Článek
V kriminálních kauzách se pravidelně objevují slova informátor, spolupracující obviněný nebo utajený svědek. V běžné debatě často splývají v jednoho člověka: někoho z prostředí zločinu, kdo začne mluvit s policií a výměnou za informace získá ochranu nebo mírnější zacházení.
Jenže skutečnost je podstatně složitější.
Informátor nemusí být obviněný ani svědek. Spolupracující obviněný je naopak člověk, proti kterému už trestní řízení běží a který se za přesně stanovených podmínek rozhodne pomoci rozkrýt závažnější kriminalitu. Utajený svědek zase nemusí mít s trestnou činností nic společného – stát pouze chrání jeho totožnost, protože by mu kvůli výpovědi mohlo hrozit vážné nebezpečí.
Rozdíly nejsou jen slovní. Určují, kdo smí co dělat, kdo za co odpovídá a jakou hodnotu mohou mít jeho informace před soudem.
Při předchozí práci na tématech organizovaného zločinu a drogové scény jsem na význam lidí zevnitř narážel opakovaně. Právě uzavřené kriminální prostředí totiž vytváří jednoduchý problém: čím lépe je skupina organizovaná, tím méně toho o ní člověk stojící venku skutečně ví. Telefon lze odposlouchávat, auto sledovat a peníze mapovat. Ale některé informace zná jen ten, kdo seděl u stejného stolu, znal přezdívky, věděl, kdo komu volá a komu se ve skutečnosti odevzdávají peníze.
A právě zde vzniká možná největší paradox celého systému.
Člověk může být pro policii nejcennější právě proto, že není bezúhonným pozorovatelem. Může pocházet přímo z prostředí, které policie rozpracovává. Může znát dealery, prostředníky, odběratele nebo lidi stojící nad nimi. Někdy právě proto, že mezi nimi sám dlouhodobě žil.
Co se ale stane ve chvíli, kdy takový člověk současně pokračuje ve vlastní trestné činnosti? Kolik může policie vědět, aniž by zasáhla? A kde končí operativní nutnost a začíná nepřípustná tolerance?
Na tyto otázky už jednoduchá filmová představa o „práskači“ nestačí.
Tři pojmy, které se veřejnosti slévají v jeden
Začněme tím nejdůležitějším: informátor, spolupracující obviněný a utajený svědek nejsou tři názvy pro stejnou osobu.
Každý z těchto institutů stojí na jiném právním základě a sleduje jiný účel.
Informátora výslovně zná zákon o Policii České republiky. Řadí jej mezi podpůrné operativně pátrací prostředky a definuje jej jako fyzickou osobu, která poskytuje policii informace a služby takovým způsobem, aby nebyla vyzrazena její spolupráce s policií. Zákon zároveň umožňuje poskytnout informátorovi finanční nebo věcnou odměnu.
Už tato definice ukazuje zásadní rozdíl proti svědkovi. Smyslem informátora není nutně přijít k soudu a veřejně vypovídat. Jeho hodnota může spočívat právě v tom, že zůstává uvnitř určitého prostředí a policii poskytuje poznatky, ke kterým by se jinak obtížně dostávala.
Informace od něj mohou být začátkem celého řetězce. Mohou policii nasměrovat k určité osobě, místu, vozidlu nebo způsobu páchání trestné činnosti. Samotné následné dokazování ale může stát na úplně jiných věcech – sledování, zajištěných telefonech, komunikaci, výsleších, znaleckých posudcích nebo dalších důkazech.
To je také důvod, proč se jméno člověka, který původní poznatek poskytl, nemusí v mediálně známém případu vůbec objevit.
Policie navíc práci s informátory nepovažuje za okrajovou disciplínu. U Útvaru speciálních činností SKPV byl od února 2022 zřízen samostatný odbor řízení informátorů.
Spolupracující obviněný stojí na opačné straně procesní hranice.
Tady už nejde pouze o člověka předávajícího poznatky z prostředí. Jde o obviněného, který se sám doznává k trestnému činu a současně nabídne významnou pomoc při objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s ní nebo v její prospěch. Musí se zavázat k úplné a pravdivé výpovědi a s označením za spolupracujícího obviněného souhlasit. Za splnění dalších zákonných podmínek může jeho spolupráce velmi výrazně ovlivnit výsledný trest.
Není to tedy prosté: „řeknu policii dvě jména a dostanu slevu“.
Je to procesní institut se stanovenými podmínkami, povinnostmi i následky pro případ, že obviněný své závazky nedodrží.
A potom je zde utajený svědek.
Jeho podstata je zase jiná. Podle trestního řádu lze totožnost a podobu svědka utajit tehdy, jestliže zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že jemu nebo osobě blízké v souvislosti se svědectvím hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení základních práv a ochranu nelze spolehlivě zajistit jiným způsobem.
Utajený svědek proto nemusí být žádný bývalý gangster ani člověk spolupracující s policií několik let. Může to být svědek události, člověk pohybující se kolem nebezpečné skupiny nebo někdo, jehož identita by po zveřejnění znamenala skutečné riziko.
Utajení navíc není automatické jen proto, že se svědek bojí. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje, že musí existovat konkrétní důvody a že soud musí věnovat mimořádnou pozornost prověření věrohodnosti takové výpovědi. Odsouzení by zároveň nemělo stát výlučně nebo v rozhodující míře pouze na anonymním svědectví bez dalších opor.
Tři lidé tedy mohou policii říct prakticky stejnou větu – například kdo stojí nad místním dealerem – a přesto může mít každý z nich v trestním řízení úplně jiné postavení.
Jeden může zůstat skrytým zdrojem poznatku. Druhý sedí na lavici obžalovaných a spoluprací si vytváří možnost podstatně příznivějšího výsledku. Třetí je svědkem, jehož totožnost stát chrání před lidmi, proti kterým vypovídá.
Právě zaměňování těchto rolí potom vytváří řadu mýtů. Nejčastější z nich zní asi takto: kdo spolupracuje s policií, může si dovolit víc než ostatní.
Jenže zákon žádnou obecnou licenci k páchání trestné činnosti informátorovi nedává.
Informátor: člověk, kterého policie potřebuje právě uvnitř
Z pohledu policie má informátor jednu vlastnost, kterou nenahradí ani nejlepší technika: přístup.
Kriminální prostředí funguje na důvěře, osobních vazbách a často také na dlouhodobé znalosti lidí. Člověk zvenčí může sledovat, že se dvě osoby pravidelně scházejí. Člověk zevnitř může vědět proč. Může znát význam přezdívky, skutečného majitele telefonu, důvod cesty nebo fakt, že zdánlivě bezvýznamný člověk ve skutečnosti propojuje několik skupin.
Informátor proto nemusí být nejlepší člověk v místnosti. Pro policii může být cenný právě proto, že v té místnosti vůbec může sedět.
Zákon s touto realitou počítá. Informátor je podpůrným operativně pátracím prostředkem a policie může jeho spolupráci chránit před vyzrazením. Může za ni dokonce poskytnout odměnu.
Z toho ale nevyplývá beztrestnost.
A právě zde začíná část, o které se veřejně mluví podstatně méně.
Když informátor dál páchá trestnou činnost
Představme si člověka, který policii poskytuje kvalitní informace o rozsáhlejší drogové síti. Zná její členy, pohyb zboží i vazby mezi jednotlivými články. Bez jeho poznatků by rozkrytí skupiny mohlo trvat mnohem déle.
Současně však sám prodává drogy v malém.
Z čistě operativního hlediska vzniká nepříjemná rovnice. Pokud bude okamžitě zadržen a jeho činnost ukončena, policie může přijít o zdroj vedoucí k lidem stojícím výše. Pokud bude jeho jednání přehlíženo, vzniká mnohem vážnější otázka: může stát tolerovat trestnou činnost jednoho člověka proto, aby získal důkazy proti jinému?
Český zákon o policii žádnou obecnou „imunitu informátora“ neobsahuje. Trestní řád navíc vychází ze zásady legality – státní zástupce je povinen stíhat trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nestanoví výjimku.
To je důležitý rozdíl mezi tím, co může v některých případech působit jako operativní tolerance, a skutečným právem páchat kriminalitu.
Informátor není policejní agent s univerzálním povolením překračovat zákon. Není nad zákonem a samotná spolupráce s policií z jeho vlastního trestného jednání automaticky nevytváří beztrestný skutek.
Jenže praxe závažné kriminality málokdy nabízí sterilní prostředí, ve kterém na jedné straně stojí výhradně pachatelé a na druhé výhradně bezúhonní pomocníci státu.
A přesně tady se dostáváme k mnohem citlivější otázce: co všechno může policie ještě nechat proběhnout, aby nezničila rozpracovanou kauzu – a co už ne?
Tato hranice není důležitá pouze kvůli informátorovi. Je zásadní také pro lidi, proti kterým jsou jeho poznatky následně použity. Pokud totiž člověk spolupracující s policií přestane pouze informovat a začne pod policejním vedením aktivně vytvářet trestnou činnost, může se spor přesunout až k otázce nepřípustné policejní provokace.
Nejvyšší soud v této oblasti stanovil poměrně jasnou hranici: policie může již probíhající nebo připravovanou trestnou činnost kontrolovat a dokumentovat, nesmí však sama v člověku vyvolat rozhodnutí spáchat trestný čin, které předtím neměl, ani uměle zvyšovat jeho rozsah tak, aby tím zhoršila jeho právní postavení. Důkaz získaný skutečnou policejní provokací může být v trestním řízení nepoužitelný.
A právě rozdíl mezi získáváním informací, kontrolou už existující kriminality, tolerováním chování zdroje a aktivním vytvářením trestné činnosti patří k nejcitlivějším místům celého systému.
Protože informátor může policii otevřít dveře, za které by se jinak nedostala.
Neměl by ale dostat klíče od zákona.
Spolupracující obviněný: když pachatel začne mluvit
U informátora může spolupráce s policií začít dávno předtím, než je vůbec zahájeno nějaké trestní stíhání. U spolupracujícího obviněného je situace zásadně jiná. Tady už proti člověku trestní řízení běží a on stojí před rozhodnutím, zda ponese důsledky pouze za vlastní jednání, nebo začne vypovídat také o lidech, se kterými trestnou činnost páchal.
Právě proto bývá tento institut spojován především s organizovaným zločinem.
Policie může zadržet člověka stojícího nízko v hierarchii, zajistit mu telefon, peníze nebo drogy a poměrně dobře prokázat, co dělal on sám. Mnohem složitější bývá dokázat, kdo celou činnost řídil, kdo zajišťoval finance, kdo dodával zboží nebo kdo dával pokyny dalším lidem. Čím výše se člověk v dobře organizované skupině nachází, tím méně často musí být osobně přítomen u samotného trestného činu.
A právě člověk stojící uvnitř takového systému může policii vysvětlit to, co samotné odposlechy nebo fotografie ze sledování někdy nevysvětlí.
Kdo je „Pepa“ z telefonátu. Proč se dvě auta setkala na parkovišti. Komu ve skutečnosti patřily peníze. Kdo rozhodoval o množství, ceně nebo dalším odběrateli. A především kdo byl nad kým.
Za takovou pomoc může spolupracující obviněný získat velmi významnou výhodu při ukládání trestu. Český trestní zákoník za stanovených podmínek umožňuje nejen snížení trestu pod dolní hranici zákonné sazby, ale v některých případech také upuštění od potrestání.
To už je dost silná motivace k tomu, aby člověk začal mluvit.
Současně je to přesně ten důvod, proč jeho výpověď nemůže být přijímána stylem: řekl to spolupracující obviněný, takže je to pravda.
Výpověď člověka, který má co získat
U běžného svědka soud řeší například jeho schopnost událost správně vnímat, zapamatovat si ji a popsat. U spolupracujícího obviněného přibývá ještě jeden zásadní problém: osobní zájem na výsledku řízení.
Pokud člověku hrozí několikaletý trest a jeho pomoc při rozkrytí závažnější kriminality může znamenat podstatně příznivější výsledek, vzniká přirozená otázka, jak moc lze jeho výpovědi věřit.
Nemusí přitom jít jen o úplnou lež.
Mnohem realističtější může být směs pravdy, vlastního výkladu událostí a snahy zmenšit vlastní podíl. Člověk může přesně popsat strukturu skupiny, ale svoji roli v ní postavit níže. Může správně označit ostatní pachatele, ale odpovědnost za určité rozhodnutí přesunout na člověka, proti kterému vypovídá. Nebo může skutečnou událost popsat způsobem, který pro něj samotného vyzní podstatně příznivěji.
Člověk stojící před vidinou dlouhého trestu zkrátka není nezúčastněný pozorovatel.
A české soudy si tohoto problému jsou vědomy.
Ústavní soud už dříve výslovně upozornil, že možnost výrazně příznivějšího trestu může vytvářet motivaci k nepravdivé výpovědi. Proto podle něj musí být věrohodnost spolupracujícího obviněného hodnocena mimořádně pečlivě. Nestačí řešit pouze to, zda jeho příběh zní přesvědčivě. Důležitá je jeho motivace, osobnost, okolnosti spolupráce a především to, zda jeho tvrzení zapadají do ostatních důkazů.
Jinými slovy: když člověk tvrdí, že předával někomu peníze, je podstatné, zda tomu odpovídají další zjištění. Telefonní komunikace, pohyb osob, bankovní převody, záznamy ze sledování, výpovědi dalších lidí nebo věci zajištěné při domovní prohlídce.
Čím závažnější obvinění na jeho slovech stojí, tím důležitější je otázka, co z jeho příběhu dokáže existovat i bez něj.
To neznamená, že výpověď člověka z kriminálního prostředí je automaticky méně hodnotná. Paradoxně právě on může být jediným člověkem, který skutečně zná vnitřní fungování skupiny. Znamená to ale, že jeho slova mají být prověřována, nikoli přijímána jako hotový rozsudek.
Není na něj právní nárok
Další rozšířenou představou je, že stačí začít vypovídat proti ostatním a člověk se automaticky stane spolupracujícím obviněným.
Nestačí.
Postavení spolupracujícího obviněného není odměnou za každou výpověď proti komplicům a obviněný na jeho přiznání nemá právní nárok. Je na státním zástupci, aby posoudil splnění zákonných podmínek i skutečný význam nabízené spolupráce.
Člověk se musí ke svému vlastnímu jednání doznat, souhlasit s tímto postavením a poskytnout informace způsobilé významně pomoci při objasnění zákonem vymezené závažné trestné činnosti spojené s organizovanou skupinou. Současně se zavazuje k úplné a pravdivé výpovědi.
Důležité je také poslední slovo: pravdivé.
Spolupracující obviněný si nemůže vybrat několik částí příběhu, které mu vyhovují, a zbytek ponechat stranou. Pokud chce výhody tohoto postavení zachovat, musí své povinnosti plnit i v dalším průběhu řízení. Jestliže své závazky poruší, může o výhody přijít.
V rozhodnutí z března 2026 Ústavní soud znovu připomněl, že na přiznání tohoto postavení není právní nárok a že jeho zachování závisí právě na tom, zda obviněný poskytuje pravdivé informace a plní povinnosti, ke kterým se zavázal.
Má to svoji logiku.
Stát nenabízí příznivější zacházení proto, že se pachatel po zadržení rozhodl být sdílnější. Smyslem je dostat se prostřednictvím člověka zevnitř k trestné činnosti, jejíž objasnění by jinak bylo výrazně obtížnější.
Je to pragmatický nástroj.
A pragmatismus bývá v boji proti organizovanému zločinu někdy nutný.
Když malá ryba pomůže chytit velkou
Celý princip lze zjednodušit na situaci, která se v různých podobách opakuje v mnoha zemích.
Policie dopadne člověka, proti kterému má dostatek důkazů. Ten však současně zná strukturu skupiny nad sebou. Ví, kdo organizuje dodávky, kdo financuje nákupy, kdo rozděluje zisk a kdo ve skutečnosti pouze plní příkazy.
Bez jeho výpovědi lze odsoudit jednoho člověka.
S jeho pomocí může být možné rozkrýt celý řetězec.
Z pohledu společnosti může proto dávat smysl uložit menšímu článku mírnější trest, pokud jeho informace umožní postihnout lidi s výrazně větším podílem na trestné činnosti.
Problém nastává ve chvíli, kdy se jednoduché označení „malá ryba“ začne používat příliš pohodlně.
Člověk, který začne spolupracovat první, totiž nemusí být automaticky nejméně významným pachatelem. Může mít pouze nejlepší informace, největší strach z trestu nebo nejrychleji pochopit, že ostatní členové skupiny už pro něj nejsou spojenci, ale konkurenti v boji o vlastní svobodu.
Trestní řízení tak může vytvořit zvláštní závod.
Kdo začne mluvit první, může získat výraznou výhodu.
Kdo mlčí, může naopak sledovat, jak o jeho roli vypráví někdo, kdo má velmi konkrétní důvod přesvědčit policii a soud, že právě on sám byl v celé skupině méně důležitý.
Proto musí existovat něco víc než pouhá výpověď.
Ne kvůli soucitu s ostatními obviněnými, ale kvůli samotné spolehlivosti trestního řízení.
Pravda má v kriminálním prostředí různé ceny
Organizovaný zločin není prostředí postavené na poctivosti. Lidé používají falešná jména, krycí telefony, přezdívky, prostředníky a záměrně oddělují jednotlivé části činnosti tak, aby jeden člověk nevěděl všechno.
Když se potom některý z nich rozhodne vypovídat, dostává stát člověka s mimořádně cennými informacemi.
Současně dostává člověka, který se často roky pohyboval v prostředí, kde byla lež pracovní metodou.
To není argument pro odmítnutí jeho výpovědi.
Je to argument pro její kontrolu.
Velkou hodnotu proto nemá pouze informace, kterou spolupracující obviněný řekne. Ještě větší hodnotu může mít detail, který policie následně nezávisle ověří.
Pokud například popíše místo, o kterém vyšetřovatelé předtím nevěděli, a následně se tam skutečně najdou věci související s trestnou činností, jeho věrohodnost roste. Totéž platí, pokud jeho popis odpovídá komunikaci nebo dalším důkazům, ke kterým nemohl svůj příběh jednoduše přizpůsobit.
Tady už nejde o víru.
Jde o kontrolu.
A právě tím se spolupracující obviněný zásadně liší od stereotypního obrazu „práskače“, který někoho označí a policie mu jednoduše uvěří.
Ve skutečně závažné kauze by jeho výpověď měla být začátkem dalšího dokazování, ne jeho náhradou.
Jenže pokud je spolupracující obviněný člověkem, který už stojí před policií a jeho postavení upravuje trestní řád, utajený svědek přináší úplně jiný problém.
Tam už nejde primárně o odměnu za spolupráci.
Jde o strach.
A někdy také o to, zda lze spravedlivě odsoudit člověka na základě výpovědi někoho, jehož jméno vůbec nezná.
Utajený svědek: když jméno musí zůstat skryté
U spolupracujícího obviněného je jedním z hlavních problémů motivace. Ví, že jeho spolupráce může ovlivnit vlastní trest, a soud proto musí velmi pečlivě zkoumat, proč vypovídá a zda jeho slova odpovídají ostatním důkazům.
U utajeného svědka je problém jiný.
Obžalovaný má právo bránit se proti člověku, jehož výpověď může přispět k jeho odsouzení. Jenže někdy právě zveřejnění totožnosti svědka znamená, že ho stát vystaví nebezpečí.
Trestní řád proto umožňuje totožnost i podobu svědka utajit, jestliže okolnosti nasvědčují tomu, že jemu nebo osobě blízké kvůli svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné porušení základních práv a ochranu nelze spolehlivě zajistit jinak.
Nejde tedy o možnost, kterou by bylo možné použít jen proto, že si svědek nepřeje být poznán.
Musí existovat skutečný důvod.
Údaje o jeho totožnosti se potom nevedou běžně ve spise přístupném stranám řízení, ale odděleně. Orgány činné v trestním řízení přitom skutečnou totožnost znají. Nejde o člověka, kterého nezná ani soud a který odkudsi anonymně pošle obvinění.
Utajený je především před těmi, před kterými ho má stát chránit.
V prostředí organizovaného zločinu to není těžké pochopit.
Představme si člověka, který několik let žije vedle skupiny zabývající se distribucí drog. Ví, kdo za kým chodí, zná některé vztahy a jednoho dne se stane svědkem události důležité pro trestní řízení.
Pokud vypoví pod vlastním jménem, lidé, o kterých mluví, mohou během několika minut zjistit jeho adresu, rodinné vazby nebo zaměstnání.
Požadovat za každou cenu veřejné vystoupení takového člověka by v některých případech znamenalo v podstatě jediné:
Buď bude mlčet, nebo bude za svoji výpověď riskovat mnohem více než cestu k soudu.
Jenže opačný extrém by byl stejně nebezpečný.
Pokud by bylo možné člověka odsoudit pouze proto, že proti němu někdo neznámý něco řekl, vznikl by systém, ve kterém se obhajoba nedokáže skutečně bránit.
A proto je anonymní svědectví vždy určitým kompromisem.
Jak se bránit proti člověku, jehož jméno neznáte?
Obhajoba běžně zkoumá nejen samotnou výpověď, ale také osobu, která ji podává.
Má svědek s obžalovaným spor?
Dluží mu peníze?
Byli obchodními konkurenty?
Rozešli se ve zlém?
Nemá sám důvod přesunout odpovědnost na někoho jiného?
Neužívá drogy?
Nevypovídal v minulosti pokaždé trochu jinak?
U známého svědka lze podobné okolnosti alespoň prověřovat. U člověka s utajenou totožností jsou možnosti obhajoby přirozeně omezenější.
Právě proto Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že použití utajeného svědka představuje zásah do práva na obhajobu a musí být vyváženo dostatečnými zárukami. Obhajoba musí mít možnost výpověď zpochybňovat a klást svědkovi otázky, byť způsobem, který neodhalí jeho totožnost.
Soud navíc nemá hodnotit pouze obsah výpovědi.
Musí se zabývat také samotnou věrohodností člověka, jehož identita zůstává obžalovanému skryta. Právě soud totiž může znát skutečnosti, které obhajoba nezná, a musí o to důkladněji kontrolovat, zda za anonymním svědectvím není osobní msta, vlastní trestní zájem nebo jiný důvod ke lži.
To je důležité zvlášť v případech, kdy utajený svědek pochází přímo z kriminálního prostředí.
Takový člověk může mít mimořádně přesné informace.
Může ale mít také mimořádně silné důvody, proč některé lidi poškodit a jiné chránit.
Anonymita nezvyšuje pravdivost
Utajení totožnosti je bezpečnostní opatření. Není to známka kvality výpovědi.
Utajenému svědkovi nevzniká tím, že stát skryje jeho jméno, automaticky vyšší důvěryhodnost. Jeho tvrzení musí být prověřována stejně kriticky jako výpovědi ostatních lidí – a vzhledem k omezeným možnostem obhajoby někdy ještě důkladněji.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně řešil právě otázku, zda odsouzení nestojí především na anonymních výpovědích. Podstatným prvkem je existence dalších důkazů, které jejich obsah podporují – například výsledků prohlídek, odposlechů, sledování nebo výpovědí dalších osob.
Jednoduchá představa tedy znovu nefunguje.
Utajený svědek není tajný člověk, kterému policie a soud automaticky věří.
Je to svědek, jehož totožnost je chráněna před obhajobou a veřejností, zatímco jeho výpověď zůstává důkazem, jehož spolehlivost musí být zkoumána.
A právě tady má česká i evropská judikatura zásadní pojistku.
Odsouzení by nemělo stát výlučně nebo v rozhodující míře pouze na anonymním svědectví, aniž by existovaly dostatečné záruky a další důkazní opory.
Smysl je zřejmý.
Pokud proti člověku stojí fotografie, odposlechy, zajištěné věci, komunikace a několik dalších výpovědí, může anonymní svědek skládačku doplnit.
Pokud proti němu stojí pouze věta člověka, jehož totožnost ani možné motivy obhajoba nezná, situace je úplně jiná.
Utajení neznamená program na ochranu svědků
Další dva pojmy, které bývají zaměňovány, jsou utajený svědek a chráněný svědek.
Nejde automaticky o totéž.
Utajení podle trestního řádu řeší především způsob, jakým bude chráněna totožnost a podoba člověka při trestním řízení.
Program zvláštní ochrany je mnohem dál.
Český právní řád zná zvláštní ochranu a pomoc osobám, kterým kvůli jejich postavení v trestním řízení hrozí závažné nebezpečí. V krajních případech může zahrnovat osobní ochranu, přestěhování a další opatření směřující k tomu, aby ohrožená osoba vůbec mohla pokračovat v běžném životě.
To už není filmová scéna, ve které policista předá svědkovi novou občanku a pošle ho do jiného města.
Podobná ochrana je mimořádný zásah určený pro mimořádné situace.
A především není odměnou.
Je cenou za skutečnost, že některé výpovědi mohou být natolik nebezpečné, že samotné utajení jména v trestním spise nestačí.
Strach může být oprávněný. Nemůže být jediným argumentem
Organizovaný zločin stojí mimo jiné na schopnosti vytvářet strach.
Není přitom vždy nutné někomu fyzicky ublížit. Někdy stačí pověst skupiny, předchozí násilí, znalost bydliště nebo několik vět pronesených správným člověkem ve správnou chvíli.
Proto by bylo naivní požadovat, aby svědek nejprve dostal ránu nebo mu někdo zapálil auto a teprve potom měl nárok na utajení.
Ústavní soud ostatně ve své judikatuře připustil, že není nutné čekat na naprostou jistotu budoucí újmy. Význam může mít charakter prostředí, hrozby nebo okolnosti konkrétní trestné činnosti.
Na druhou stranu ale nemůže fungovat ani opačný princip:
„Bojím se, takže moje jméno nesmí nikdo znát.“
Utajení svědka je výjimkou. A výjimka musí mít důvod.
Pokud lze bezpečnost člověka zajistit mírnějším způsobem, zákon s utajením totožnosti nepočítá jako s první volbou. Také Ústavní soud zdůrazňuje subsidiaritu tohoto opatření – k anonymnímu výslechu se má přistupovat tehdy, když ochranu nelze spolehlivě zajistit jinak.
Je to vlastně stejná rovnováha, která se táhne celým tímto tématem.
Stát potřebuje informace.
Potřebuje lidi, kteří jsou ochotni mluvit.
A někdy je musí chránit.
Zároveň ale nemůže ve jménu účinnějšího stíhání vytvořit člověka, jehož slovo nelze prověřit a proti němuž se nelze bránit.
Jeden člověk může během jedné kauzy vystřídat několik rolí
Dosavadní rozdělení může působit přehledně: tady stojí informátor, vedle něj spolupracující obviněný a na třetím místě utajený svědek.
Skutečné případy mohou být podstatně méně čisté.
Člověk může policii nejprve předávat informace jako informátor. Později se může sám dostat do pozice obviněného. Pokud splní zákonné podmínky, může v určitém typu řízení získat postavení spolupracujícího obviněného. A pokud má následně vypovídat v situaci, kdy mu kvůli tomu reálně hrozí závažné nebezpečí, může vzniknout otázka jeho ochrany při svědecké výpovědi.
Samotná nálepka proto o člověku často říká méně než okolnosti konkrétního případu.
Podstatné je, v jakém procesním postavení se právě nachází, proč policii informace poskytuje, co za to může získat a jak lze jeho tvrzení nezávisle ověřit.
A tady se znovu vracíme k osobě, která z celé trojice vzbuzuje asi nejvíce pochybností.
Informátorovi.
Protože zatímco spolupracující obviněný už stojí před justicí a utajený svědek vypovídá v rámci trestního řízení, skutečná práce s informátorem se z velké části odehrává mimo veřejnost.
Právě tam může být jeho největší hodnota.
A právě tam se také nejhůře poznává, kdy stát ještě využívá člověka z kriminálního prostředí – a kdy už mu kvůli jeho užitečnosti začíná tolerovat příliš mnoho.
Kolik kriminality může informátorovi projít?
Tohle je zřejmě nejcitlivější otázka celé práce s informátory.
Člověk poskytuje policii informace o závažné trestné činnosti, díky kterým se kriminalisté dostávají k lidem stojícím výše. Současně ale není jen pasivním pozorovatelem prostředí. Sám se v něm pohybuje, stýká se s pachateli a může pokračovat ve vlastním protiprávním jednání.
Co s ním?
Okamžitě zasáhnout a riskovat ztrátu zdroje i celé rozpracované skupiny? Nebo pokračovat ve sledování širšího případu a připustit, že zdroj ještě nějakou dobu zůstane tam, kde právě jeho hodnota vzniká?
Zvenčí může druhá možnost velmi snadno vypadat jako jednoduché přehlížení kriminality.
Jenže právně je potřeba oddělit dvě úplně odlišné věci.
Jedna věc je taktika vyšetřování. Druhá věc je beztrestnost.
Policie nemusí každého podezřelého automaticky zadržet v okamžiku, kdy se o jeho jednání poprvé dozví. U závažných případů se důkazy shromažďují, mapují se vazby a policie může dokumentovat již probíhající trestnou činnost tak, aby se nedostala pouze k jednomu článku celé struktury.
To ale neznamená, že člověk dostal povolení páchat trestnou činnost.
Zákon o Policii ČR definuje informátora poměrně stručně: jde o fyzickou osobu, která poskytuje policii informace a služby tak, aby nebyla vyzrazena její spolupráce. Může za to dostat finanční nebo věcnou odměnu. Nic v tomto ustanovení mu ale nepřiznává obecnou imunitu za vlastní trestné jednání.
A to je podstatné.
Informátor není člověk stojící mimo zákon jen proto, že jeho telefonní číslo má uložené kriminalista.
Informátor není agent. A ten rozdíl je zásadní
Právě zde bývá veřejná představa nejvíce zkreslená.
Informátor a policejní agent nejsou dvě varianty téhož.
Agent podle trestního řádu je příslušník Policie ČR nebo Generální inspekce bezpečnostních sborů, který je za zákonem stanovených podmínek nasazen do konkrétní trestní věci. Jeho použití podléhá zvláštním pravidlům, povolování a kontrole.
A od roku 2026 je rozdíl ještě výraznější.
Novela účinná od 1. ledna 2026 výslovně upravila situace, kdy agent při plnění svého úkolu spáchá trestný čin. Za přesně stanovených okolností nelze jeho trestní stíhání zahájit nebo v něm pokračovat, pokud jednal s cílem odhalit pachatele nebo trestné činnosti předejít. Zákon současně stanovuje jasné výjimky a hranice – například pokud by agent jednal zjevně nepřiměřeně, trestnou činnost zosnoval nebo způsobil některý ze zvlášť závažných následků.
U informátora podobnou obecnou úpravu nenajdeme.
To je mimořádně důležitý rozdíl.
Agent může být za přísně stanovených podmínek součástí zákonem kontrolované operace. Informátor je soukromá osoba poskytující informace.
Pokud tedy informátor prodá drogy, ukradne auto, podvede zákazníka nebo napadne jiného člověka, samotná skutečnost, že současně spolupracuje s policií, z jeho jednání legální činnost neudělá.
Jeho užitečnost a jeho trestní odpovědnost jsou dvě různé věci.
Když se z užitečného zdroje stane „nedotknutelný“
Skutečné riziko proto nemusí spočívat v tom, že by zákon informátorovi výslovně dovoloval páchat trestnou činnost.
Nedovoluje.
Riziko vzniká mnohem nenápadněji.
Dlouhodobě použitelný informátor může policii poskytovat velmi cenné informace. Jeden poznatek vede k zásahu. Další potvrdí nové spojení mezi lidmi. Třetí pomůže vysvětlit telefonní komunikaci. Postupně se z něj může stát zdroj, o který konkrétní policista nebo celý tým nechce přijít.
A právě v té chvíli může vzniknout nebezpečný psychologický posun.
Ne právní imunita.
Pocit imunity.
Informátor může nabýt dojmu, že se mu nic nestane, protože je pro policii příliš užitečný. Může se svou vazbou na policii chlubit, naznačovat ji okolí nebo ji využívat k budování vlastní pozice.
„Mě nechají být.“
„Se mnou nic neudělají.“
„Já mám svoje lidi.“
Takové výroky samozřejmě samy o sobě nedokazují skutečnou spolupráci s policií. V kriminálním prostředí může být údajná vazba na policisty stejně dobře skutečností jako způsobem, jak zastrašit konkurenci nebo vytvořit kolem sebe pověst člověka s ochranou.
Právě proto je u podobných tvrzení nutná mimořádná opatrnost.
Pokud by ale skutečný informátor dospěl k přesvědčení, že jeho hodnota mu dovoluje pokračovat v kriminalitě bez následků, začíná se původní vztah obracet.
Policie už nepoužívá zdroj.
Zdroj začíná používat policii.
Informátor může mít vlastní obchodní plán
Informace z kriminálního prostředí navíc nejsou automaticky neutrální.
Člověk, který policii označí dealera, může říkat pravdu.
Současně ale může mít důvod, proč označil právě jeho.
Může jít o konkurenta. O člověka, kterému dluží peníze. O bývalého společníka. O někoho, kdo ho připravil o zákazníky. Nebo o člena skupiny, jehož odstranění mu uvolní místo na trhu.
Tím se dostáváme k jednomu z největších problémů práce s lidmi z podsvětí.
Pravdivá informace a vlastní zájem se navzájem nevylučují.
Informátor může policii sdělit úplnou pravdu o člověku, kterého současně potřebuje odstranit z cesty.
Pro policii proto nemá být důležitá jen otázka:
„Je ta informace pravdivá?“
Stejně důležité je:
„Proč nám ji říká právě tento člověk a právě teď?“
Nejvyšší soud při rozboru judikatury Evropského soudu pro lidská práva upozorňuje právě na zvýšené riziko u policejních spolupracovníků a informátorů, pokud se jejich role začne posouvat od poskytování informací k aktivní účasti na policejní operaci. Při hodnocení případné provokace je významné i to, zda osoba předávající informace neměla vlastní postranní motiv.
To je rozdíl, který může rozhodovat o výsledku celé kauzy.
Zdroj má policii pomáhat kriminalitu odhalovat.
Neměl by jí dodávat seznam vlastních nepřátel.
Přehlížení trestné činnosti má své hranice
Tady se vrací otázka, která se může zdát jednoduchá:
Může policie vědět, že její informátor sám páchá trestnou činnost a nic neudělat?
Jako obecné pravidlo ne.
Trestní řád staví na zásadě legality. Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nestanoví výjimku. Policejní orgán má zároveň povinnost provádět potřebná šetření směřující k odhalení trestných činů a jejich pachatelů a činit nezbytná opatření k předcházení trestné činnosti.
Také zákon o policii ukládá policistům reagovat na ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti v rámci jejich pravomoci.
To ovšem ještě neznamená, že každý policejní postup musí být okamžitě viditelný.
Existuje rozdíl mezi tím, že kriminalisté určitý skutek dokumentují v rámci širšího rozpracování a zasáhnou později, a situací, kdy by byl čin záměrně zameten pod koberec pouze proto, že pachatel dodává užitečné informace.
První možnost může být součástí legitimní taktiky vyšetřování.
Druhá už by vyvolávala závažné otázky.
Zvlášť pokud by se nejednalo o jednorázové nebo méně závažné jednání, ale o dlouhodobou trestnou činnost, která vytváří další oběti.
Čím závažnější následky jednání má, tím obtížněji lze jakékoliv faktické tolerování obhajovat zájmem na získávání informací.
Jinou váhu má situace, kdy policie sleduje předání několika gramů drogy, aby zadokumentovala celý distribuční řetězec.
Úplně jinou situací by bylo, pokud by někdo pod neformální ochranou mohl měsíce okrádat lidi, násilně vybírat dluhy nebo prodávat drogy ve velkém jen proto, že občas přinese zajímavé jméno.
Z informátora by se v takovém případě nestal nástroj proti kriminalitě.
Stal by se její privilegovanou součástí.
Největší nebezpečí není samotná lež
U informátora se obvykle nabízí jednoduchá otázka: co když lže?
Jenže lež je pouze jedno z rizik.
Mnohem nebezpečnější může být selektivní pravda.
Člověk řekne policii přesně, kdo prodává drogy ve vedlejší ulici, ale pomlčí o vlastním odběrateli.
Popíše způsob dovozu, ale vynechá svoji část obchodu.
Označí několik skutečných pachatelů, ale ochrání člověka, se kterým vydělává.
Informace přitom mohou být jednotlivě naprosto pravdivé.
Celkový obraz bude přesto zkreslený.
A čím déle se policie na jeden zdroj spoléhá, tím větší může být nebezpečí, že začne kriminalitu v daném prostředí vidět jeho očima.
Proto by žádný informátor neměl být jediným kompasem.
Jeho poznatek má získat hodnotu zejména tehdy, když jej lze potvrdit dalšími prostředky – vlastní operativní činností policie, komunikací, sledováním, finančními toky, výpověďmi dalších lidí nebo později zajištěnými důkazy.
V opačném případě může být velmi snadné zaměnit mapu kriminálního prostředí za mapu osobních vztahů jednoho člověka.
A co když informátor vytvoří trestný čin sám?
Ještě citlivější situace nastává ve chvíli, kdy informátor přestane pouze popisovat již existující kriminalitu a začne sám vytvářet situaci, která má někoho dostat před policii.
„Seženu ti kilo.“
„Znám člověka, který ti to prodá.“
„Vezmi toho víc.“
„Když do toho půjdeš, zařídím zbytek.“
Pokud takový člověk jedná s vědomím a pod kontrolou policie, může se dostat do prostoru, kde už nejde jen o práci s informátorem, ale také o otázku nepřípustné policejní provokace.
Nejvyšší soud vymezuje provokaci poměrně přísně. Policie nebo osoby jednající pod její kontrolou nesmějí v člověku vytvořit úmysl spáchat trestný čin, který předtím neměl. Stejně problematické je umělé navyšování rozsahu jednání nebo vytváření okolností, které zhorší právní kvalifikaci trestného činu. Důkaz získaný skutečnou policejní provokací může být v trestním řízení nepoužitelný.
Policie naopak může kontrolovat a dokumentovat kriminalitu, která už existuje.
Rozdíl lze zjednodušit do jediné otázky:
Chytila policie pachatele při činu, ke kterému už směřoval, nebo mu prostřednictvím svého člověka vytvořila čin, který by bez ní vůbec nevznikl?
Mezi oběma situacemi je obrovský rozdíl.
A čím aktivnější úlohu informátor dostane, tím důležitější tato hranice je.
Dobrý informátor není ten, kterému všechno projde
Pro policistu může mít člověk zevnitř cenu, kterou je těžké nahradit.
Může několik měsíců nebo let budovat přístup do prostředí, kam by se žádný policista nedostal. Může rozumět vztahům, které zvenčí vypadají bezvýznamně. Může přinést informaci, která nakonec povede k rozbití celé skupiny.
Právě proto ale musí být jeho postavení dobře kontrolované.
Čím cennější zdroj je, tím větší škodu může způsobit, pokud začne věřit, že pravidla platí jen pro ostatní.
Smyslem práce s informátorem není vytvořit drobného pachatele s policejní ochranou, aby bylo možné chytat větší pachatele.
Smyslem je využít informace člověka, který má přístup tam, kam policie nevidí, a potom tyto informace ověřit zákonnými prostředky.
Rozdíl může vypadat jako slovíčkaření.
Ve skutečnosti odděluje účinnou operativní práci od situace, ve které stát začne ve jménu boje proti kriminalitě tolerovat kriminalitu vlastnímu zdroji.
A právě proto je práce s informátory jednou z oblastí, kde nemusí být největším problémem nedostatek informací.
Někdy je problémem naopak přílišná závislost na člověku, který je přináší.
Když slovo nestačí: od poznatku k důkazu
V policejní práci může mít velkou cenu jediná věta.
„Zboží bude zítra v tomhle autě.“
„Ten člověk není šéf, jen vybírá peníze.“
„Telefon, který používá, je napsaný na někoho jiného.“
Taková informace může změnit směr celé rozpracované věci. Sama o sobě ale ještě nemusí být tím, na čem lze postavit obžalobu a následně rozsudek.
Právě tady je důležité rozlišit dvě fáze, které veřejnosti často splývají.
Jedna věc je poznatek, podle kterého policie začne pracovat. Druhá je důkaz použitelný v trestním řízení.
Trestní řád umožňuje policii zahájit prověřování nejen na základě trestního oznámení, ale také z vlastních poznatků nebo podnětů dalších osob. Pokud se objeví skutečnosti nasvědčující tomu, že mohl být spáchán trestný čin, policejní orgán má provést potřebná šetření směřující k jeho objasnění a zjištění pachatele.
Zdroj tedy může ukázat směr.
Teprve potom začíná práce, jejímž výsledkem musí být něco podstatně pevnějšího než informace předaná mezi čtyřma očima.
Informace může nastartovat případ, aniž by se stala jeho hlavním důkazem
Představme si, že policie dostane zprávu o připravovaném předání většího množství drog.
Samotný poznatek může vést k dalším úkonům. Pokud se následně zákonným způsobem podaří zadokumentovat setkání podezřelých, zajistit drogy, telefony nebo další věci a na ně navážou další procesně použitelné důkazy, původní informace splnila svůj účel.
Ukázala policii, kam se podívat.
V konečné podobě případu už přitom vůbec nemusí být tím nejdůležitějším.
To vysvětluje i zdánlivý paradox některých trestních kauz. Na jejich počátku může stát člověk z kriminálního prostředí, jehož jméno se následně neobjeví ani v obžalobě, ani u soudu. Rozhodující důkazní řetězec už může stát na výsledcích policejních úkonů, zajištěných věcech, elektronických datech nebo výpovědích dalších osob.
Trestní řád ostatně vychází z velmi širokého pojetí dokazování. Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, pokud je to získáno a provedeno způsobem, který právní řád připouští.
Rozhodující tedy není pouze to, kdo první něco řekl, ale co se podaří následně procesně prokázat.
Rozhovor s policií ještě není svědecká výpověď
Podobný rozdíl existuje i mezi běžným podáním vysvětlení a následným výslechem svědka.
Policie může při prověřování od člověka požadovat vysvětlení a o jeho obsahu se za podmínek trestního řádu sepíše úřední záznam. Takový záznam ale nemá automaticky stejné postavení jako řádná svědecká výpověď před soudem. Trestní řád jeho použití v řízení před soudem omezuje a počítá mimo jiné s možností, že člověk bude následně vyslechnut jako svědek.
To je důležitá pojistka.
Trestní řízení by nemělo fungovat tak, že policista napíše, co mu někdo řekl v počáteční fázi prověřování, a tím je otázka viny uzavřena.
Mezi prvotní informací a dokazováním před soudem existuje procesní cesta.
Právě během ní se ukazuje, zda původní příběh skutečně obstojí.
Když se jednotlivé verze přestanou shodovat
Zajímavější situace nastává ve chvíli, kdy proti sobě nestojí informace a ticho, ale několik různých verzí stejné události.
Spolupracující obviněný tvrdí, že rozhodoval někdo nad ním.
Svědek popisuje jiné rozdělení rolí.
Odposlechnutá komunikace naznačuje něco dalšího.
A ze zajištěného telefonu vyplývá, že některé kontakty probíhaly úplně jinak, než jeden z aktérů tvrdil.
V takové chvíli už nejde o hledání jednoho člověka, který „má pravdu“.
Trestní řízení pracuje s celým souborem důkazů a soud je hodnotí jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Někdy může jeden důkaz potvrdit jen malou část příběhu a jiný naopak některé tvrzení zcela vyvrátit.
Právě nesoulad může být sám o sobě důležitý.
Pokud někdo tvrdí, že určitého člověka téměř neznal, ale telefon obsahuje desítky vzájemných kontaktů, vzniká otázka.
Pokud někdo popisuje jedinou schůzku, ale sledování zachytilo pravidelná setkání, vzniká další.
A jestliže člověk zná detail, který se později potvrdí při prohlídce místa, o němž policie předtím nevěděla, získává jeho výpověď úplně jinou váhu.
Ne proto, že policie rozhodla, komu věří.
Ale proto, že jednotlivé části příběhu začaly být porovnatelné s realitou.
U soudu musí případ stát sám
Možná nejlépe lze rozdíl mezi policejním poznatkem a důkazem popsat jednoduchým způsobem.
Informace může policii dovést ke dveřím. Před soudem ale musí být možné vysvětlit, co bylo za nimi nalezeno a jak se k tomu policie zákonně dostala.
To platí zvlášť u utajených svědků.
Ústavní soud dlouhodobě připomíná, že pokud je identita svědka skryta a obhajoba má kvůli tomu omezenější možnosti, musí existovat odpovídající procesní záruky. V řadě posuzovaných případů bylo důležité právě to, že anonymní výpověď nebyla osamocená, ale navazovala například na domovní prohlídky, odposlechy nebo jiné výpovědi.
Stejná logika je dobře vidět i mimo institut utajeného svědka.
Silná trestní kauza není ta, ve které jeden člověk vypráví velmi přesvědčivý příběh.
Silná je ta, ve které příběh přežije střet s ostatními důkazy.
A někdy právě tady původní zdroj splní svůj nejdůležitější úkol: ne tím, že někoho pošle před soud vlastními slovy, ale tím, že policii ukáže cestu k důkazům, které už na jeho slovech nestojí.
Stát potřebuje lidi zevnitř. Nesmí se na nich stát závislým
Informátor, spolupracující obviněný a utajený svědek mohou na první pohled působit podobně, protože všichni mohou policii poskytnout informaci důležitou pro objasnění trestné činnosti. Tím ale jejich podobnost prakticky končí. Informátor může zůstat skrytým zdrojem poznatků, spolupracující obviněný je sám trestně stíhaným člověkem, který může svou pomocí ovlivnit vlastní postavení, a utajený svědek vypovídá v procesním postavení svědka, jehož totožnost stát z vážných důvodů chrání. Pro běžného čtenáře mohou tyto rozdíly působit jako právnický detail, ve skutečnosti ale určují, jak lze s informací pracovat, jak ji lze použít před soudem a jaké záruky musí stát zachovat.
Největší dilema podle mě neleží v samotných názvech těchto institutů, ale v tom, že policie při rozkrývání organizovaného zločinu často potřebuje právě lidi, kteří prostředí znají zevnitř. Technika dokáže zachytit telefonní komunikaci, pohyb vozidel, finanční převody nebo jednotlivá setkání. Ne vždy ale vysvětlí skutečné vztahy mezi lidmi, hierarchii skupiny nebo význam detailu, který by člověk stojící mimo celé prostředí považoval za bezvýznamný. Někdo zevnitř může takové souvislosti vysvětlit během několika vět. Právě lidé s nejcennějšími informacemi ale často nejsou nezúčastněnými a bezúhonnými pozorovateli.
A tady vzniká otázka, které se práce s informátory nikdy úplně nezbaví: co když člověk pomáhající odhalovat cizí kriminalitu současně pokračuje ve vlastní? Zákon mu tím, že spolupracuje s policií, automatickou beztrestnost nedává. V praxi ale může existovat rozdíl mezi okamžitým zásahem proti jednotlivci a rozhodnutím dál dokumentovat širší skupinu, aby policie neukončila celou věc u nejnižšího článku. Takový pragmatismus lze pochopit. Mnohem obtížněji by bylo možné obhájit situaci, kdy by se užitečnost zdroje postupně změnila v nepsanou ochranu před důsledky jeho vlastního jednání.
Právě tam se může vztah policie a informátora začít obracet. Člověk, který zjistí, že jeho informace mají cenu, může začít vnímat spolupráci jako vlastní výhodu. Informace se pak nestávají pouze prostředkem k odhalování kriminality, ale také určitým obchodním artiklem. Ne nutně za peníze. Mohou sloužit k posílení vlastní pozice, odstranění konkurenta nebo k vytvoření dojmu, že jejich nositel je pro policii natolik důležitý, že se ho běžná pravidla netýkají. Právě proto by žádný jednotlivý zdroj neměl být pro policii tak důležitý, aby začal určovat, jakou část prostředí bude stát vidět a jakou už ne.
Podobná opatrnost je nutná i u spolupracujícího obviněného. Možnost získat mírnější trest může být velmi účinným nástrojem k rozbití skupiny, jejíž vedení by jinak zůstalo mimo dosah. Zároveň ale nelze připustit, aby se hodnota jeho výpovědi měřila počtem jmen, která dokáže nabídnout. U utajeného svědka je problém opačný: jeho ochrana může být zcela oprávněná a někdy nezbytná, ale samotné utajení totožnosti nesmí jeho slovům automaticky dodávat větší důvěryhodnost. Každý z těchto institutů má jinou logiku, ale všechny nakonec spojuje stejný požadavek – jejich informace musí obstát ve střetu s tím, co lze skutečně zjistit a prokázat.
Možná právě v tom je největší rozdíl mezi filmovým obrazem informátora a skutečným trestním řízením. Ve filmu často stačí jedna věta člověka zevnitř a policie ví, koho zatknout. Ve skutečnosti by měla být taková věta především začátkem další práce. Pokud dovede kriminalisty k telefonu, penězům, místu, dalším osobám nebo důkazu, který už existuje nezávisle na původním zdroji, splnila svůj účel. Pokud ale celý případ zůstává závislý pouze na tom, že jeden člověk něco tvrdí, musí být opatrnost tím větší, čím závažnější důsledky mají jeho slova pro ostatní.
Organizovaný zločin lze rozkrývat i bez lidí zevnitř, zpravidla však složitěji a pomaleji. Stát proto informátory, spolupracující obviněné i utajené svědky potřebuje. Stejně důležitá jsou ale pravidla, kontrola a schopnost udržet mezi potřebou získávat informace a povinností dodržovat zákon jasnou hranici. Největším problémem totiž není samotný fakt, že policie pracuje s lidmi z kriminálního prostředí. Problém by nastal ve chvíli, kdy by některý z nich začal být pro systém důležitější než pravidla, která mají platit pro všechny.
Upozornění autora
Článek má publicistický a informační charakter. Vychází z veřejně dostupné právní úpravy, judikatury, oficiálních zdrojů a z obecně popsaných principů policejní a trestněprávní praxe. Nehodnotí postup policie ani státního zastupitelství v konkrétní živé kauze a netvrdí, že spolupráce s policií automaticky znamená beztrestnost, ochranu před stíháním nebo tolerování vlastní trestné činnosti.
Popsané modelové situace slouží k vysvětlení rozdílů mezi informátorem, spolupracujícím obviněným a utajeným svědkem. Každý konkrétní případ se posuzuje individuálně podle okolností, důkazů a aktuálně platné právní úpravy.
Zdroje:
Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky – zejména § 72 a § 73, podpůrné operativně pátrací prostředky a zákonná definice informátora.
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2008-273
Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád – zejména § 55 odst. 2 (utajení totožnosti svědka), § 158 a násl. (prověřování a operativně pátrací prostředky), § 158e (použití agenta), § 178a (spolupracující obviněný) a související ustanovení o dokazování.
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1961-141
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník – pravidla ukládání trestů a zohlednění postavení spolupracujícího obviněného.
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-40
Zákon č. 270/2025 Sb. – novela trestního zákoníku a trestního řádu účinná převážně od 1. ledna 2026; mimo jiné změny týkající se použití policejního agenta, hranic jeho činnosti a trestního stíhání za jednání uskutečněné při plnění úkolu.
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2025-270
Zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením – zvláštní ochrana a pomoc ohroženým osobám, osobní ochrana, přestěhování a zastírání skutečné totožnosti.
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2001-137
Policie České republiky – Útvar speciálních činností služby kriminální policie a vyšetřování – informace o činnosti útvaru, práci s informátory, použití agentů, zvláštní ochraně osob a vzniku odboru řízení informátorů v roce 2022.
https://policie.gov.cz/clanek/utvar-specialnich-cinnosti-skpv-utvar-specialnich-cinnosti-sluzby-kriminalni-policie-a-vysetrovani.aspx
Ústavní soud, sp. zn. III. ÚS 859/13 – požadavek mimořádně pečlivého hodnocení věrohodnosti spolupracujícího obviněného, jeho motivace a souladu výpovědi s dalšími důkazy.
https://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-859-13_1
Ústavní soud, sp. zn. III. ÚS 2751/25 – rozhodnutí z roku 2026 připomínající mimo jiné, že na přiznání postavení spolupracujícího obviněného není právní nárok a že významná je pravdivost poskytovaných informací a plnění podmínek spolupráce.
https://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-2751-25_1
Ústavní soud, sp. zn. IV. ÚS 407/07 – podmínky použití utajeného svědka, subsidiarita tohoto opatření, ochrana práva na obhajobu a požadavek prověření věrohodnosti svědka.
https://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-407-07_1
Ústavní soud, sp. zn. III. ÚS 291/03 – problematika odsouzení založeného na výpovědích utajených svědků a požadavek, aby anonymní svědectví bylo podpořeno dalšími důkazy.
https://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-291-03
Ústavní soud, sp. zn. II. ÚS 689/01 – střet ochrany utajeného svědka s právem obviněného na obhajobu a požadavek minimalizace omezení práv obhajoby.
https://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-689-01
Nejvyšší soud, stanovisko trestního kolegia sp. zn. Tpjn 301/2014 – vymezení hranice mezi přípustnou policejní kontrolou již připravované či páchané trestné činnosti a nepřípustnou policejní provokací.
https://eslp.nsoud.cz/sbirka/6919/
Vlastní investigativní a terénní práce autora – vlastní poznatky autora získané při dlouhodobém mapování kriminálního a drogového prostředí, rozhovorech s lidmi pohybujícími se uvnitř tohoto prostředí, porovnávání jejich tvrzení s veřejně dostupnými policejními, soudními a právními zdroji a při následné analytické práci. Tyto poznatky jsou v článku využity zejména při popisu praktických rizik práce s informacemi pocházejícími z kriminálního prostředí; nejsou prezentovány jako informace o konkrétních neveřejných policejních postupech.
