Článek
Anotace k článku „Když fakta nestačí: Případ Andreje Babiše a selhání morální žurnalistiky v Česku“ – Verze pro ty, co už si vybrali stranu a zapomněli na rozum
Takže, vážení, připravte se na jízdu. Tento článek, ačkoli to někteří v diskuzích naprosto, ale naprosto nepochopili (a ano, mluvíme tu o těch zapálených komentářích, které nám přistály pod původním textem a které se daly shrnout do jediné věty: „Jste Babišovi/Pavlovi/Zemanovi/Assangeovi zrádci a zaprodanci!“), NENÍ obhajobou Andreje Babiše! Opakujeme to raději znovu: N-E-N-Í! My tu jen analyzujeme hlubší problém: krizi české žurnalistiky a jejího vztahu k pravdě, kontextu a – pozor, teď to přijde – odpovědnosti. A mimochodem, taky krizi čtenářů, kteří občas, zdá se, čtou jen titulky, pak jim naskočí nějaká ta silná emoce, a už rovnou píšou komentář.
Případ Babiše a jeho údajné spolupráce s StB zde slouží jako názorný příklad, jak mohou média selhávat – zjednodušením, ideologizací a ignorováním právního i historického rámce. Ne, fakt to není o tom, že ho milujeme a sníme o jeho soše na každém náměstí. Je to o tom, že se nám nechce hrát podle pravidel, kde emoce vítězí nad zdravým rozumem. Protože, jak se ukázalo, někteří naši čtenáři se zřejmě řídí spíše srdečním tepem než informacemi. A jakmile vidí jméno, které jim vyvolává husí kůži, už je jasno: článek je špatný, my jsme špatní, a svět se hroutí. Protože, víte, je tak snadné si najít nepřítele, když vám chybí komplexní obrázek. A přesně tohle manipulátoři chtějí. Jediná chyba je, když se necháte.
Autor se drze opovažuje upozornit, že morální žurnalistika není moralizování, ale poctivá práce s informacemi, kontextem a pochopením složitosti doby. A (držte si klobouky) konstatuje, že ne každý novinář je kompetentní psát o politice či geopolitice – obory, které vyžadují hlubokou znalost systémových vazeb a historických podmínek. Ano, vím, šokující! Ne každý, kdo umí napsat status na sociální síti, je automaticky expert na všechno. Představte si to!
Anotace vybízí čtenáře, aby si osvojili kritické myšlení, uměli číst nejen titulky (což je pro některé už takřka nadlidský výkon, že, pane D. z diskuzí, co nás označil za „komouše“, aniž by dočetl první odstavec?), ale i kontext, a nenechali se vést jen emocemi či mediálními zkratkami. Protože víte co? Emoce jsou jako bumerang – hodíte je po někom, ale ony se vám vždycky vrátí. A pak se divíte, proč vám nikdo nerozumí, když veškeré vaše argumenty jsou založeny na pocitu, že „ten X je přece zlej, tak o něm nesmí být nic dobrého, a ten Y je přece hodnej, tak na něj nic špatného nesmí!“ To je zkrátka recept na to, jak si neustále vytvářet nepřítele tam, kde by stačilo jen přemýšlet. A ano, to je vaše chyba, že se tomu poddáte.
Úvod: Kauza, která přesahuje jedno jméno (a jeden emotivní výkřik v komentářích, kde se ihned hledá nepřítel – a vy na to skočíte)
Veřejná debata o Andreji Babišovi se dlouhodobě točí kolem jeho údajné spolupráce s komunistickou Státní bezpečností (StB). V evidenci této represivní složky byl Babiš skutečně veden pod krycím jménem „Bureš“. A teď si to představte: přestože právní i historické okolnosti zůstávají složité a zčásti sporné, velká část médií s tímto tématem zacházela zjednodušeně, ideologicky a účelově – především v předvolebních obdobích. A co na to náš milý čtenář, co si z toho vzal? Že jsme zaprodaní Babišovi, samozřejmě! Ach, ta logika…
Tento případ však není jen o Babišovi: je to ukázka širšího selhání žurnalistiky, která by měla být morálním kompasem společnosti, nikoli jejím manipulátorem. Ale kdo chce kompas, když může mít pořádnou dávku emocionálního rollercoasteru, že? Někteří čtenáři v komentářích nám potvrdili, že na kompas fakt nepotřebují, když mají dostatečně silné pocity a jasně definovaného nepřítele, ať už je to kdokoli, o kom se zrovna píše „méně než plně odsuzující“ článek. Právě zde vidíme, jak se emoce stávají hlavními kritérii pro hodnocení informací, a to vede k snadné manipulaci voličů před volbami. A vy, čtenáři, jste ti, kdo tuto manipulaci svou emocionální reakcí umožňují.
Morální žurnalistika: Co to skutečně znamená? (Pro ty, co ještě nepochopili a chtěli by k tématu emotivně přispět – a pak se divit, proč jim nikdo nerozumí a proč všude vidí nepřítele, když je to jen jejich volba)
Morální žurnalistika nestaví na moralizování, ale na hodnotách:
* Nezávislost a nestrannost, i při silných osobních postojích novináře. (Ano, i když novinář vnitřně křičí „Ne, tohle ne!“).
* Kontextualizace a hloubka, nikoli zjednodušení a senzace. (Protože čtenářům přece tak strašně moc záleží na nuancích, že ano? Soudě dle některých komentářů, spíše na výrazných nadpisech a okamžitém zařazení do kategorie „hodný“ nebo „zlý“.)
* Odpovědnost vůči veřejnosti, nikoli vůči politickým nebo komerčním tlakům. (Což znamená, že bychom neměli být za každou cenu populární, což je v dnešní době skoro hřích).
V praxi to znamená, že novinář nemá předem určovat, kdo je viník a kdo oběť, ale má pomoci čtenáři pochopit systém, ve kterém události vznikají. Což se v případě Andreje Babiše často nedělo. A někteří z vás to tak pochopili, že se cítili osobně uraženi, že jsme nezvolili jasného padoucha! A dali to patřičně najevo pod článkem, s důrazem na to, kdo je podle nich ten pravý nepřítel. To je klasický příklad, jak emoce a nedostatek informací brání nezávislému hodnocení a místo toho vedou k předem daným závěrům. Necháváte se unést a pak se divíte, že se s vámi manipuluje.
Mediální selhání: Absence kontextu, přítomnost ideologie (a spousta rozhořčených zpráv od těch, co si už našli svého nepřítele a nechtějí se poučit)
Andrej Babiš byl skutečně evidován jako spolupracovník StB v 80. letech, kdy působil v PZO Petrimex – tedy v oblasti zahraničního obchodu, která byla automaticky pod dohledem bezpečnostních složek. Tato pozice předpokládala práci se zahraničím, a tedy i povinné prověrky, často končící registrací.
Důležité je si uvědomit (pro ty, co nemají dostatek emocí, aby to vstřebali):
* Režim nedovolil nikomu cestovat a obchodovat se Západem bez loajality.
* V zahraničním obchodu nebylo možné působit bez schválení StB.
* Evidence ve svazcích StB neprokazuje aktivní spolupráci, pouze registraci – často bez vědomí osoby.
A Babišova právní obrana se u slovenských soudů dlouhodobě snaží dokázat, že je evidován neoprávněně. V listopadu 2019 slovenský Ústavní soud sice zrušil předchozí rozhodnutí a nařídil spor znovu otevřít, což bylo v Babišův prospěch. Avšak následně, v roce 2024, tentýž Ústavní soud odmítl Babišovu stížnost proti novějším rozhodnutím, aniž by se zabýval jádrem sporu. A Evropský soud pro lidská práva v roce 2018 jeho stížnost dokonce zamítl. Přesto média často prezentovala kauzu bez těchto nuancí, jako „důkazní zbraň“ v politickém boji. Namísto analytické práce šlo často o veřejnou dehonestaci. A teď, pro všechny, kteří si mysleli, že se snažíme Babiše ospravedlnit: NE, my jen konstatujeme, že i ďábel má někdy právníky, kteří se snaží o fakta! A že i fakta se občas někomu nelíbí. A pak se nám to dostane do komentářů, kde se s plnou vervou ukazuje na nepřítele, protože emoce prostě přehluší jakékoli právní nuance. Vy to ale spolknete, protože je to snadnější, než se nad tím zamyslet.
Dvojí metr: Komunistická minulost jako selektivní stigma (protože někteří jsou prostě „správnější“ než jiní, alespoň v médiích a v očích těch, co už si vybrali svého nepřítele a sami se nechají vést)
Zatímco Babišova minulost byla opakovaně medializována, jiní aktéři s komunistickou historií byli médii chráněni nebo jejich minulost bagatelizována. Typickým příkladem je prezident Petr Pavel.
Petr Pavel byl skutečně členem KSČ od roku 1985 a působil v komunistické vojenské rozvědce, elitní složce s úzkým napojením na sovětskou KGB. Informace o jeho minulosti byly v médiích před prezidentskými volbami probírány a porovnávány s Babišovou minulostí. Interpretace míry „bagatelizace“ nebo „ochrany“ ze strany médií je sice subjektivní, ale nelze popřít rozdílnou intenzitu, s jakou se k těmto kauzám přistupovalo.
Zatímco Babiš byl prezentován jako „morálně diskvalifikovaný“, Pavlova minulost byla médii často omlouvána nebo ignorována. Tento selektivní přístup – nikoliv fakta – formuje veřejné mínění. A naši milí čtenáři, řídící se emocemi a nedostatkem informací, si z toho vzali jediné: Že jsme Babišovi fanoušci a Pavla nemáme rádi. A pak nám to píší v komentářích! Inu, je těžké vysvětlit někomu, že kritika není nenávist, když má v očích jen rudou mlhu a jasného nepřítele, na kterého je třeba ukázat prstem. A přesně takto se manipuluje s veřejným míněním a voliči. Proč se tomu bráníte méně, než byste měli?
Prezidentské volby 2013: Zeman vs. Schwarzenberg – mediální nevyváženost (aneb jak se z novinářů stali marketingoví specialisté, podle některých komentátorů, a jak se někteří čtenáři nechali unést do hledání nepřítele, protože je to pohodlné)
V prezidentské volbě roku 2013 byl Karel Schwarzenberg médii – zejména tzv. liberálními a veřejnoprávními – často prezentován jako kultivovaná a západně orientovaná alternativa vůči „hrubému“ Miloši Zemanovi. Došlo k selektivní interpretaci výroků (např. vyjádření Schwarzenberga k Benešovým dekretům) a k záměrnému posilování emocionálního obrazu boje „dobra proti zlu“. Mnohá média tehdy otevřeně zaujala postoj, místo aby nabídla vyváženou analýzu obou kandidátů, jejich minulosti a hodnot. Výsledkem bylo narušení důvěry části veřejnosti v objektivitu žurnalistiky.
Zdroj: [Dostál, Petr. Média ve volbách 2013, Masarykova univerzita, 2014]
A reakce našich emocionálně založených čtenářů? „Takže teď podporujete Zemana?! Fuj, jste zrádci!“ Ne, opravdu ne. My jen konstatujeme, že mediální prezentace byla jednostranná. Ale chápeme, pro některé je to prostě příliš složité na zpracování. Je snazší si nalepit nálepku a křičet. Nebo psát VELKÝMI PÍSMENY do diskuzí, a tím si utvrdit, kdo je ten pravý nepřítel, a koho je potřeba volit (nebo nevolit) čistě na základě emocí, nikoli faktů. A vy to děláte dobrovolně.
Julian Assange a WikiLeaks: Od hrdiny k nepohodlnému (protože pravda je sice fajn, ale jen když se nám hodí, což některé čtenáře nechalo v emocionálním zmatku a hledání nového nepřítele, k čemuž se aktivně připojují)
Julian Assange byl v roce 2010 médii jako The Guardian, The New York Times nebo Der Spiegel oslavován jako hrdina svobodné žurnalistiky, když WikiLeaks zveřejnily tisíce utajovaných amerických dokumentů. Když se však později dostal do konfliktu s americkou justicí a čelil obviněním (mimo jiné ze znásilnění ve Švédsku), mnohá z těchto médií se od něj distancovala. Místo důsledné ochrany principu svobody tisku převážily geopolitické a ideologické ohledy. Assange se z hrdiny stal mediálně izolovaným a problematickým symbolem.
Zdroj: [Greenwald, Glenn. No Place to Hide, 2014; RSF, 2021: Assange’s case – a threat to press freedom worldwide]
A opět, naši čtenáři s emočním kompasem? „Vy obhajujete sexuální násilníky a zrádce!“ Ne, my jen ukazujeme na mediální pokrytectví. Ale je jasné, že je snazší soudit emoce než se zamyslet nad principy. A pak to dát najevo v komentářích, samozřejmě, s jasným určením, kdo je zrovna teď ten nepřítel, a s pocity naprosté morální převahy. A přesně tím se stáváte snadnými cíli manipulace.
Novinář bez kompasu je aktivista, ne žurnalista (a je to sakra rozdíl, i když si to někteří v diskuzích pletou a ihned vidí nepřítele, aniž by pochopili svou vlastní roli v tom všem)
Jedním z nejvážnějších omylů je, když si novinář plete roli investigativce s rolí politického aktivisty. Jakmile začnou média stranicky vychylovat fakta, selhávají ve své roli hlídače demokracie. Ať už je objekt jejich zájmu jakýkoli – od Babiše po kohokoli jiného – žurnalista má povinnost prezentovat nejen obvinění, ale i polehčující souvislosti. Zamlčování faktů je formou manipulace. Ale ne pro ty, co si myslí, že se snažíme manipulovat my! Ti hned vidí nepřítele, pohánění emocemi a nedostatkem informací. A vy, čtenáři, v tom hrajete klíčovou roli tím, že se necháte.
Když novinář přestane sloužit pravdě (a začne prodávat bublinky emocí, které vás dovedou k hledání nepřítele a usnadní manipulaci s vámi – s vaším aktivním přispěním)
Novinář má být svědkem skutečnosti, ne jejím tvůrcem. Má klást otázky, ne podsouvat odpovědi. V moderním mediálním prostoru se však čím dál častěji stírá hranice mezi investigativní žurnalistikou a aktivismem, mezi službou veřejnosti a řízením veřejného mínění. Tam, kde selhává schopnost oddělit komentář od faktu a názor od informace, se novinář mění v inženýra konsenzu, ne ve zprostředkovatele reality. Ztrácí-li žurnalista ochotu podívat se i na „nepohodlnou“ stranu příběhu, selhává ve své nejzákladnější profesní roli – a tím podrývá i důvěru ve svobodu tisku jako takovou.
V kauze Andreje Babiše a údajné spolupráce s StB se opakovaně ignorovala právní rovina případu, včetně zcela zásadního rozhodnutí slovenského Ústavního soudu, který zpochybnil důvěryhodnost archivních záznamů. Média často opomíjela i dobový kontext běžné praxe podniků zahraničního obchodu, tlak režimu na vybrané pracovníky i strategii registrací bez jejich vědomí. Zcela se vytratil obraz složité doby, který by mohl vysvětlit – byť ne omluvit – určité motivace. Taková selekce není investigativou, ale dramaturgií: volbou těch detailů, které podporují předem zvolenou interpretaci. A čtenář, který se řídí emocemi a má nedostatek informací, ihned ví, kdo je ten nepřítel, a že to je vlastně celé „spiknutí“. Takto se masy lidí ovlivňují a jejich vidění světa se formuje. A vy, čtenáři, jste nástrojem této manipulace, protože si nekladete otázky.
Podobně zaujatý přístup byl patrný i během prezidentských voleb v roce 2013. Karel Schwarzenberg byl médii konstruován jako symbol západní civilizace a kultivovanosti, zatímco Miloš Zeman byl mnohdy líčen jako hrozba, směšná figurka či dokonce nelegitimní volba. Média přestala klást otázky a začala určovat, co je pro voliče správné. Vytrhávání výroků z kontextu, ignorování Zemanových programových argumentů a účelová práce s emocemi přetvořily novinářskou práci v nástroj politického boje. V takovém prostředí nevítězí pravda, ale dojem. A čtenář, poháněný emocemi a nedostatkem informací, si pak snadno najde svého nepřítele. Tímto způsobem se snadno manipuluje voliči před volbami. Vaše emoce jsou jejich zbraní.
Na mezinárodní scéně je ilustrativní případ Juliana Assange a WikiLeaks. V počátcích byl médii oslavován jako hrdina transparentnosti a obránce veřejného zájmu. Jeho odhalení o válečných zločinech či diplomatických intrikách sloužila jako munice pro investigativce po celém světě. Jakmile se však jeho aktivity začaly dotýkat citlivých bodů západních vlád, totéž mediální prostředí se od něj odvrátilo. Assange byl postupně vykreslován jako bezpečnostní hrozba, narušitel pořádku, problém. Ne proto, že se změnila fakta – ale proto, že se změnil politický kontext. Novinářská loajalita k pravdě byla nahrazena loajalitou k ideologii. A čtenář, který se řídí emocemi a má nedostatek informací, už věděl, kdo je ten nový nepřítel. Protože je pro něj snazší uvěřit, než přemýšlet kriticky.
Tato selektivní slepota je pro demokracii toxická. Skutečný novinář nesmí nikdy zapomenout, že jeho moc je odvozena od důvěry – a důvěra není dána tím, koho podporuje, ale tím, co je ochoten přiznat. Neochota připustit, že i „ti druzí“ mohou mít pravdu, činí z informovanosti nástroj indoktrinace. A pokud novinář raději slouží svému světonázoru než svému čtenáři, stává se jen jiným typem aparátčíka – sice ne státním, ale ideologickým. Demokracie nepotřebuje moralizující kazatele – potřebuje poctivé svědky. Ale hlavně ne ty, kteří pak pláčou, že je nikdo nechápe, když si přečtou článek a okamžitě se vrhají do hledání nepřítele! To je totiž vaše volba, milí čtenáři.
Důsledky: Když mizí důvěra, nastupuje cynismus (a nekonečné diskusní vlákno na sociálních sítích, kde se neustále hledají noví a noví nepřátelé – a vy jste součástí problému)
Veřejná debata je páteří demokracie. A média, jako její hlavní aktéři, hrají ústřední roli v tom, jak je tato debata vedena. Pokud však místo zrcadlení skutečnosti začnou média budovat zjednodušené narativy, dříve či později se jejich obraz světa stává nástrojem polarizace. Ztrácí se prostor pro nuance, mizí schopnost pochybovat, přemýšlet a ptát se. Černobílé příběhy se dobře čtou – ale špatně žijí.
Selektivní práce s fakty, emocionální rámování a vytváření „správných“ a „špatných“ názorů vedou nevyhnutelně k rozkladu důvěry. Občan, který opakovaně zažívá manipulativní přístup i v seriózních médiích, přestává rozlišovat mezi kvalitní žurnalistikou a propagandou. Nedůvěra se stává univerzální – a padá i na ty, kteří si ji nezaslouží. Výsledkem je:
* prohlubující se polarizace společnosti, kde dialog nahrazuje výsměch a podezírání; (A samozřejmě, každý má nutkání přidat svůj „fundovaný“ názor do komentářů, i když článek nečetl, a označit někoho za nepřítele.) A to je vaše vina, že se necháte strhnout.
* nárůst deziluze a rezignace, kdy občan ztrácí ochotu věřit komukoli; (A raději věří „alternativním“ zdrojům, které mu řeknou přesně to, co chce slyšet, a potvrdí mu jeho nepřítele.) Protože je snazší být zmanipulován, než přemýšlet.
* posilování populismu, který nabízí jednoduché odpovědi, a konspirací, jež nahrazují komplexitu příběhem o skrytém nepříteli. (Protože je tak jednoduché věřit, že za všechno může Bill Gates, že? Nebo třeba Babiš, nebo Pavel, záleží, co zrovna cítíte, a koho jste si zvolili za nepřítele.) A vy se sami aktivně podílíte na vytváření této bubliny.
Tato atmosféra nepřehlednosti je živnou půdou pro manipulaci – nejen mediální, ale i politickou. Emoce a nedostatek informací jsou živnou půdou pro toto snadné ovlivňování. Cynismus občana není obrana, je to kapitulace. A právě v ní začíná největší nebezpečí: ochota přijímat autoritativní verze světa, protože ty aspoň dávají smysl. Skutečné zlo přichází často ne v podobě tyranie, ale v podobě zklamání z těch, kdo měli být její protiváhou. Zklamání, které se pak promítá do neúprosného hledání nepřítele ve všem a ve všech. A to je bohužel vaše vlastní volba.
Závěr: Novinařina, která si znovu zaslouží důvěru (a čtenáři, kteří přestali hledat nepřítele za každou cenu a vzali zodpovědnost za své vnímání)
Kauza Andreje Babiše – a další případy jako prezidentské volby 2013 či mediální odvrácení od Juliana Assange – nejsou jen politické epizody. Jsou zrcadlem hlubší krize, v níž se česká i západní žurnalistika nachází. Nejde o to, co kdo udělal. Jde o to, jak média zacházejí s pravdou, jaký příběh vyprávějí – a komu tím slouží. A také o to, jak se k tomu staví čtenáři, kteří se často nechají unést emocemi a hned si najdou svého nepřítele, aniž by si přečetli více než nadpis, a tím se nechávají manipulovat. Tato manipulace je možná jen díky vaší neochotě přemýšlet.
Skutečná žurnalistika musí umět snést i nepříjemnou pravdu, nezamlčet okolnosti, které se nehodí do vybudovaného obrazu. Musí přestat suplovat roli morální autority a vrátit se k tomu, co ji činí nenahraditelnou: pečlivé ověřování, pluralita zdrojů, cit pro kontext a pokora před složitostí světa. Žurnalista není kazatel ani soudce – je svědek. A svědek, který vidí jen polovinu reality, je nebezpečnější než žádný. A zvláště nebezpečný je svědek, který se pak diví, že mu nikdo nerozumí, když si jeho čtenáři v tu samou chvíli v hlavě vytvářejí dalšího nepřítele! Je na čase, abyste si uvědomili, že za to nesete odpovědnost vy sami.
Chceme-li obnovit důvěru veřejnosti, nestačí kosmetické změny. Je třeba:
* upřednostnit komplexnost před klikatelností, (protože kliky přece nejsou všechno, že?)
* opustit moralizující tón a vrátit se ke kritickému myšlení, (což je pro některé lidi asi stejně snadné jako vylézt na Mount Everest bosýma nohama)
* budovat odolnost vůči vnitřní autocenzuře a tlaku ideologie. (protože je přece tak jednoduché jít s davem, že?)
Poznámka autora:
Média, která se bojí složitosti, nemohou být svobodná. Pokud moderní žurnalistika chce přežít jako důvěryhodná instituce, musí se vzdát pokušení přesvědčovat – a znovu se naučit informovat. Titulky nemusí burcovat. Stačí, když budou pravdivé. A texty nemusí být ideologicky „správné“. Stačí, když budou poctivé. A vy, milí čtenáři, se zkuste občas nadechnout, než začnete psát ten rozhořčený komentář. Jen říkáme! Protože možná, jen možná, ten nepřítel, kterého vidíte, je jen odrazem něčeho ve vás, nebo je to zkrátka výsledek chybějících informací a přehnaných emocí, které vám manipulují vidění světa. Je na vás, abyste se tomu bránili.
Zamyšlení autora článku o žurnalistice a dnešní době (pro ty, co ještě neodešli v pláči z diskuzí a stále se snaží pochopit, proč svět není jen černobílý a proč jsou obětí manipulace – a jak to zastavit)
„Žurnalistika není služba masám, ale služba pravdě. Když selže v jedné z těchto rolí, ztrácí svůj smysl a stává se jen hlasatelem názorů, které už nejsou žádným světem skutečnosti, ale jen ozvěnou zájmů a předsudků.“
V dnešní době, kdy jsou informace dostupné na každém kroku a veřejný prostor je zahlcen zprávami, je role žurnalistiky zásadní a zároveň velmi náročná. Žurnalistika by neměla být pouhým hlasatelem předem připravených názorů, ale nestranným průvodcem složitou realitou. Měla by jít za hranice jednoduchých černobílých příběhů a nabízet čtenářům kompletní kontext, který jim umožní porozumět dění kolem sebe.
Bohužel často vidíme, jak média ustupují tlaku rychlosti, senzace a ideologických šablon, a místo pravdy předkládají obrazy, které vyvolávají emoce a polarizují společnost. Stáváme se svědky žurnalistiky, která neinformuje, ale přesvědčuje, která místo svobody slova přináší jednostranné názory a selektivní výběr faktů. A to vše vede k tomu, že si každý rychle najde svého nepřítele, a nechá se snadno manipulovat. Protože je jednodušší nenávidět, než rozumět.
Pokud chceme, aby žurnalistika opět získala důvěru veřejnosti a stala se oporou demokratické společnosti, musíme jí pomoci vrátit se k jejím základům – k odvaze ukazovat i to nepohodlné, k respektu k faktům a k nekompromisní snaze rozplést složitost světa kolem nás. A hlavně, musíme doufat, že někteří čtenáři se z toho všeho poučí a přestanou brát každé slovo osobně, nebo se nechávat řídit pouze svými emocemi a hledat všude kolem sebe nepřítele! Nebo je to příliš velké očekávání? A jste si jistí, že zrovna vy nejste obětí manipulace? Co s tím uděláte?
