Když novinář soudí, místo aby informoval: Babiš jako zrcadlo české mediální scény

Anotace k článku „Když fakta nestačí: Případ Andreje Babiše a selhání morální žurnalistiky v Česku“

Tento text není obhajobou Andreje Babiše, ale analýzou hlubšího problému: krize české žurnalistiky a jejího vztahu k pravdě, kontextu a odpovědnosti. Případ Babiše a jeho údajné spolupráce s StB zde slouží jako názorný příklad, jak mohou média selhávat – zjednodušením, ideologizací a ignorováním právního i historického rámce.

Autor upozorňuje, že morální žurnalistika není moralizování, ale poctivá práce s informacemi, kontextem a pochopením složitosti doby. Zároveň konstatuje, že ne každý novinář je kompetentní psát o politice či geopolitice – obory, které vyžadují hlubokou znalost systémových vazeb a historických podmínek.

Anotace vybízí čtenáře, aby si osvojili kritické myšlení, uměli číst nejen titulky, ale i kontext, a nenechali se vést jen emocemi či mediálními zkratkami.

Podobné případy novinářského selhání, která článek ve zkratce připomíná:

Článek vybízí ke kritické reflexi, ne velebení jakékoli osoby. Pokud mají média znovu plnit svou roli hlídače demokracie, musí se vzdát aktivismu, zjednodušování a návratu ke komplexní, odpovědné a etické žurnalistice.

Úvod: Kauza, která přesahuje jedno jméno
Veřejná debata o Andreji Babišovi se dlouhodobě točí kolem jeho údajné spolupráce s komunistickou Státní bezpečností (StB). V evidenci této represivní složky byl Babiš veden pod krycím jménem „Bureš“. Přestože právní i historické okolnosti zůstávají složité a zčásti sporné, velká část médií s tímto tématem zacházela zjednodušeně, ideologicky a účelově – především v předvolebních obdobích. Tento případ však není jen o Babišovi: je to ukázka širšího selhání žurnalistiky, která by měla být morálním kompasem společnosti, nikoli jejím manipulátorem.

Morální žurnalistika: Co to skutečně znamená?
Morální žurnalistika nestaví na moralizování, ale na hodnotách:

V praxi to znamená, že novinář nemá předem určovat, kdo je viník a kdo oběť, ale má pomoci čtenáři pochopit systém, ve kterém události vznikají. To se v případu Andreje Babiše často nedělo.

Mediální selhání: Absence kontextu, přítomnost ideologie
Andrej Babiš byl evidován jako spolupracovník StB v 80. letech, kdy působil v PZO Petrimex – tedy v oblasti zahraničního obchodu, která byla automaticky pod dohledem bezpečnostních složek. Tato pozice předpokládala práci se zahraničím, a tedy i povinné prověrky, často končící registrací.
Důležité je si uvědomit:

Režim si bedlivě hlídal loajalitu lidí, do kterých investoval prostřednictvím studia.

Režim nedovolil nikomu cestovat a obchodovat se Západem bez loajality.

V zahraničním obchodě nebylo možné působit bez schválení StB.

Evidence ve svazcích StB neprokazuje aktivní spolupráci, pouze registraci – často bez vědomí osoby.

Babišova právní obrana uspěla u slovenského soudu, který konstatoval neoprávněné vedení ve svazcích (rozhodnutí bylo později napadeno, ale zůstává právní i morální precedent).

Přesto média často prezentovala kauzu bez těchto nuancí, jako „důkazní zbraň“ v politickém boji. Namísto analytické práce šlo často o veřejnou dehonestaci.

Dvojí metr: Komunistická minulost jako selektivní stigma
Zatímco Babišova minulost byla opakovaně medializována, jiní aktéři s komunistickou historií byli médii chráněni nebo jejich minulost bagatelizována. Typickým příkladem je prezident Petr Pavel.

Petr Pavel dlouhodobě mlžil nebo zkresloval své působení v komunistické vojenské kontrarozvědce, což byla elitní složka s úzkým napojením na sovětskou KGB. Pavel byl přijat do KSČ až v roce 1985, tedy v době, kdy byl režim již otevřeně nelegitimní, a stal se důstojníkem vojenské kontrarozvědky, nikoliv běžným vojákem. Jeho tvrzení, že působil „v obranné zpravodajské službě“ bez politického vlivu, bylo později rozporováno historiky i dokumenty z archivu ministerstva obrany. Tato skutečnost ale zůstávala médii často bagatelizována nebo zcela opomíjena – přestože jde o příslušnost k ideologicky vysoce loajální elitě.

Zatímco Babiš byl prezentován jako „morálně diskvalifikovaný“, Pavlova minulost byla médií často omlouvána nebo ignorována. Tento selektivní přístup – nikoliv fakta – formuje veřejné mínění.

Prezidentské volby 2013: Zeman vs. Schwarzenberg – mediální nevyváženost
V prezidentské volbě roku 2013 byl Karel Schwarzenberg médii – zejména tzv. liberálními a veřejnoprávními – často prezentován jako kultivovaná a západně orientovaná alternativa vůči „hrubému“ Miloši Zemanovi. Došlo k selektivní interpretaci výroků (např. vyjádření Schwarzenberga k Benešovým dekretům) a k záměrnému posilování emocionálního obrazu boje „dobra proti zlu“. Mnohá média tehdy otevřeně zaujala postoj, místo aby nabídla vyváženou analýzu obou kandidátů, jejich minulosti a hodnot. Výsledkem bylo narušení důvěry části veřejnosti v objektivitu žurnalistiky.
Zdroj: [Dostál, Petr. Média ve volbách 2013, Masarykova univerzita, 2014]

Julian Assange a WikiLeaks: Od hrdiny k nepohodlnému
Julian Assange byl v roce 2010 médii jako The Guardian, The New York Times nebo Der Spiegeloslavován jako hrdina svobodné žurnalistiky, když WikiLeaks zveřejnily tisíce utajovaných amerických dokumentů. Když se však později dostal do konfliktu s americkou justicí a čelil obviněním (mimo jiné ze znásilnění ve Švédsku), mnohá z těchto médií se od něj distancovala. Místo důsledné ochrany principu svobody tisku převážily geopolitické a ideologické ohledy. Assange se z hrdiny stal mediálně izolovaným a problematickým symbolem.
Zdroj: [Greenwald, Glenn. No Place to Hide, 2014; RSF, 2021: Assange’s case – a threat to press freedom worldwide]

Novinář bez kompasu je aktivista, ne žurnalista
Jedním z nejvážnějších omylů je, když si novinář plete roli investigativce s rolí politického aktivisty. Jakmile začnou média stranicky vychylovat fakta, selhávají ve své roli hlídače demokracie. Ať už je objekt jejich zájmu jakýkoliv – od Babiše po kohokoli jiného – žurnalista má povinnost prezentovat nejen obvinění, ale i polehčující souvislosti. Zamlčování faktů je formou manipulace.

Když novinář přestane sloužit pravdě
Novinář má být svědkem skutečnosti, ne jejím tvůrcem. Má klást otázky, ne podsouvat odpovědi. V moderním mediálním prostoru se však čím dál častěji stírá hranice mezi investigativní žurnalistikou a aktivismem, mezi službou veřejnosti a řízením veřejného mínění. Tam, kde selhává schopnost oddělit komentář od faktu a názor od informace, se novinář mění v inženýra konsenzu, ne ve zprostředkovatele reality. Ztrácí-li žurnalista ochotu podívat se i na „nepohodlnou“ stranu příběhu, selhává ve své nejzákladnější profesní roli – a tím podrývá i důvěru ve svobodu tisku jako takovou.

V kauze Andreje Babiše a údajné spolupráce s StB se opakovaně ignorovala právní rovina případu, včetně zcela zásadního rozhodnutí slovenského Ústavního soudu, který zpochybnil důvěryhodnost archivních záznamů. Média často opomíjela i dobový kontext běžné praxe podniků zahraničního obchodu, tlak režimu na vybrané pracovníky i strategii registrací bez jejich vědomí. Zcela se vytratil obraz složité doby, který by mohl vysvětlit – byť ne omluvit – určité motivace. Taková selekce není investigativou, ale dramaturgií: volbou těch detailů, které podporují předem zvolenou interpretaci.

Podobně zaujatý přístup byl patrný i během prezidentských voleb v roce 2013. Karel Schwarzenberg byl médii konstruován jako symbol západní civilizace a kultivovanosti, zatímco Miloš Zeman byl mnohdy líčen jako hrozba, směšná figurka či dokonce nelegitimní volba. Média přestala klást otázky a začala určovat, co je pro voliče správné. Vytrhávání výroků z kontextu, ignorování Zemanových programových argumentů a účelová práce s emocemi přetvořily novinářskou práci v nástroj politického boje. V takovém prostředí nevítězí pravda, ale dojem.

Na mezinárodní scéně je ilustrativní případ Juliana Assange a WikiLeaks. V počátcích byl médii oslavován jako hrdina transparentnosti a obránce veřejného zájmu. Jeho odhalení o válečných zločinech či diplomatických intrikách sloužila jako munice pro investigativce po celém světě. Jakmile se však jeho aktivity začaly dotýkat citlivých bodů západních vlád, totéž mediální prostředí se od něj odvrátilo. Assange byl postupně vykreslován jako bezpečnostní hrozba, narušitel pořádku, problém. Ne proto, že se změnila fakta – ale proto, že se změnil politický kontext. Novinářská loajalita k pravdě byla nahrazena loajalitou k ideologii.

Tato selektivní slepota je pro demokracii toxická. Skutečný novinář nesmí nikdy zapomenout, že jeho moc je odvozena od důvěry – a důvěra není dána tím, koho podporuje, ale tím, co je ochoten přiznat. Neochota připustit, že i „ti druzí“ mohou mít pravdu, činí z informovanosti nástroj indoktrinace. A pokud novinář raději slouží svému světonázoru než svému čtenáři, stává se jen jiným typem aparátčíka – sice ne státním, ale ideologickým. Demokracie nepotřebuje moralizující kazatele – potřebuje poctivé svědky.

Důsledky: Když mizí důvěra, nastupuje cynismus

Veřejná debata je páteří demokracie. A média, jako její hlavní aktéři, hrají ústřední roli v tom, jak je tato debata vedena. Pokud však místo zrcadlení skutečnosti začnou média budovat zjednodušené narativy, dříve či později se jejich obraz světa stává nástrojem polarizace. Ztrácí se prostor pro nuance, mizí schopnost pochybovat, přemýšlet a ptát se. Černobílé příběhy se dobře čtou – ale špatně žijí.

Selektivní práce s fakty, emocionální rámování a vytváření „správných“ a „špatných“ názorů vedou nevyhnutelně k rozkladu důvěry. Občan, který opakovaně zažívá manipulativní přístup i v seriózních médiích, přestává rozlišovat mezi kvalitní žurnalistikou a propagandou. Nedůvěra se stává univerzální – a padá i na ty, kteří si ji nezaslouží. Výsledkem je:

Tato atmosféra nepřehlednosti je živnou půdou pro manipulaci – nejen mediální, ale i politickou. Cynismus občana není obrana, je to kapitulace. A právě v ní začíná největší nebezpečí: ochota přijímat autoritativní verze světa, protože ty aspoň dávají smysl. Skutečné zlo přichází často ne v podobě tyranie, ale v podobě zklamání z těch, kdo měli být její protiváhou.

Závěr: Novinařina, která si znovu zaslouží důvěru

Kauza Andreje Babiše – a další případy jako prezidentské volby 2013 či mediální odvrácení od Juliana Assange – nejsou jen politické epizody. Jsou zrcadlem hlubší krize, v níž se česká i západní žurnalistika nachází. Nejde o to, co kdo udělal. Jde o to, jak média zacházejí s pravdou, jaký příběh vyprávějí – a komu tím slouží.

Skutečná žurnalistika musí umět snést i nepříjemnou pravdu, nezamlčet okolnosti, které se nehodí do vybudovaného obrazu. Musí přestat suplovat roli morální autority a vrátit se k tomu, co ji činí nenahraditelnou: pečlivé ověřování, pluralita zdrojů, cit pro kontext a pokora před složitostí světa. Žurnalista není kazatel ani soudce – je svědek. A svědek, který vidí jen polovinu reality, je nebezpečnější než žádný.

Chceme-li obnovit důvěru veřejnosti, nestačí kosmetické změny. Je třeba:

Doporučené zdroje pro další studium:

Poznámka autora:

Média, která se bojí složitosti, nemohou být svobodná. Pokud moderní žurnalistika chce přežít jako důvěryhodná instituce, musí se vzdát pokušení přesvědčovat – a znovu se naučit informovat. Titulky nemusí burcovat. Stačí, když budou pravdivé. A texty nemusí být ideologicky „správné“. Stačí, když budou poctivé.

Zamyšlení autora článku o žurnalistice a dnešní době

„Žurnalistika není služba masám, ale služba pravdě. Když selže v jedné z těchto rolí, ztrácí svůj smysl a stává se jen hlásatelem názorů, které už nejsou žádným světem skutečnosti, ale jen ozvěnou zájmů a předsudků.“

V dnešní době, kdy jsou informace dostupné na každém kroku a veřejný prostor je zahlcen zprávami, je role žurnalistiky zásadní a zároveň velmi náročná. Žurnalistika by neměla být pouhým hlasatelem předem připravených názorů, ale nestranným průvodcem složitou realitou. Měla by jít za hranice jednoduchých černobílých příběhů a nabízet čtenářům kompletní kontext, který jim umožní porozumět dění kolem sebe.

Bohužel často vidíme, jak média ustupují tlaku rychlosti, senzace a ideologických šablon, a místo pravdy předkládají obrazy, které vyvolávají emoce a polarizují společnost. Stáváme se svědky žurnalistiky, která neinformuje, ale přesvědčuje, která místo svobody slova přináší jednostranné názory a selektivní výběr faktů.

Pokud chceme, aby žurnalistika opět získala důvěru veřejnosti a stala se oporou demokratické společnosti, musíme jí pomoci vrátit se k jejím základům – k odvaze ukazovat i to nepohodlné, k respektu k faktům a k nekompromisní snaze rozplést složitost světa kolem nás.

Zdroje: 1. Evidence Andreje Babiše jako spolupracovníka StB – krycí jméno "Bureš"
Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS), registrační protokoly
Ověření online (registr spolupracovníků StB):
https://www.upn.gov.sk/regpro/

2. Rozhodnutí slovenského soudu (2014) o neoprávněné evidenci Babiše jako agenta StB
Zdroj: Rozhodnutí Krajského soudu v Bratislavě (2014) + potvrzeno odvolacím soudem
Detailní článek:
https://domov.sme.sk/c/7071367/sud-andrej-babis-nie-je-agent-stb.html

3. Změna rozhodnutí: Zásah slovenského Ústavního soudu (2017) – zrušení původního rozsudku kvůli pochybením v procesu
Rozhodnutí Ústavního soudu SR, sp. zn. I. ÚS 3130/2016
Zpráva v médiích:
https://dennikn.sk/747820/ustavny-sud-vyhovel-stb-babis-nie-je-agent-museli-rozhodnut-odznova/

4. Běžná evidence pracovníků zahraničního obchodu StB i bez vědomí
Zdroj: Soudní výpovědi bývalých příslušníků StB + historické studie
Např. publikace historika Prokopa Tomka (ÚSTR):
Tomek, Prokop. Zahraniční obchod a StB, ÚSTR, 2011
Online:
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejin/2011-02/11-2-07.pdf

5. Případ Petra Pavla – členství v KSČ, vojenská kontrarozvědka
Zdroj: Archiv Ministerstva obrany ČR + vyjádření historiků
Shrnutí a analýza:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-analyza-general-pavel-v-ksc-za-normalizace-vladla-krutost-a-zrada-193064
Oficiální životopis:
https://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/prehled-prezidentu-cr/petr-pavel/zivotopis

6. Etický kodex Syndikátu novinářů ČR
Zdroj: Syndikát novinářů České republiky
Plné znění:
https://www.syndikat-novinaru.cz/eticky-kodex/

7. Karel Hvížďala – práce o žurnalistické etice a českých médiích
Např.:
Žurnalistika v informačním věku, Karolinum 2011
Rozhovory a eseje dostupné na:
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-karel-hvizdala-novinari-jsou-nyni-casto-fanousci-a-aktiviste-40389789