Článek
Úvod autora: Proč právě Česko naruby?
Šest předchozích dílů vycházelo pod názvem Týden v absurditě. Sedmým dílem se název mění. Ne proto, že by absurdit ubývalo. Spíš proto, že slovo „absurdita“ už někdy nestačí.
Vítejte v Česku naruby.
Proč naruby?
Protože při pohledu na část veřejného prostoru člověk občas získává pocit, že jsme obrátili měřítka hodnot. To, co bývalo předností, je někdy spíš překážkou. A to, co by ještě před pár lety vyvolalo rozpaky, může dnes představovat poměrně spolehlivou cestu k popularitě.
Nemusíte být nadprůměrní. Někdy stačí být hlasití.
Nemusíte něco umět. Důležitější může být, kolik lidí vás sleduje.
Nemusíte mít co říct. Stačí vědět, jak to říct před kamerou.
A zatímco intelekt, vzdělání, zkušenosti nebo skutečné výsledky se obtížně vměstnávají do patnáctisekundového videa, krása, extravagance a dobře zvládnutá sebeprezentace fungují okamžitě. Úspěch se stále častěji měří počtem sledujících, zhlédnutí a reakcí. Nikoliv tím, zda za člověkem něco skutečně zůstalo.
Průměrnost přitom není problém. Většina z nás je z podstaty věci v něčem průměrná. Zvláštní je až okamžik, kdy začneme průměrnost vydávat za výjimečnost a skutečnou výjimečnost považovat za něco podezřelého, nudného nebo málo prodejného.
A pak jsou tu pravidla.
Slušný člověk řeší, na co má nárok. Podvodník přemýšlí, jak systém obejít. Řidič respektuje zákaz řízení. Jiný usedne za volant znovu. Recidivista dostane další šanci a někdy ji využije především k tomu, aby zopakoval přesně to, za co byl potrestán minule.
Dokonce ani věk nemusí být překážkou. Zatímco jeden člověk v sedmdesáti řeší důchod a vnoučata, jiný se podle policie může stále věnovat distribuci pervitinu.
Možná tedy nežijeme v absurdní době.
Možná jsme si jen na některé absurdity zvykli natolik, že nám začaly připadat normální.
A právě proto už Týden v absurditě nestačí.
Vítejte v Česku naruby. V zemi, kde někdy stačí otočit běžnou logiku vzhůru nohama — a rázem začne všechno dávat smysl.
Dealer senior: Aktivní stáří dostalo nový význam
Česká společnost stárne. Politici proto už léta řeší, jak prodloužit pracovní aktivitu obyvatel, jak motivovat seniory, aby neztráceli kontakt se společností, a jak zajistit, aby stáří nebylo jen obdobím čekání na další valorizaci důchodu.
Na Lounsku se zřejmě rozhodli jít příkladem.
Jen poněkud jiným směrem.
Kriminalisté z lounského TOXI týmu obvinili dvaasedmdesátiletého muže, který měl podle policie opakovaně prodávat pervitin. Případ policisté několik měsíců rozpracovávali a nakonec provedli domovní prohlídku. Při ní zajistili mimo jiné drogy, několik mobilních telefonů a další věci související s jejich distribucí.
Policie tiskovou zprávu nazvala „Dealer senior“.
A těžko jí tentokrát konkurovat lepším titulkem.
Zatímco stát přemýšlí, jak udržet starší generaci ekonomicky aktivní, dvaasedmdesátiletý muž měl podle kriminalistů problém vyřešený dávno. Žádný rekvalifikační kurz, žádný zkrácený úvazek a patrně ani LinkedIn.
Stačil telefon a zákaznická základna.
Navíc podle policie nešlo o člověka, který by na prahu třiasedmdesátky náhle objevil podnikatelského ducha. Za obdobnou drogovou trestnou činnost už byl v předchozích třech letech odsouzen nebo potrestán.
Někdo sbírá známky. Někdo veterány. A někdo zřejmě rozsudky stejného druhu.
Recidiva má zkrátka jednu pozoruhodnou vlastnost: nepotřebuje důchodovou reformu.
Tentokrát však může být pracovní kariéra na nějaký čas přerušena. Muž skončil ve vazbě a vzhledem k předchozímu odsouzení mu podle policie hrozí až deset let vězení.
Pokud by soud skutečně uložil trest někde poblíž horní hranice sazby, vzniká poněkud černá matematika. Člověk začne počítat, kolik mu bude při případném návratu na svobodu, a rychle zjistí, že některé podnikatelské plány mají opravdu mimořádně dlouhý investiční horizont.
Celý případ ale nabízí ještě jednu méně veselou pointu.
O drogových dealerech máme tendenci přemýšlet prostřednictvím stereotypů. Mladý člověk, rychlé peníze, auta, večírky a představa, že následky přijdou někdy později.
Jenže drogová kriminalita žádnou věkovou hranici nezná.
Stejně jako recidiva.
A tak zatímco většina lidí v dvaasedmdesáti přemýšlí, jestli lékař zase nepředepsal moc prášků, policie na Lounsku řešila seniora, u kterého byl problém podle jejího podezření přesně opačný.
Lékárna byla zřejmě příliš konzervativní obchodní model.
Když dávka nestačí: I podvodník musí nějak vyjít
Po seniorovi, který měl podle policie vyřešenou otázku aktivního stáří distribucí pervitinu, přichází další skupina lidí, pro kterou má společnost možná až příliš málo pochopení.
Podvodníci se sociálními dávkami.
Zkusme se na chvíli oprostit od předsudků a podívat se na jejich nelehký život s trochou empatie.
Není to jednoduché.
Člověk musí zjistit, na jakou dávku má nárok. Potom zjistit, na jakou dávku nárok nemá. Následně vymyslet, jak by na ni přesto mohl dosáhnout. Vyplnit formuláře, obstarat dokumenty, případně některé skutečnosti zapomenout uvést a hlavně si pamatovat, co už řekl kterému úřadu.
To už skoro připomíná zaměstnání.
A právě zaměstnání bývá v některých případech ta část celého procesu, které je vhodné se vyhnout.
Policie v souvislosti se zneužíváním humanitárních dávek pro osoby s dočasnou ochranou evidovala za sledované období stovky případů. Vyčíslená škoda přesáhla 17,5 milionu korun. Mezi popsanými způsoby byly fiktivní adresy, padělané nájemní smlouvy, zamlčování příjmů nebo uvádění nepravdivých údajů při žádostech o podporu.
Je samozřejmě důležité dodat jednu věc.
Drtivá většina lidí, kteří pomoc skutečně potřebují, nejsou podvodníci. A bylo by stejně hloupé podle několika stovek trestních případů soudit statisíce lidí, jako hodnotit všechny české důchodce podle dvaasedmdesátiletého pána z předchozí kapitoly.
Jenže podvod má jednu nepříjemnou vlastnost.
Stačí relativně malá skupina lidí a důvěru dokáže poškodit všem.
A právě tady přichází ona trocha empatie.
Představme si člověka, který stojí před zásadním životním rozhodnutím. Může přiznat skutečný příjem, skutečné bydliště a skutečnou životní situaci.
Nebo může zjistit, že fantazie je zdarma.
Fiktivní adresa? Budiž.
Příjem? Ten se nějak přehlédl.
Dokument neodpovídá realitě? Realita bývá ostatně často velmi subjektivní disciplína.
A když všechno dobře dopadne, peníze přijdou.
Tedy alespoň do chvíle, než místo další platby přijde policie.
Nejvýraznější z popsaných případů ukazuje, že někdy už nejde o pár tisíc korun navíc do rodinného rozpočtu. V jednom z případů řešených na jižní Moravě dosáhla škoda podle policie více než jedenácti milionů korun a soud uložil hlavnímu obžalovanému devítiletý trest odnětí svobody.
Devět let.
To už je poměrně dlouhá doba na přemýšlení, jestli přece jen nebylo jednodušší vyplnit formulář pravdivě.
Celá věc má ovšem ještě jednu oběť, která se do policejních statistik zapisuje obtížně.
Důvěru.
Sociální systém stojí na jednoduché myšlence: společnost pomůže člověku, který se ocitne v situaci, kdy pomoc potřebuje. Fungovat ale může jen tehdy, pokud lidé věří, že peníze skutečně míří tam, kam mají.
Každý odhalený podvod potom neposílá účet jen státu.
Posílá ho také člověku, který o pomoc požádá oprávněně a příště se na něj někdo podívá s podezřením.
A právě proto bychom měli mít pro podvodníky trochu pochopení.
Obcházet systém totiž dá práci. Jen je škoda, že ji nakonec zaplatí ti, kteří opravdu pracují.
Deset rozsudků nestačilo. Jedenáctý pokus už možná vyjde
Člověk by si mohl myslet, že vězení má kromě trestu ještě jednu poměrně prostou funkci.
Přesvědčit pachatele, že by možná nebylo úplně špatné příště trestný čin nespáchat.
Teorie je krásná věc.
Pražští kriminalisté zadrželi osmačtyřicetiletého muže podezřelého z několika závažných trestných činů. A jeho životopis rozhodně nepůsobí jako materiál do motivační příručky Jak začít znovu.
Podle policie byl v minulosti desetkrát soudně projednáván. Naposledy byl za znásilnění a loupež odsouzen k dvanácti letům vězení.
Dvanáct let.
To je dost času na změnu životních priorit. Někdo začne cvičit. Jiný číst. Další přemýšlí, co udělá jinak, až se jednou dostane ven.
Podezřelý muž byl podle policie propuštěn přibližně před půl rokem.
A pokud se současná podezření prokážou, půl roku mu zřejmě stačilo k tomu, aby si připomněl staré časy.
Kriminalisté ho nyní podezírají ze znásilnění v Praze 6. Při dalším prověřování navíc zjistili podezření na vloupání do vozidla, restaurace, domu a ubytovny. Policie také prověřuje možnou loupež, při níž měl muž s nožem požadovat peníze po dvou mladých dívkách.
Tady už humor na chvíli končí.
Protože za každým dalším „návratem“ recidivisty není jen další čárka v policejní statistice. Je tam také člověk, který se stal obětí.
A právě proto působí údaj o deseti předchozích soudních projednáních tak děsivě.
České trestní právo samozřejmě nemůže člověka zavřít navždy jen proto, že existuje možnost, že znovu něco provede. Trest jednou skončí a odsouzený se vrací do společnosti. Tak funguje právní stát.
Jenže některé příběhy připomínají počítačovou hru.
Nový život.
Jen místo nového života dostane hráč další pokus.
A další.
A další.
Po desátém soudním projednání už člověk začíná přemýšlet, jestli ještě sledujeme proces nápravy, nebo předplatné s automatickým obnovením.
Tentokrát policisté muže zadrželi a soud ho poslal do vazby. V případě odsouzení mu podle policie hrozí dalších až deset let za mřížemi.
A tady se Česko naruby dostává do své méně zábavné části.
Na jedné straně stojí společnost, která správně říká, že člověk po výkonu trestu musí dostat možnost začít znovu.
Na druhé straně stojí oběť, které je tahle ušlechtilá myšlenka úplně k ničemu ve chvíli, kdy před ní stojí člověk, jenž už dostal možností začít znovu deset.
Možná tedy není nejdůležitější otázkou, kolik šancí si zaslouží pachatel.
Možná bychom se někdy měli ptát také, kolik dalších obětí jsme ochotni zaplatit za naději, že právě příští šance konečně zabere.
Protože recidiva má jednu výhodu.
Na rozdíl od svých obětí už přesně ví, jak celý systém funguje.
Jak vypadá otec roku
Soutěž Otec roku sice v Česku oficiálně nemáme, ale pokud bychom ji někdy vyhlásili, v Plzni se objevil kandidát, jehož přihlášku by bylo těžké přehlédnout.
Stačila jedna cesta na nákup.
V pátek večer si strážníci na Klatovské třídě všimli projíždějící Škody. Řidič nebyl připoutaný bezpečnostním pásem, a tak se ho rozhodli zastavit.
Celkem obyčejný přestupek.
Jenže tím začala hra, kterou bychom mohli nazvat „Najdi další problém“.
A řidič byl evidentně připravený.
Na zadním sedadle cestovala s maminkou přibližně čtyřletá holčička. Bez dětské autosedačky.
Jednatřicetiletý muž strážníkům vysvětlil, že o přestupku ví. Sedačku ale nechal doma, protože prý jeli „pouze na nákup“.
To samozřejmě všechno vysvětluje.
Dopravní nehody totiž zřejmě respektují účel cesty. Pokud jedete do práce, dítě připoutejte. Na dovolenou určitě také. Ale supermarket patrně disponuje zvláštním ochranným polem, které se aktivuje při vyslovení věty: „Vždyť je to jen kousek.“
Fyzikální zákony jsou v něm dočasně pozastaveny a dítě při nárazu zůstává poslušně sedět na zadním sedadle.
Isaac Newton by měl radost.
Strážníci ovšem pokračovali a požádali muže o řidičský průkaz.
Neměl ho.
A tentokrát ne proto, že by ho podobně jako autosedačku zapomněl doma.
Následná kontrola ukázala, že muž má platný zákaz řízení všech skupin motorových vozidel.
V tu chvíli začal původní bezpečnostní pás působit skoro roztomile.
Máme tedy řidiče, který nesmí řídit, přesto řídí. Sám není připoutaný. Ve vozidle veze přibližně čtyřleté dítě bez autosedačky.
Ale jinak šlo jen o nákup.
Je vlastně škoda, že hlídka automobil zastavila tak brzy. Při tempu, jakým přibývaly problémy, mohli po dalších pěti minutách objevit propadlou technickou, kufr plný pyrotechniky a na střeše neohlášeného tygra.
Jedna pozitivní zpráva se přece jen našla.
Dechová zkouška byla negativní.
Což je v této sestavě téměř dojemné. Člověk má chuť muže pochválit.
Výborně, tatínku. Alespoň jste tohle všechno dělal střízlivý.
Jenže humor končí tam, kde začíná čtyřleté dítě.
Dospělý člověk se může rozhodnout, že nebude připoutaný. Může ignorovat zákaz řízení a nést následky svého rozhodnutí. Čtyřleté dítě ale žádné takové rozhodnutí neudělalo.
Nemůže si samo dojít domů pro autosedačku.
Nemůže otci vysvětlit, že zákaz řízení neznamená zákaz řízení pouze tehdy, když se zrovna nejede nakupovat.
A nemůže si vybrat jiného řidiče.
Právě proto existují pravidla pro přepravu dětí. Ne aby stát komplikoval rodičům cestu do supermarketu, ale protože při nehodě je úplně jedno, jestli rodina jela pět set kilometrů k moři, nebo pět set metrů pro rohlíky.
Na místo nakonec dorazila Policie ČR a případ si převzala kvůli podezření ze spáchání trestného činu.
A tak skončila jedna docela obyčejná cesta na nákup.
Bez pásu.
Bez autosedačky.
Bez řidičského oprávnění.
Ale zato s vysvětlením.
Protože když jedete jen na nákup, evidentně si můžete nechat doma skoro všechno. Včetně pudu sebezáchovy.
Insolvenční správce naruby: Když správce potřebuje správce
Po advokátce Haně Sukové, jejíž případ ukázal, že ani peníze svěřené člověku s právnickým titulem nemusejí automaticky znamenat klidné spaní, přichází další příběh, který do Česka naruby zapadá téměř dokonale. Tentokrát je hlavním hrdinou insolvenční správce. Tedy člověk, jehož profese je založena na poměrně zásadní věci – důvěře.
Když se firma nebo člověk dostane do insolvence, správce má dohlížet na majetek, hospodařit s ním podle zákona a zajistit, aby věřitelé dostali to, co jim náleží. Je to vlastně hlídač cizích peněz. Jenže co když je nakonec potřeba hlídat samotného hlídače?
Podle Seznam Zpráv dostal insolvenční správce za zpronevěru přibližně 70 milionů korun pět let vězení. Sedmdesát milionů už není částka, která člověku omylem zůstane v kapse po návštěvě samoobsluhy. A právě tady se kruh české absurdity téměř dokonale uzavírá. Dlužník nemá peníze, věřitel je chce zpět, soud ustanoví člověka, který má na majetek dohlížet – a nakonec se řeší, kam zmizely peníze u člověka, který měl dohlížet právě na to, kam peníze mizí.
Česko naruby v kostce.
Možná bychom měli začít některá povolání vybavovat druhou bezpečnostní vrstvou. Insolvenční správce dostane vlastního insolvenčního správce, ten bude kontrolovat prvního správce a nad nimi bude stát kontrolor správců. Pro jistotu ještě zaměstnáme člověka, který bude kontrolovat kontrolora. Po několika letech vznikne nový úřad, přijme dvě stovky zaměstnanců, pořídí informační systém za několik set milionů a nakonec zjistíme, že někde chybí dalších sedmdesát milionů. Pak už stačí svolat tiskovou konferenci a veřejnosti vysvětlit, že systém jako celek neselhal. Selhal pouze jednotlivec.
Jen těch jednotlivců začíná být nějak mnoho.
Na celé věci je přitom zajímavější něco jiného než samotná částka. Sedmdesát milionů korun je obrovské číslo, ale ještě cennější než peníze je v podobných profesích důvěra. Advokát, notář, insolvenční správce, finanční poradce nebo správce cizího majetku – u všech těchto profesí klient v určitém okamžiku musí udělat něco, co by za normálních okolností neudělal. Svěří cizímu člověku své peníze, dokumenty nebo majetek a věří, že odborná kvalifikace, zákonná pravidla a dohled představují dostatečnou pojistku.
V naprosté většině případů také představují. Pak ale přijde jeden podobný případ a člověk začne přemýšlet, jestli k podpisu smlouvy nepotřebuje ještě právníka, který zkontroluje právníka, účetního, který zkontroluje správce, a soukromého detektiva, který bude preventivně sledovat všechny ostatní.
Samozřejmě trochu přeháníme.
Zatím.
Pět let vězení za zpronevěru desítek milionů navíc není jen další kuriózní položkou našeho týdenního výběru. Za podobnými případy jsou skuteční věřitelé a skutečné peníze, které někomu patřily. A hlavně další drobná prasklina v důvěře v systém, který může fungovat jen tehdy, když lidé věří, že osoba pověřená ochranou jejich majetku nebude zároveň tou osobou, před kterou měl být majetek chráněn.
A právě proto se tento případ hodí jako tečka našeho týdne. Začali jsme dvaasedmdesátiletým mužem podezřelým z prodeje pervitinu, pokračovali lidmi, kteří podle policie našli kreativnější využití systému sociální pomoci, potkali recidivistu, kterému deset předchozích soudních projednání zřejmě nestačilo, a projeli se na nákup s otcem bez pásu, dítětem bez autosedačky a zákazem řízení.
Končíme u insolvenčního správce odsouzeného za zpronevěru desítek milionů.
Možná tedy název Česko naruby nebyl tak přehnaný, jak se na začátku zdálo.
Společnost v úpadku? Ale hlavně pozitivně
Po pěti podobných příbězích by bylo snadné napsat, že společnost upadá. Že lidé ztratili respekt k pravidlům, autoritám i jeden k druhému a že civilizace pomalu míří někam, odkud se bude obtížně vracet. Jenže takový závěr by byl příliš jednoduchý. A hlavně zbytečně pesimistický.
Musíme hledat pozitiva.
Dvaasedmdesátiletý muž podezřelý z distribuce pervitinu nám například ukazuje, že věk opravdu nemusí být překážkou aktivního života. Podvodníci s dávkami zase dokazují, že kreativita české společnosti rozhodně nevymřela. Recidivista s deseti předchozími soudními projednáními připomíná význam celoživotního vzdělávání a získávání zkušeností. Otec jedoucí s malým dítětem bez autosedačky navzdory zákazu řízení demonstruje odhodlání nenechat se svazovat administrativními překážkami. A insolvenční správce odsouzený za zpronevěru desítek milionů nám připomíná, že i ve světě financí je potřeba myslet především na sebe.
Vidíte? Stačí správně zvolit slovník a úpadek společnosti začne připomínat motivační seminář.
Možná je ale problém právě v tom, že jsme si podobné věci postupně zvykli překládat do přijatelnějšího jazyka. Hlupák je kontroverzní osobnost. Lež je alternativní interpretace. Bezohlednost je schopnost prosadit se. Člověk, který pravidla dodržuje, je naivní, zatímco ten, který objeví způsob, jak je obejít, je šikovný. A pokud při tom vydělá dost peněz, možná se jednoho dne dozvíme, že je vlastně úspěšný.
Měřítka se zkrátka trochu otočila.
Popularita dokáže nahradit schopnosti, sebevědomí znalosti a pěkný obličej občas otevře dveře rychleji než vzdělání. Ne proto, že by na vzhledu nebo popularitě bylo něco špatného, ale protože jsme jim začali přisuzovat hodnotu, kterou dříve představovaly výsledky. Člověk nemusí něco vytvořit, objevit nebo umět. Někdy stačí být dostatečně vidět.
Průměrnost přitom nikdy nebyla problémem. Většina společnosti je ze statistické podstaty průměrná a není na tom nic urážlivého. Problém nastává ve chvíli, kdy začneme podprůměrnost oslavovat jako výjimečnost a nadprůměrnost podezírat z elitářství. Kdy znalost začne působit jako machrování, slušnost jako slabost a respektování pravidel jako neschopnost najít skulinu.
Pak se nemůžeme divit, že část společnosti začne pravidla chápat nikoli jako hranice, ale jako hlavolam.
A přesto bych ještě civilizaci neodepisoval. Naprostá většina lidí ráno vstane, jde do práce, zaplatí, co má, připoutá své dítě do autosedačky a pokud dostane zákaz řízení, skutečně neřídí. Insolvenční správci většinou spravují, advokáti zastupují, senioři většinou nedistribuují pervitin a lidé pobírající sociální pomoc ji zpravidla skutečně potřebují.
Jenže o nich se špatně píše satirický seriál.
A možná je to vlastně ta nejlepší zpráva tohoto týdne. Normální společnost stále existuje. Jen je mnohem tišší než její absurdní část.
Protože člověk, který jde ráno do práce, odpoledne vyzvedne děti, zaplatí složenky a večer nikoho neokrade, má jednu zásadní mediální nevýhodu.
Není na něm vůbec nic zajímavého.
A tak zatímco normální lidé dál potichu drží společnost pohromadě, my se za týden znovu podíváme na ty, kteří se ji rozhodli používat trochu jinak.
Vítejte v Česku naruby.
Upozornění autora
Článek je autorským satirickým komentářem k událostem zveřejněným médii a Policií ČR. Nadsázka, ironie a černý humor se vztahují k popisovaným situacím a jednání konkrétních osob, nikoli k celým skupinám obyvatel, seniorům, cizincům či příjemcům sociální pomoci.
U osob, jejichž trestní řízení nebylo pravomocně ukončeno, platí presumpce neviny. Výrazy jako „podezřelý“ či „obviněný“ jsou v textu používány podle stavu jednotlivých případů v době zveřejnění dostupných informací.
Cílem série Česko naruby není zesměšňovat oběti trestných činů ani lidi, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Satira míří především na absurditu konkrétního jednání, zneužívání systému a situace, kdy realita začíná působit jako vlastní karikatura.
Použité zdroje
Policie ČR – Dealer senior, 14. 7. 2026
https://policie.gov.cz/docDetail.aspx?docType=ART&docid=22974302
Policie ČR – Odhalili jsme stovky případů zneužívání humanitárních a solidárních dávek, 13. 5. 2026
https://policie.gov.cz/clanek/odhalili-jsme-stovky-pripadu-zneuzivani-humanitarnich-a-solidarnich-davek.aspx
Policie ČR – Zneužívali dávky humanitární pomoci, 30. 4. 2026
https://policie.gov.cz/clanek/zneuzivali-davky-humanitarni-pomoci.aspx
Policie ČR – Zadržen podezřelý ze znásilnění a dalších skutků, 21. 7. 2026
https://policie.gov.cz/clanek/zadrzen-podezrely-ze-znasilneni-a-dalsich-skutku.aspx
Krimi-Plzeň – Čtyřleté dítě bez autosedačky, řidič nepřipoutaný a navíc ještě zákaz řízení, 10. 8. 2026
https://krimi-plzen.cz/a/mp-k-2026-08-10-155336/
Seznam Zprávy – Insolvenční správce ukradl 70 milionů, dostal pět let
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-insolvencni-spravce-ukradl-70-milionu-dostal-pet-let-312809
