpověď vede k další kapitole, která mapuje první varování, kontroly a události předcházející odhalení celé kauzy.

Varování, která přišla příliš brzy, nebo příliš pozdě?

Při zpětném pohledu na celý případ se nabízí otázka, zda bylo možné narůstající škodě zabránit dříve. Právě tato část kauzy dnes budí největší pozornost. Ne proto, že by snad existoval jediný okamžik, kdy bylo možné vše zastavit, ale proto, že se postupně objevovaly informace, které vyvolávaly podezření, že se s penězi z advokátních úschov nemusí nakládat obvyklým způsobem.

Podle veřejně dostupných dokumentů získal již v roce 2017 Finanční analytický úřad poznatky o podezřelých finančních operacích souvisejících s advokátními úschovami Hany Sukové. Na tyto skutečnosti následně upozornil Českou advokátní komoru, která je ze zákona profesní samosprávou odpovědnou mimo jiné za výkon kontroly advokátů. Následovaly kontrolní úkony zaměřené na vedení advokátních úschov a hospodaření s klientskými prostředky.

Právě výsledky těchto kontrol se staly jedním z nejdiskutovanějších momentů celé kauzy. Česká advokátní komora později uvedla, že při kontrolách neshledala porušení povinností, které by odůvodňovalo okamžitý zásah. Podle zveřejněných informací byly kontrolorům předloženy dokumenty a bankovní výpisy, které měly potvrzovat, že advokátní úschovy probíhají v souladu s uzavřenými smlouvami. Z dnešního pohledu je zřejmé, že tehdejší kontroly skutečný rozsah problému neodhalily.

Do celé věci vstoupila také policie. Ve veřejně dostupných dokumentech je uvedeno, že v tehdejší fázi prověřování nebyly zjištěny konkrétní případy, kdy by bylo možné prokázat, že klientům nebyly peníze vyplaceny v rozporu se smluvními podmínkami. Vyšetřování proto nepřerostlo v rozsáhlou trestní kauzu, jakou Česká republika poznala až o několik let později.

Právě zde se však objevují otázky, které si dnes kladou nejen poškození, ale také část odborné veřejnosti. Jestliže podle pozdější obžaloby docházelo k převodům prostředků z advokátních úschov v rozporu s jejich účelem již v době, kdy probíhaly první kontroly, bylo možné tyto převody odhalit dříve? Byly tehdejší kontrolní nástroje dostatečné, nebo pracovaly s informacemi, které samy o sobě nemohly skutečný stav odhalit? Odpovědi na tyto otázky zatím veřejně známé nejsou.

Jisté však je, že mezi prvními varovnými signály a definitivním odhalením celé kauzy uplynulo několik let. Během této doby podle pozdějších závěrů vyšetřování dále narůstala škoda, která nakonec přesáhla 161 milionů korun. Čas se tak stal jedním z nejdůležitějších faktorů celého případu. Každý další měsíc znamenal nové advokátní úschovy, nové klienty a další lidi, kteří netušili, že jejich peníze už nemusí být tam, kde podle smluv měly bezpečně zůstávat.

„Případ má i druhou stinnou stránku. Už v roce 2017 upozornil Finanční analytický úřad na advokátku Sukovou a podal podnět České advokátní komoře. Poté podal trestní oznámení Policii ČR. Obě instituce se podle mého názoru těmito podněty řádně nezabývaly, takže advokátka mohla pokračovat v trestné činnosti.“ - názor Hany Kordové Marvanové

Časová osa kauzy Hany Sukové

📌 Rok 2017
 Finanční analytický úřad získává poznatky o podezřelých finančních operacích souvisejících s advokátními úschovami Hany Sukové. Na zjištěné skutečnosti upozorňuje Českou advokátní komoru.

📌 2017–2019
 Česká advokátní komora provádí kontrolní úkony. Podle později zveřejněných dokumentů tehdy nezjistí skutečný rozsah problému. Ve věci probíhá také prověřování policií, které v této fázi nevede k rozsáhlému trestnímu řízení.

📌 Následující roky
Podle pozdější obžaloby pokračuje neoprávněné nakládání s prostředky z advokátních úschov. Škoda postupně narůstá až na více než 161 milionů korun.

📌 Rok 2025
 Státní zástupce podává obžalobu na Hanu Sukovou a její dceru Pavlu Marešovou. Obžaloba popisuje jednu z největších zpronevěr advokátních úschov v historii České republiky.

📌 Leden 2026
 Před Městským soudem v Praze začíná hlavní líčení. Hana Suková připouští svou trestní odpovědnost, její dcera vinu odmítá.

📌 Červen 2026
 Městský soud v Praze uznává Hanu Sukovou vinnou a ukládá jí sedmiletý nepodmíněný trest odnětí svobody. Odsouzena je také Pavla Marešová. Rozsudek v době publikace článku není pravomocný.

📌 Otázka, která zůstává
Přestože soud rozhodl o vině a škodu vyčíslil na více než 161 milionů korun, veřejnosti dosud není známo, kde skončila podstatná část těchto prostředků ani v jakém rozsahu budou poškození skutečně odškodněni.

Selhal člověk, nebo systém?

Každá mimořádná trestní kauza přináší stejnou otázku. Selhal jednotlivec, nebo mechanismy, které měly jeho jednání odhalit a zastavit? V případě Hany Sukové není odpověď černobílá. O její trestní odpovědnosti rozhodl soud. Vedle toho však zůstává otevřená širší debata o tom, zda kontrolní systém dokázal reagovat na první varovné signály dostatečně rychle a účinně.

Advokátní úschovy jsou založeny na vysoké míře profesní důvěry. Advokát má zákonnou povinnost nakládat se svěřenými prostředky odděleně od vlastního majetku a výhradně podle podmínek sjednaných s klientem. Nad výkonem advokacie vykonává dohled Česká advokátní komora, která disponuje kontrolními a kárnými pravomocemi. Tyto mechanismy mají chránit nejen klienty, ale také důvěru veřejnosti v celý právní systém.

Právě proto se po odhalení kauzy začala pozornost obracet i na to, jak probíhaly dřívější kontroly. Veřejně dostupné dokumenty potvrzují, že Česká advokátní komora byla na podezřelé finanční operace upozorněna a následně provedla kontrolní úkony. Zveřejněné materiály zároveň ukazují, že tehdejší kontrola skutečný rozsah problému neodhalila. Komora dlouhodobě uvádí, že postupovala podle tehdy platných pravidel a z informací, které měla v daném okamžiku k dispozici.

Poškození však zastávají odlišný názor. Podle nich byly varovné signály natolik závažné, že měly vést k důslednější kontrole nakládání s prostředky z advokátních úschov. Právě proto se obrátili i na orgány činné v trestním řízení a požadovali prověření postupu České advokátní komory.

Prověřováním se následně zabývala policie. Ta nakonec neshledala důvody k zahájení trestního stíhání představitelů České advokátní komory. Zároveň však zveřejněné informace z usnesení ukázaly, že samotná kvalita některých kontrol byla předmětem kritického hodnocení. Trestní odpovědnost se podle policie neprokázala, veřejná diskuse o dostatečnosti kontrolních mechanismů tím však neskončila.

Možná právě zde leží největší poučení celé kauzy. Kontrolní systém nemusí být trestně odpovědný, aby se z něj společnost mohla poučit. Naopak. Každá mimořádná kauza představuje příležitost podívat se zpětně na zavedené postupy a položit si otázku, zda jsou skutečně schopny odhalit podobné jednání v době, kdy ještě nevznikají škody v řádech stovek milionů korun.

Odpověď na tuto otázku není důležitá pouze pro právníky nebo státní instituce. Týká se každého člověka, který někdy svěří své celoživotní úspory do advokátní úschovy s přesvědčením, že nad jejich bezpečností bdí více než jen poctivost jednoho konkrétního advokáta. Právě proto se další část příběhu zaměří na osobu, která podle rozsudku nehrála pouze roli přihlížejícího. Vedle Hany Sukové totiž před soudem stanula i její dcera Pavla Marešová.

Dcera po boku matky

Když se o případu Hany Sukové začalo veřejně hovořit, většina pozornosti se soustředila na samotnou bývalou advokátku. V soudní síni se však od počátku objevovalo ještě jedno jméno – její dcera Pavla Marešová. Právě skutečnost, že na lavici obžalovaných usedly společně matka s dcerou, dodala celé kauze další rozměr. Nešlo už pouze o otázku individuálního selhání jedné osoby, ale o posouzení, zda se na fungování celého systému podílel ještě někdo další.

Podle obžaloby nebyla Pavla Marešová pouhým pasivním pozorovatelem. Státní zástupce tvrdil, že se aktivně podílela na nakládání s finančními prostředky pocházejícími z advokátních úschov a že o způsobu, jakým byly peníze převáděny a používány, věděla. Obžaloba proto dovozovala její trestní odpovědnost vedle odpovědnosti Hany Sukové.

Obhajoba naopak tvrdila, že Pavla Marešová nebyla advokátkou, nevykonávala samostatnou advokátní praxi a při své činnosti vycházela z pokynů své matky. Sama vinu odmítala a nesouhlasila s tím, že by se vědomě podílela na trestné činnosti. Soud se proto musel vypořádat nejen s otázkou, co jednotlivé osoby vykonávaly, ale především s tím, jakou měly podle provedených důkazů vědomost o pohybu finančních prostředků a jakou roli při jejich převodech sehrály.

Po provedeném dokazování dospěl Městský soud v Praze k závěru, že odpovědnost nenese pouze Hana Suková. Pavlu Marešovou uznal vinnou a uložil jí nepodmíněný trest odnětí svobody. Přestože rozsudek zatím není pravomocný, soud tím dal jasně najevo, že podle jeho hodnocení důkazů nebyla její účast na celé činnosti pouze okrajová.

Pro poškozené měl tento závěr zvláštní význam. Mnozí z nich totiž během řízení opakovaně uváděli, že komunikace neprobíhala výhradně s Hanou Sukovou. V některých případech přicházeli do kontaktu i s její dcerou, která byla součástí fungování advokátní kanceláře. I proto sledovali soudní řízení s očekáváním, jak jednotlivé role vyhodnotí nezávislý soud.

Celá kauza tak ukázala ještě jednu důležitou skutečnost. Hospodářská kriminalita podobného rozsahu jen zřídka stojí na činnosti jediné osoby. Soud proto musel podrobně hodnotit nejen tok peněz, bankovní operace a listinné důkazy, ale také vzájemnou komunikaci, rozdělení činností a míru vědomosti jednotlivých obžalovaných. Právě z těchto důkazů následně vycházel při rozhodování o jejich vině.

Rozsudek však nebyl pro poškozené jediným očekávaným okamžikem. Mnozí doufali také v lidské gesto – přiznání odpovědnosti, omluvu nebo alespoň projevení lítosti. Místo toho se podle médií stali svědky vystoupení, které v soudní síni vyvolalo další vlnu emocí a které mnozí přítomní označovali za jednu z nejbolestivějších částí celého procesu.

Soudní síň: když poškození čekali omluvu

Po letech vyšetřování a měsících soudního řízení přišel okamžik, na který čekaly desítky poškozených. Někteří přišli o celoživotní úspory, jiní o peníze z prodeje rodinného domu nebo bytu. Pro mnohé nešlo jen o finanční ztrátu, ale také o ztrátu důvěry v systém, který měl jejich prostředky chránit. Od hlavního líčení proto neočekávali pouze rozsudek. Část z nich doufala alespoň v obyčejnou lidskou omluvu.

Místo ní však podle zpravodajství z jednací síně zaznívala slova, která přítomné poškozené šokovala. Hana Suková sice připustila svou trestní odpovědnost, současně však svými výroky vyvolala dojem, že pozornost obrací spíše k vlastní situaci než k lidem, kteří kvůli jejímu jednání přišli o milionové částky. Největší pobouření vyvolala její poznámka, že ve vězení se o ni postará stát a náklady na její pobyt stejně zaplatí daňoví poplatníci. Pro poškozené, kteří dodnes nevědí, zda někdy uvidí své peníze, představovala podobná slova další bolestnou ránu.

Atmosféra v soudní síni byla podle přítomných mimořádně napjatá. Vedle právních argumentů se zde střetávaly dva zcela odlišné pohledy na stejnou událost. Na jedné straně stáli lidé, kteří popisovali ztracené úspory, odložené životní plány a roky nejistoty. Na straně druhé bývalá advokátka, která čelila obžalobě z jedné z největších zpronevěr advokátních úschov v historii České republiky.

Právě způsob vystupování Hany Sukové se po rozsudku stal tématem řady komentářů. Nešlo přitom pouze o samotný obsah jejích slov, ale také o jejich načasování. V okamžiku, kdy poškození očekávali alespoň symbolické převzetí morální odpovědnosti, zaznívaly výroky, které mnozí vnímali jako projev nezájmu o jejich osud. Někteří poškození po skončení jednání otevřeně hovořili o tom, že je právě tento přístup zasáhl více než samotný rozsudek.

Soud nakonec Hanu Sukovou uznal vinnou a uložil jí sedmiletý nepodmíněný trest odnětí svobody, její dceři Pavle Marešové pak trest pět a půl roku. Rozsudek současně obsahoval povinnost nahradit způsobenou škodu v rozsahu stanoveném soudem. Ani tento verdikt však poškozeným nepřinesl odpověď na otázku, která je pronásleduje od počátku celé kauzy. Kde skončily peníze, které jim byly svěřeny do advokátní úschovy?

Právě tato otázka totiž přesahuje samotný trestní rozsudek. Odsouzení pachatele je jednou věcí. Nalezení majetku, z něhož by bylo možné poškozené odškodnit, je věcí druhou. A právě zde celý příběh získává další rozměr. Přestože soud rozhodl o vině, více než 161 milionů korun zůstává i po letech jednou z největších záhad celé kauzy.

Kde je 161 milionů korun? Otázka, na kterou stále nikdo nezná odpověď

Každá velká hospodářská trestná činnost má obvykle společného jmenovatele. Vyšetřovatelé sledují tok peněz, zajišťují bankovní účty, obstavují nemovitosti, luxusní automobily, investice nebo jiný majetek, který byl podle jejich závěrů pořízen z výnosů trestné činnosti. Právě proto bývá po skončení podobných kauz alespoň částečně zřejmé, kam peníze zmizely a z čeho budou poškození odškodňováni.

Kauza Hany Sukové však vyvolává zcela jinou otázku. Škoda byla podle obžaloby vyčíslena na více než 161 milionů korun. Soud rozhodl o vině obou obžalovaných. Přesto ani po letech vyšetřování veřejnost nezná odpověď na otázku, která poškozené zajímá ze všeho nejvíce – kde jsou peníze, které jim byly svěřeny do advokátních úschov?

Na první pohled se může zdát, že částka 161 milionů korun musí někde existovat v podobě konkrétního majetku. Jenže hospodářská kriminalita tohoto typu funguje jinak. Nejde o kufr plný bankovek ukrytý ve sklepě ani o jediný účet s astronomickým zůstatkem. Podle obžaloby se jednalo o dlouhodobé nakládání s prostředky z jednotlivých advokátních úschov, které byly postupně převáděny a používány k jiným účelům, než stanovovaly uzavřené smlouvy. Pokud zároveň docházelo k vyplácení starších závazků z nově svěřených prostředků, peníze se v systému neustále pohybovaly. Jedna částka nahrazovala druhou a skutečný schodek se podle závěrů vyšetřování postupně prohluboval.

Právě tato okolnost může vysvětlovat, proč se část veřejnosti domnívá, že někde musí existovat skrytý majetek v hodnotě desítek či stovek milionů korun, zatímco jiní upozorňují, že značná část prostředků mohla být v průběhu let spotřebována nebo použita na krytí dřívějších závazků. Veřejně dostupné informace však neposkytují jednoznačnou odpověď, která z těchto možností odpovídá skutečnosti. A právě zde začíná prostor pro otázky, nikoli pro spekulace.

Z pohledu poškozených je tato nejistota možná ještě bolestivější než samotný rozsudek. Trest odnětí svobody představuje spravedlivou reakci státu na prokázanou trestnou činnost. Nevrací však lidem jejich úspory. Mnozí z nich prodali rodinné domy, byty nebo pozemky a výtěžek svěřili do advokátní úschovy v přesvědčení, že právě tam budou jejich peníze v bezpečí. Dnes se místo odpovědi na otázku, kdy své prostředky dostanou zpět, ptají, zda ještě vůbec existuje majetek, z něhož by bylo možné jejich pohledávky uspokojit.

Právě tato skutečnost dává celé kauze mimořádně lidský rozměr. Za částkou přesahující 161 milionů korun se neskrývá anonymní účetní položka. Jsou za ní konkrétní lidé, konkrétní rodiny a konkrétní životní příběhy. Pro ně není nejdůležitější výše uloženého trestu. Největší význam má odpověď na mnohem prostší otázku: existuje ještě reálná šance, že někdy získají zpět alespoň část svých peněz?

Z veřejně dostupných informací přitom nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení zajistily majetek odpovídající rozsahu způsobené škody. To samozřejmě neznamená, že vyšetřování nepracovalo s finančními toky nebo že žádný majetek zajištěn nebyl. Znamená to však, že veřejnosti dosud není znám majetek, který by mohl pokrýt ztrátu přesahující 161 milionů korun. Právě proto zůstává otázka umístění a osudu těchto prostředků jedním z nejdiskutovanějších témat celé kauzy.

Možná právě zde spočívá největší paradox tohoto případu. Česká justice dokázala shromáždit důkazy, vyhodnotit je a rozhodnout o vině. Dokázala vyčíslit škodu, popsat mechanismus, kterým podle rozsudku vznikala, a uložit nepodmíněné tresty. Přesto po skončení procesu zůstává otázka, která pro poškozené znamená úplně všechno, stále bez veřejně známé odpovědi.

Kde je 161 milionů korun?

Možná na ni jednou odpoví další rozhodnutí soudů, insolvenční řízení nebo nové důkazy. Možná se ji už nikdy nepodaří objasnit v celém rozsahu. Do té doby však zůstává symbolem celé kauzy. Ne sedmiletý trest. Ne titulky novin. Ale stovky milionů korun, které měly být pod ochranou systému založeného na důvěře, a jejichž osud dodnes vyvolává více otázek než odpovědí.

Přehled kauzy Hany Sukové

Výše škody: více než 161 milionů korun podle obžaloby a rozsudku.

Poškození: desítky klientů, kteří svěřili své peníze do advokátních úschov při převodech nemovitostí a dalších právních úkonech.

Podstata případu: podle rozsudku bylo se svěřenými prostředky nakládáno v rozporu s podmínkami advokátních úschov. Peníze byly převáděny a používány k jiným účelům, než stanovovaly uzavřené smlouvy.

První známá varování: již v roce 2017 získal Finanční analytický úřad informace o podezřelých finančních operacích, na které upozornil Českou advokátní komoru. Následovaly kontroly, které tehdy skutečný rozsah problému neodhalily.

Obžaloba: vedle Hany Sukové byla obžalována také její dcera Pavla Marešová, kterou soud rovněž uznal vinnou.

Rozsudek: Městský soud v Praze uložil Haně Sukové sedmiletý nepodmíněný trest odnětí svobody, zákaz výkonu advokacie a rozhodl také o trestu pro Pavlu Marešovou. Rozsudek v době vzniku tohoto článku dosud nebyl pravomocný.

Největší nezodpovězená otázka: přestože soud rozhodl o vině a vyčíslil škodu přesahující 161 milionů korun, veřejně není známo, kde skončila podstatná část prostředků ani zda existuje majetek, z něhož budou moci být poškození v odpovídajícím rozsahu odškodněni.

Proč je kauza důležitá: případ významně otřásl důvěrou veřejnosti v advokátní úschovy a otevřel debatu o účinnosti kontrolních mechanismů i o tom, jak rychle dokáže stát reagovat na první varovné signály u závažné hospodářské kriminality.

Závěr autora

Když jsem začínal psát tento článek, myslel jsem si, že půjde především o příběh jedné advokátky, která zradila důvěru svých klientů. Čím hlouběji jsem se však seznamoval s veřejně dostupnými dokumenty, průběhem soudního řízení a výpověďmi poškozených, tím více jsem si uvědomoval, že tato kauza už dávno není jen o Haně Sukové.

Je především o důvěře.

Důvěře, bez které nemůže fungovat žádný právní stát.

Každý z nás denně svěřuje část svého života do rukou institucí. Jednou jde o advokátní úschovu, podruhé o stavební úřad, potřetí o policii nebo soud. Ne proto, že bychom chtěli přenášet vlastní odpovědnost na stát, ale proto, že právě k tomu tyto instituce existují. Aby chránily pravidla, majetek i spravedlnost.

Právě proto ve mně tato kauza zanechává tolik otázek.

Nejvíce mě totiž nezaráží samotná výše škody. Sto šedesát jedna milionů korun je obrovská částka, ale historie zná i větší hospodářské podvody. Mnohem více mě zaráží, jak dlouho mohl podle rozsudku celý mechanismus fungovat, aniž by jej někdo zastavil. Kolik kontrol proběhlo. Kolik dokumentů vzniklo. Kolik razítek bylo vydáno. A přesto nakonec zůstaly desítky poškozených lidí.

Stejně zarážející pro mě bylo i samotné vystupování Hany Sukové během soudního řízení. Poškození nepřicházeli k soudu pouze pro rozsudek. Mnozí z nich hledali alespoň náznak lidskosti. Přiznání morální odpovědnosti. Omluvu. Vysvětlení. Místo toho zaznívala slova, která podle médií působila vůči lidem, kteří přišli o celoživotní úspory, chladně a místy až arogantně. Možná právě proto si řada poškozených nebude z jednací síně pamatovat ani tak výši uloženého trestu jako pocit, že ani po letech utrpení nepřišlo obyčejné lidské „promiňte“.

Ještě důležitější otázka však směřuje jinam.

Opravdu jsme jako stát udělali maximum pro to, aby podobné případy vznikaly co nejméně?

V době, kdy umělá inteligence během několika sekund odhaluje podezřelé platební vzorce v bankovnictví, pomáhá vyhledávat daňové podvody, analyzuje rozsáhlé účetní operace nebo upozorňuje na nestandardní finanční chování, se nabízí legitimní úvaha, zda podobné technologie nemohou v budoucnu pomáhat také při ochraně klientských prostředků tam, kde to zákon umožňuje. Ne jako náhrada člověka. Ne jako nástroj plošného sledování. Ale jako další bezpečnostní vrstva, která dokáže upozornit na neobvyklé operace dříve, než škoda naroste do stovek milionů korun.

Stejnou otázku si kladu i při jiných kauzách, kterým jsem se v posledních letech věnoval. Ať už jde o veřejnou debatu kolem postupu stavebních úřadů při povolování nebo kontrole staveb, o případy, kdy občané upozorňují na možné nedostatky v činnosti úřadů, nebo o závažnou hospodářskou kriminalitu. Každá z těchto kauz je jiná. Přesto mají společného jmenovatele. Lidé si po jejich zveřejnění často nekladou jen otázku, kdo porušil zákon. Ptají se také, proč kontrolní mechanismy nezafungovaly dříve.

To podle mého názoru není útok na stát.

Naopak.

Je to projev zájmu o to, aby stát fungoval lépe.

Silný právní stát totiž není ten, který rozdává nejvyšší tresty. Silný stát je ten, který dokáže podobným škodám v co největší míře předcházet. Každá včas odhalená nesrovnalost znamená méně poškozených lidí, méně zničených rodin a méně let, během nichž se škoda dál prohlubuje.

Kauza Hany Sukové by proto neměla skončit poslední stránkou rozsudku. Měla by se stát impulsem k poctivé debatě o tom, jak propojit zkušenosti kriminalistů, kontrolních orgánů, auditorů a moderních technologií tak, aby příště systém nezareagoval až ve chvíli, kdy jsou škody nevratné.

Možná právě to bude největší odkaz této kauzy.

Ne sedm let vězení.

Ne částka přesahující 161 milionů korun.

Ale poznání, že důvěra občanů je nejcennější kapitál, který stát spravuje. A že každé přehlédnuté varování, každá nedůsledná kontrola a každé zbytečné selhání tuto důvěru oslabují mnohem více než jakákoli finanční škoda.

Jestli má mít tento příběh skutečný smysl, pak ne proto, že skončil odsuzujícím rozsudkem. Smysl bude mít teprve tehdy, pokud povede k tomu, že podobný příběh už nebude muset psát nikdo další.

Upozornění autora

Tento článek vznikl výhradně na základě veřejně dostupných informací, soudního zpravodajství, oficiálních dokumentů a veřejných vyjádření institucí dostupných v době jeho zpracování.

Článek nepředstavuje právní posouzení případu ani nenahrazuje rozhodnutí soudů či orgánů činných v trestním řízení. Autor rozlišuje mezi prokázanými skutečnostmi vyplývajícími z obžaloby, rozsudku nebo veřejných dokumentů a vlastními publicistickými úvahami, které jsou jako komentář autora z textu zřejmé.

Pokud bude v budoucnu vydáno pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu nebo budou zveřejněny další významné skutečnosti, je vhodné článek o tyto informace aktualizovat. Smyslem textu není kohokoliv předjímat nebo nahrazovat činnost justice, ale otevřít veřejnou diskusi o důvěře ve státní instituce, účinnosti kontrolních mechanismů a možnostech jejich dalšího rozvoje.

Použité zdroje