Česko naruby VIII: Když v létě dojde slunce i trpělivost

Milé čtenářky, milí nevinní přihlížející,

vítám vás u osmého pokračování naší společné terapie jménem Česko naruby. V normálním, civilizovaném světě bývá srpen obdobím takzvané „okurkové sezóny“. Novináři v obavách o své živobytí reportují o obřích sumcích vylovených z Orlické přehrady, zkoumají, zda je smažený sýr na Mácháči předražený jen lidsky, nebo už kriminálně, a všichni společně předstírají, že státní správa na měsíc odevzdala klíče od republiky vrátnému a odjela na Maledivy. Letošní srpen roku 2026 je však jiný. Naše politické, soudní i podnikatelské elity se očividně rozhodly, že nám nedopřejí ani minutu na regeneraci jater a nervové soustavy.

Zatímco průměrný občan na lehátku naivně doufal v pár dní zaslouženého spánku, česká realita roztočila kolotoč bizarností, právních kliček a nebeských divadel s razancí splašeného parního válce. Sledovat události posledního týdne vyžadovalo nejen neobvykle silné nervy a hektolitry ledové kávy, ale především pořádnou dávku cynismu a velmi černého humoru – tedy jediné dvě věci, na které nám ministerstvo financí ještě nestihlo uvalit spotřební daň. Pojďme se společně ponořit do bahna uplynulých dnů a rozkrýt první dvě události, které spolehlivě dokázaly, že v této zemi spravedlnost nespí. Ona jen občas leží v bezvědomí pod stoly úřadů.

Nebylo by to to správné české léto, aby neexistoval okamžik, kdy se nad naší kotlinou doslova a dočista zatmí. Středa 12. srpna přinesla dlouho očekávané vesmírné divadlo v podobě výrazného částečného zatmění Slunce. Statisíce Čechů s dětským úžasem v očích masově vybíhaly z klimatizovaných kanceláří, poloobnažených chalup i přelidněných koupališť, osazeny tmavými sklíčky, svářečskými kuklami a předraženými papírovými brýlemi, jen aby sledovaly, jak Měsíc se systematickou chladnokrevností zakusuje do naší mateřské hvězdy.

Zatímco astronomové s nadšením blábolili o unikátní souhře nebeských těles a mechanice vesmíru, průměrný český daňový poplatník nemohl v tom bezútěšném šeru nevidět dokonalou metaforu pro stav tuzemské infrastruktury. Tma uprostřed bílého dne zkrátka působila jako přirozené pokračování vládní energetické koncepce. „Příjemná změna. Alespoň na těch dvacet minut nebylo vidět na rozkopané dálnice, zchátralé mosty a složenky za elektřinu,“ glosoval situaci jeden z přihlížejících na pražském Petříně, zatímco vedle něj starší dáma podezřívala vládu, že nám to slunce vypnula schválně v rámci úsporných opatření.

Není nadto pozorovat, jak pružně na nebeskou anomálii zareagoval náš národní folklór. Ještě než Měsíc vůbec opustil sluneční kotouč, na internetových bazarech se rozjel čilý veksl s použitými papírovými brýlemi, u nichž prodejci bezostyšně nasadili pětisetprocentní přirážku s popiskem „Vhodné i na příští zatmění, nebo jako ochrana před pohledem na výplatní pásku“. A když pak v noci na 13. srpna následovalo vyvrcholení meteorického roje Perseid, statisíce lidí padající hvězdy nevyužily k přání světového míru. Většina si pod oslepujícími záblesky na obloze přála jediné: aby příští týden nepřinesl ještě větší temnotu než ta nebeská, a aby zítřejší ranní zprávy nezačínaly tiskovou konferencí o dalším zdražování.

Jestli v české politice existuje stálice, která garantovaně přežije neustálé obměny vlád, přírodní katastrofy i případnou atomovou válku, pak je to nekončící, fascinující sága kolem dotačních kauz holdingu Agrofert. V uplynulých dnech však došlo k zásadnímu průlomu, ze kterého mnohým tuzemským aktérům zaskočil ranní croissant. Nejvyšší státní zastupitelství v Brně po dlouhém právním ping-pongu definitivně potvrdilo, že vyšetřování údajně neoprávněně vyplacených dotací zůstane kompletně pod dohledem Úřadu evropského veřejného žalobce (EPPO).

Případ, na jehož počátku stálo trestní oznámení zástupců Pirátů ohledně systémového střetu zájmů Andreje Babiše, se tak stává plně mezinárodní záležitostí. Česká justice, která se v tomto kompetenčním sporu motala jako opilý štábní kuchař v minovém poli, nakonec musela sklopit uši a podřídit se neúprosné evropské logice: národní a evropské dotace tvoří jeden neoddělitelný finanční guláš. Pro běžného českého čtenáře to představuje celkem přímočarý vzkaz. Tuzemské orgány si s tímto žhavým bramborem nevěděly rady tak dlouho, až ho raději poslaly do Lucemburku, kde úředníci na české politické vazby a osobní sympathy zkrátka neslyší.

Tradiční vysvětlení představitelů holdingu, že „vše bylo, je a bude podle pravidel“, už v uších veřejnosti zní stejně nostalgicky jako večerníček. Opravdovou třešničkou na tomto zkaženém dortu je však pasivita českých úředníků. Jak vyplynulo z prověrky EPPO, naše úřady se ani neobtěžovaly pochybné miliardové dotace z minulosti vymáhat zpět – očividně v naději, že se problém časem sám odpaří nebo ho sežere mol.

Znovu se tím obnažuje ten nejkrásnější paradox české reality: pokud průměrný občan zapomene zaplatit poplatek za psa nebo se opozdí s přiznáním k dani z nemovitosti o tři dny, státní aparát se promění v nemilosrdného terminátora a exekutor mu klepe na dveře s úsměvem na rtech. Pokud se však jedná o miliardy z veřejných rozpočtů pro vybrané oligarchy, justice si bere dovolenou, úředníci trpí náhlou ztrátou paměti a celá věc se vleče tak dlouho, dokud nad námi evropská prokuratura nemusí převzít nucenou správu.

Pokud by se v Česku udílela medaile za absolutní neohroženost a ztrátu zábran v nakládání s veřejnými prostředky, Vratislav Mynář by neměl konkurenci. Bývalý kancléř prezidenta Miloše Zemana se v uplynulých dnech opět dostal do záře reflektorů, i když by pravděpodobně raději seděl v temném koutě své osvědčené osvětimanské hospody. Policie totiž dokončila prověřování jeho hradního hospodaření a výsledek předčil i ty nejpesimističtější odhady: Mynář měl v závěru svého působení na Hradě rozdat na odměnách a dohodách spřízněným osobám přes pět milionů korun.

Částky létat vzduchem jako konfety na venkovské zábavě. Desetitisíce i stovky tisíc proudily k lidem, jejichž hlavní kvalifikací bylo, že věděli, jak panu kancléři správně namazat chleba nebo jak efektivně ignorovat dotazy dotěrných novinářů. Nechyběly ani legendární smlouvy na „poradenské služby“, jejichž konkrétní výstupy mají asi stejnou hmotnou podobu jako poctivost českého veksláka. Pro běžného daňového poplatníka, který v srpnových vedrech dře od nevidím do nevidím, aby státu odevzdal polovinu výplaty, jde o úžasné morální povzbuzení.

Černý humor celé situace spočívá v tom, s jakou vznešeností se na Pražském hradě páchala tato finanční jatka. Zatímco obyčejný smrtelník musí v práci vykazovat každou započatou pětiminutovku a za ztracenou propisku dostane vytýkací dopis, na Hradě se stamilionové rozpočty porcovaly s lehkostí zručného řezníka. Mynářův přístup k přebytkům státní kasy připomínal známé heslo: „Z cizího krev neteče, a když už teče, tak z ní uděláme tlačenku pro známé.“ Bývalý kancléř se sice dál tváří jako oběť politického honu na čarodějnice, ale fakta hovoří jasně – Hrad za jeho éry nefungoval jako symbol státnosti, ale jako velmi štědrý sociální ústav pro hradní smetánku.

Zatímco finanční kauzy mocných probíhají bleskovým tempem (nebo se rovnou zametou pod koberec), běžný občan při styku s českou justicí zažívá úplně jinou dimenzi časoprostoru. Tento týden naplno rezonovala zpráva o katastrofálním stavu opatrovnických soudů. Rodiče rozvádějící se v dobrém i zlém zjišťují, že český soudní systém funguje na principu středověké inkvizice – dlouho, bolestivě a s nejistým výsledkem pro všechny zúčastněné.

Rozhodování o tom, komu budou svěřeny děti do péče nebo jaké se vyměří alimenty, trvá v mnoha krajích roky. Průměrná délka řízení se natáhla do tak absurdních rozměrů, že než soudce vynese pravomocný rozsudek o střídavé péči pro sedmileté dítě, dotyčný potomek už pomalu vybírá střední školu a žádá o řidičský průkaz. Česká justice tak vynalezla naprosto unikátní metodu řešení rodinných sporů: počkat tak dlouho, až spor zkrátka zanikne plnoletostí účastníků.

Pohled na bezmocné rodiče, kteří utrácejí celoživotní úspory za advokáty jen proto, aby se dozvěděli, že jejich jednání bylo odročeno na neurčito z důvodu „přetížení senátu“, je ryzí ukázkou systémového cynismu. Zatímco soudci se ohánějí složitou administrativou a nedostatkem personálu, rodiny se rozpadají v přímém přenosu. Pokud v této zemi spácháte přepadení, máte jistotu, že váš případ proběhne poměrně svižně. Pokud se ale stanete obětí nefunkčního manželství a chcete spravedlivé úpravy poměrů pro své děti, stát vás pošle do nekonečné fronty, ve které se mládí mění ve stáří a naděje v depresi.

Zatímco se běžní občané v srpnových tropických vedrech potí u vody, pátrají po posledních zbytcích stínu a snaží se přežít letní pařáky, krajský TOXI TÝM z Hradce Králové uspořádal východočeskému drogovému podsvětí neplánovanou, ale o to hlučnější kulturní vložku. Výsledkem masivního a několik měsíců precizně připravovaného zátahu krajských kriminalistů je kompletní rozprášení organizované drogové sítě, jak podrobně informoval portál Orlický.net. Ta z Hradecka dlouhodobě zásobovala pervitinem a marihuanou nejen celý kraj, ale její chapadla sahala i hluboko do sousedních regionů. Když beranidla zásahovek vyrazila dveře několika objektů najednou, překvapeným chemikům zbyly jen oči pro pláč, červený fosfor na podlaze a ruce v poutech.

Detailní vyšetřování ukázalo, že v tomto případě nešlo o žádné amatérské vařiče z garáže, kteří shánějí prášky na kašel po lékárnách ve staré kůlně u babičky. Hradecký TOXI TÝM narazil na dokonale propracovanou průmyslovou výrobu s prvky ryzího špionážního románu. Skupina sedmi lidí jela ve velkém – hlavotvůrci obstarávali financování, dováželi léky s efedrinem ze zahraničí a kupovali chemikálie jako jód či červený fosfor. Vařilo se na střídačku ve sklepech obytných domů, v pronajatých rekreačních chatách i v technologických centrech. Neuvěřitelnou korunu celému podniku nasadila hlavní laboratoř: tu si partička zřídila přímo v objektu oficiálně registrované společnosti s vědecko-technologickou činností. Oficiální vědecký výzkum jim sloužil jako dokonalé krytí pro bezproblémový nákup a dovoz nebezpečných chemikálií, což by vyrazilo dech i scénáristům z Hollywoodu.

Látka proudila na černý trh v kilových objemech. Skupina podle policie vyrobila a uvedla do oběhu přes 1,5 kilogramu kvalitního pervitinu v hodnotě milionů korun a k tomu stovky gramů trávy. Černý humor celého příběhu pak podtrhuje neuvěřitelný amatérismus a drzost některých aktérů. Část z těchto „chemických genijů“ se totiž výroby a distribuce drog bezostyšně dopouštěla v době svého podmíněného odsouzení za předchozí drogové delikty! Mysleli si, že v utajení a pod pláštíkem vědy jedou nepolapitelný Breaking Bad speedrun, ale zapomněli, že v české realitě vás dříve či později dohání vlastní hloupá karma. Kriminalisté je ale postupně všechny přečetli, rozkryli jejich konspiraci a dva hlavní organizátory soud rovnou poslal do vazby. Místo milionového flexu a luxusního života teď pětce hlavních aktérů hrozí za spáchání zvlášť závažného zločinu v organizované skupině až 12 let v chládku, kde si na erární stravě mohou do sytosti promyslet své vědecké teorie o udržitelnosti českého zdravotnictví.

Pokud hledáte v České republice místo, kde logika dostala trvalou výpověď a zdravý rozum už dávno emigroval do ciziny, stačí se zajet podívat do vyloučených lokalit na Šluknovsku. V uplynulých dnech zarezonoval vlnou obrovského rozhořčení plán na proměnu tamních sídlišť, podle kterého má stát uvolnit obří dotační balík přes 200 milionů korun na to, aby obce odkoupily zchátralé a zdevastované panelové domy přímo z rukou bezohledných „obchodníků s chudobou“. Lidé na Šluknovsku, v celém Ústeckém kraji i po celé republice nevěřícně kroutí hlavou a pokládají si jedinou logickou otázku: Jak jako vykupovat za stovky milionů? Neměly se ty vybydlené baráky spekulantům a lichvářům spíše nekompromisně zabavit?

Tzv. obchod s chudobou představuje ten nejodpornější parazitní byznys, jaký v Česku v posledních dekádách vyrostl. Spekulanti za pětník nakoupili obytné domy, do kterých bez špetky lidskosti nasáčkovali sociálně slabé a nejzranitelnější rodiny. Těm účtují astronomické, lichvářské nájmy za plísní prolezlé pokoje bez teplé vody a funkčního topení. A kdo to celé roky velkoryse platí? Ten samý stát ze svých vlastních sociálních dávek na bydlení! Spekulant roky inkasoval garantované miliony ze státní kasy, budovu vybydlel doslova do základů, zdevastoval široké okolí, zničil sousedské vztahy v celém městě a teď přichází vyvrcholení této absurdní komedie: ten samý stát, který ho roky krmil z veřejných rozpočtů, od něj ten rozpadlý panelák za další pohádkové miliony z veřejných peněz zase s díky odkoupí!

Je to naprosto dokonalý triumf systémem chráněného cynismu. Místo aby zakročila policie s paragrafem o lichvě, finanční úřad s kontrolou nezdaněných zisků, hygienici a stavební úřady s likvidačními pokutami za neobytné prostory, stát nad tím vším pokrčí rameny a raději připraví dotační deštník. Obchodník s chudobou tak prošel celým cyklem bez jediného škrábance nebo finanční ztráty – nejdřív zruinoval nemovitost i celou čtvrť, vymačkal ze státního rozpočtu maximum na dávkách, a když už z domu koukají jen stropy, krysy a zdevastované zdi, stát mu vyplatí stomilionové odstupné, aby problematickou nemovitost „stabilizoval a převzal pod svou správu“. Spekulanti tak mohou otevřít šampaňské, inkasovat čistý zisk, vysmát se všem poctivě pracujícím občanům a přesunout svůj kapitál o dům dál. Zatímco daňový poplatník v této zemi zaplatí jak nákup předraženého stavebního odpadu, tak jeho následnou nákladnou demolici či rekonstrukci.

A jsme na samém konci osmého putování po nehostinné, leč neobyčejně pestré české krajině unikátních paradoxů, systémových zkratů a všudypřítomné absurdity. Pokud vám po přečtení dnešního přehledu zůstala v ústech lehce kovová pachuť bezmoci, velkoryse přimíchaná s hořkým, černým smíchem, pak tato sonda splnila svůj účel na jedničku.

Žijeme v zemi obdařené naprosto fascinující, až surrealistickou dynamikou. Oblohu nad námi sice na pár krátkých minut zahalí Měsíc při vzácném astronomickém divadle, ale pod ní panuje neporovnatelně větší a trvalejší tma – tma v právním státě, který s olympijským klidem nechává kauzy těch nejmocnějších vyšumět do ztracena, opatrovnické soudy zatěžuje na celé roky, až z dotyčných dětí vyrostou dospělí plátci daní, a obchodníkům s chudobou posílá stomilionové dotační padáky jako štědré poděkování za systematickou devastaci celých městských čtvrtí. Východočeští vařiči drogových lahůdek si zase bezostyšně pletou vědecko-technologické parky s výzkumnými ústavy, což jen dokazuje, že česká tvořivost a vynalézavost skutečně nezná hranic – škoda jen, že většinou končí v trestním zákoníku nebo ve vazební věznici.

Česko tak i nadále zůstává nepřekonatelným, trvale fungujícím světem naruby. Světem, kde je poctivost a dodržování pravidel považováno za roztomilou sociální odchylku, drzost a cynismus se vyvažují ryzím zlaceným kovem a absurdita představuje vůbec jedinou jistotu, na kterou se můžete spolehnout každý druhý den v týdnu. Udržte si chladnou hlavu, zkontrolujte si raději třikrát svoje složenky za elektřinu a psychicky se připravte na další pokračování. Protože v této kotlině si budeme moct vzít prázdniny my, ale náš státní aparát, justice a jejich přátelé nám nový, nevysychající materiál servírují s železnou pravidelností.

Upozornění autora

Texty ze série Česko naruby představují autorskou satirickou publicistiku, nadsázku a kritický komentář reakce na reálné události české společenské i politické scény.

Všechny zmíněné kauzy, fakta a osoby vycházejí ze skutečných událostí a zpráv zveřejněných v českých médiích. Jejich podání, stylizace a závěry však podléhají umělecké licenci, ironii a vyostřenému černému humoru, jejichž cílem není osobní dehonestace, ale poukázání na systémové defekty a absurditu tuzemského dění.

Pokud vám při čtení zatrnulo, zvýšil se vám krevní tlak nebo jste v popsaných situacích poznali sami sebe či své oblíbené politiky, nepanikařte. Nejde o závadu na vašem přijímači – to jen česká realita opět na plné čáry předběhla satiru. Autorský tým doporučuje konzumovat tyto texty s dostatečným odstupem, chladnou hlavou a ideálně i s nadhledem.

Použité zdroje: