Článek
Proč stát stále nevyužívá umělou inteligenci k ochraně veřejných peněz, lidských životů a důvěry občanů? Proč neexistuje systém, který by během několika sekund porovnal údaje z katastru nemovitostí, stavebních řízení, registru smluv, obchodního rejstříku, veřejných zakázek, dotačních databází nebo majetkových přiznání a upozornil odpovědné instituce na možné nesrovnalosti ještě dříve, než přerostou v tragédii, korupční kauzu nebo dlouholeté soudní spory?
Žijeme v době, kdy umělá inteligence dokáže analyzovat miliony dokumentů rychlostí, která byla ještě před několika lety nepředstavitelná. Soukromé společnosti ji využívají k odhalování podvodů, banky díky ní rozpoznávají podezřelé finanční transakce během několika okamžiků a bezpečnostní systémy upozorňují na neobvyklé situace dříve, než způsobí škody. Český stát přitom disponuje obrovským množstvím dat, která existují převážně vedle sebe. Každý úřad vidí svůj dílek skládačky, ale jen málokdo celý obraz.
Právě v tom možná spočívá jeden z největších problémů současné veřejné správy. Tragédie v restauraci U Kojota v Mostě znovu otevřela otázky kolem stavebních kontrol a odpovědnosti jednotlivých institucí. Kauza černých staveb ministryně pro místní rozvoj vyvolala debatu o tom, zda jsou pravidla uplatňována stejně vůči všem občanům. Další případy sporných veřejných zakázek ukazují, že podezřelé souvislosti bývají odhaleny až po měsících, někdy i letech práce investigativních novinářů, kontrolních orgánů nebo policie.
Při pohledu na tyto kauzy se nabízí jednoduchá otázka. Musíme opravdu čekat, až někdo podá podnět, až zemřou lidé, až zasáhne policie nebo až investigativní novináři propojí informace, které byly po celou dobu veřejně dostupné? Nebo už dnes existují technologie, které mohou na podobná rizika upozornit mnohem dříve a dát odpovědným institucím šanci jednat včas?
Nejde o představu státu řízeného algoritmy ani o nahrazení úředníků, policistů nebo soudců umělou inteligencí. Jde o mnohem prostší myšlenku. Pokud dnes dokážeme během několika sekund vyhledat informace z celého světa, proč by stát nemohl stejnou rychlost využít k ochraně vlastních občanů, veřejných financí a zákonnosti? Umělá inteligence totiž nemusí rozhodovat. Jejím úkolem může být upozornit na to, čeho si člověk v záplavě milionů údajů jednoduše nemůže všimnout.
Tento článek není obžalobou jedné osoby ani jednoho úřadu. Je pokusem najít společného jmenovatele několika zdánlivě nesouvisejících kauz poslední doby a otevřít debatu o tom, zda Česká republika nepromarňuje příležitost využít technologie, které by mohly pomoci chránit nejen veřejné peníze, ale v některých případech i lidské životy.
Když stát začne hledat odpovědi až po tragédii
Sedm lidských životů. Tolik si vyžádal požár restaurace U Kojota v Mostě. Tragédie, která zasáhla celé Česko a během několika hodin se stala jedním z nejdiskutovanějších témat veřejného prostoru. Policie po rozsáhlém vyšetřování navrhla podat obžalobu vůči dvěma osobám. O jejich případné vině však může rozhodnout pouze nezávislý soud.
Jenže vedle trestního řízení se otevřela ještě jedna rovina, která možná vypovídá o fungování státu více než samotný soudní proces.
Po tragédii se začaly objevovat otázky, které před ní téměř nikdo nepokládal. Začalo se zkoumat, jaké stavební úpravy byly na objektu v minulosti provedeny, zda odpovídaly dostupné dokumentaci, jak probíhaly kontroly a jestli některé skutečnosti neměly být řešeny mnohem dříve. Postupně vycházely najevo informace o chybějící části stavební dokumentace, zahájeném řízení stavebního úřadu i dalších okolnostech, které se staly předmětem veřejné diskuse. Najednou se začaly spojovat informace rozptýlené mezi různými úřady, institucemi i veřejně dostupnými databázemi.
Právě tento okamžik je pro fungování veřejné správy mimořádně zajímavý. Dokud se nic nestane, jednotlivé informace často zůstávají oddělené. Každý úřad řeší pouze svou část agendy, každý registr obsahuje jen svůj výsek reality a každá instituce vidí pouze část celého obrazu. Ve chvíli, kdy ale dojde k tragédii, začnou se jednotlivé střípky skládat dohromady. To, co ještě včera působilo jako běžná administrativa, se najednou stává předmětem podrobného zkoumání.
Jako nezávislý autor a blogger, který se dlouhodobě věnuje kriminalitě, organizovanému zločinu, drogové scéně i jejich vývoji od devadesátých let až po dnešní sofistikované hospodářské a korupční kauzy takzvaných „bílých límečků“, jsem si během let všiml jednoho opakujícího se vzorce. Ať už jde o stavební kauzy, veřejné zakázky, střety zájmů nebo organizovaný zločin, stejný problém se objevuje znovu a znovu. Teprve ve chvíli, kdy vznikne vážný problém, začnou jednotlivé instituce zpětně propojovat informace, které měly po celou dobu k dispozici.
Kolik podobných případů dnes zůstává bez povšimnutí jen proto, že jednotlivé informace leží v různých databázích a nikdo je systematicky nepropojuje?
Právě zde se nabízí otázka, která mě při práci na tomto článku napadala nejčastěji.
Proč stát stále nevyužívá moderní analytické nástroje k tomu, aby podobné souvislosti hledal průběžně? Proč čeká, až informace propojí policista, kontrolor, státní zástupce, novinář nebo jiný člověk, který se danou problematikou dlouhodobě zabývá? Proč neexistuje systém, který by sám upozornil na neobvyklé okolnosti a doporučil jejich prověření odpovědným institucím?
Nikdo rozumný netvrdí, že by umělá inteligence dokázala zabránit každé tragédii. Stejně tak by neměla nahrazovat stavební úřady, policii ani soudy. Mohla by však dělat něco, co je pro člověka prakticky nemožné – nepřetržitě porovnávat miliony údajů z veřejných registrů, hledat neobvyklé souvislosti a upozorňovat na případy, které si zaslouží lidskou kontrolu.
Pokud dnes bankovní systémy během několika sekund rozpoznají podezřelou platební transakci nebo pojišťovny vytipují neobvyklé pojistné události, proč by stát nemohl podobným způsobem vyhodnocovat rizika i ve veřejné správě? Ne proto, aby algoritmus rozhodoval o vině nebo nahrazoval úředníka. Ale proto, aby se důležité otázky nezačaly pokládat až ve chvíli, kdy už je příliš pozdě.
Protože největší hodnotou umělé inteligence nemusí být to, že najde viníka. Její největší přínos může spočívat v tom, že pomůže odhalit problém v době, kdy jej ještě lze vyřešit.
Když stát data má, ale neumí je využít
Kauza černých staveb ministryně pro místní rozvoj se během několika dnů stala jedním z nejdiskutovanějších témat české politiky. Nešlo přitom pouze o samotné nepovolené stavby. Pozornost veřejnosti přitáhly také informace zveřejněné médii o postupu stavebního úřadu, který měl podle zveřejněných zjištění o situaci vědět delší dobu, aniž bylo zahájeno příslušné řízení. Další otázky vyvolaly i informace o dřívějších osobních a pracovních vazbách mezi ministryní a vedoucím stavebního úřadu, na které upozornily Seznam Zprávy. Samotná existence takových vazeb samozřejmě neprokazuje nezákonné jednání ani neznamená, že úřad postupoval nesprávně. Veřejná debata ale ukázala, jak důležitá je nejen zákonnost rozhodování, ale také důvěra občanů v nestrannost veřejné správy.
Právě zde ale celá kauza přestává být příběhem jedné političky nebo jednoho stavebního úřadu.
Stává se otázkou fungování celého státu.
Je skutečně jedinou možností čekat, až někdo podá podnět? Nebo už dnes existují technologie, které mohou veřejné správě pomoci podobné nesrovnalosti vyhledávat průběžně a zcela nestranně?
Česká republika disponuje jedním z nejpřesnějších katastrů nemovitostí v Evropě. Pravidelně vznikají nové ortofotomapy, letecké snímky, digitální modely terénu i další geodetické podklady. K dispozici jsou údaje stavebních úřadů, územně plánovací dokumentace i řada dalších veřejných registrů. Jinými slovy – stát už dnes vlastní obrovské množství dat, jejichž pořízení stálo daňové poplatníky miliardy korun.
Paradox spočívá v tom, že tato data často existují vedle sebe, nikoliv spolu.
Přitom právě jejich propojení představuje jednu z největších příležitostí, které moderní analytické nástroje nabízejí.
Představme si, že by jednou za několik měsíců proběhlo automatické porovnání aktuálních ortofotomap, leteckých snímků, digitálních map a údajů vedených v katastru nemovitostí nebo stavební dokumentaci. Pokud by systém zjistil významný rozdíl mezi skutečným stavem objektu a údaji evidovanými ve státních registrech, nikoho by neobvinil, nevydal by pokutu ani by nerozhodl o porušení zákona. Pouze by vytvořil upozornění pro příslušný stavební úřad, že konkrétní místo si zaslouží kontrolu člověkem.
Podobný systém by přitom nemusel pomáhat pouze při odhalování nepovolených staveb. Stejným způsobem by mohl upozorňovat na stavby vznikající v chráněných územích, významné změny využití pozemků nebo jiné nesrovnalosti, které dnes často vyjdou najevo až po podnětu občanů nebo po medializaci případu. Úředníci by tak nemuseli provádět namátkové kontroly, ale mohli by své omezené kapacity soustředit tam, kde data ukazují na zvýšené riziko.
Takový postup by mohl výrazně pomoci zejména tam, kde úřady dlouhodobě upozorňují na nedostatek zaměstnanců a rostoucí administrativní zátěž. Nešlo by o nahrazení práce úředníků, ale o efektivnější využití jejich času a odbornosti.
Ještě důležitější je ale jiná vlastnost podobného systému.
Algoritmus nerozlišuje, zda stavba patří běžnému občanovi, starostovi, poslanci, ministrovi nebo významnému podnikateli. Nezná politickou příslušnost, osobní vztahy ani společenské postavení. Porovnává pouze data podle předem stanovených pravidel. Právě v tom spočívá jeho největší síla. Stejným způsobem posuzuje každého.
Samozřejmě ani takový systém nebude neomylný. Rozdíl mezi mapou a skutečným stavem může mít řadu zcela legitimních vysvětlení. Může jít o administrativní prodlevu, chybu v evidenci nebo stavbu, která byla řádně povolena, ale změna se dosud nepromítla do všech databází. Právě proto by konečné rozhodnutí vždy musel učinit člověk až po místním šetření a posouzení všech okolností.
Možná právě zde leží největší příležitost moderní veřejné správy. Ne ve vytváření dalších formulářů, dalších hlášení nebo další administrativy, ale v chytrém využití dat, která stát už dávno vlastní. Technologie totiž nemusí nahrazovat lidské rozhodování. Mohou pomoci odhalit případy, které by jinak zůstaly dlouhé roky bez povšimnutí.
Protože čím dříve se podaří upozornit na možnou nesrovnalost, tím větší je šance, že ji bude možné vyřešit bez dlouholetých sporů, bez milionových škod a někdy možná i bez tragických následků.
A možná právě to je největší poselství celé této kauzy. Nehledat pouze odpověď na otázku, kdo pochybil. Ale především přemýšlet, jak podobným situacím příště předcházet.
Když stát propojuje informace až ve chvíli, kdy je pozdě
Při pohledu na největší kauzy posledních let se opakuje jeden společný motiv. Nejde o konkrétní jména, jednu politickou stranu ani jedinou instituci. Společným jmenovatelem je skutečnost, že důležité informace často existují dlouho předtím, než se z případu stane celostátní kauza. Jen je nikdo včas nepropojí.
Veřejné zakázky, obchodní společnosti, evidence skutečných majitelů, účetní závěrky, registr smluv, katastr nemovitostí, insolvenční rejstřík nebo veřejně dostupná soudní rozhodnutí. Každá z těchto databází představuje jen část příběhu. Teprve jejich propojením vzniká obraz, který může upozornit na neobvyklé okolnosti a položit otázky, které by jinak zůstaly bez povšimnutí.
Právě na tomto principu stojí práce zkušených kriminalistů, analytiků, kontrolních institucí i novinářů. Hodiny, dny a často celé měsíce porovnávají dokumenty, vytvářejí časové osy, sledují vlastnické vazby, změny ve statutárních orgánech společností nebo opakující se účast stejných firem ve veřejných zakázkách. Nehledají důkaz viny. Hledají souvislosti, které si zaslouží další prověření.
Stejnou práci dnes dokážou moderní analytické systémy vykonávat během několika sekund.
Ne proto, že by byly chytřejší než člověk. Ale proto, že dokážou současně porovnávat miliony údajů z desítek databází. Mohou upozornit, že se stejná osoba opakovaně objevuje ve firmách obchodujících se státem, že určitá skupina společností pravidelně soutěží o stejné veřejné zakázky, že mezi jednotlivými subjekty existují opakující se personální vazby nebo že některé obchodní vztahy vykazují neobvyklé znaky. Takové upozornění samo o sobě nic nedokazuje. Může jít o zcela legální podnikání. Může ale představovat důvod, proč by měl případ prověřit člověk.
Právě v tom spočívá zásadní rozdíl mezi podezřením a důkazem.
Analytický systém nikoho neodsoudí. Neposkytne rozsudek ani nerozhodne o porušení zákona. Pouze upozorní, že určitý soubor okolností se vymyká běžnému stavu a zaslouží si pozornost zkušeného analytika, policisty nebo kontrolního orgánu.
Kauza Dozimetr ukázala, jak složité mohou být vztahy mezi veřejnou správou, podnikatelským prostředím a lidmi, kteří podle obžaloby sehrávali významnou roli při ovlivňování veřejných zakázek. Jednou z hlavních postav případu je Michal Redl, který byl v minulosti spojován s okruhem Radovana Krejčíře. Vyšetřování této kauzy stojí na rozsáhlé analýze komunikace, finančních toků, obchodních vztahů i kontaktů mezi jednotlivými osobami. Přesně na práci s daty, kterou mohou moderní analytické nástroje významně urychlit. O případné trestní odpovědnosti však vždy rozhodují orgány činné v trestním řízení a následně soud.
Podobně zajímavý je i případ stovek kilogramů kokainu ukrytého v zásilkách banánů určených pro obchodní řetězec Lidl. Vyšetřování podle zveřejněných informací zasahuje do několika států a pracuje s rozsáhlým množstvím logistických, obchodních i osobních vazeb. V této kauze figuruje také Petr Hrubý, který v minulosti veřejně hovořil o svých někdejších kontaktech s Radovanem Krejčířem. V projednávané věci obžalobu odmítá a o jeho vině dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. I tento případ ukazuje, jak náročné je pro vyšetřovatele propojit obrovské množství informací pocházejících z různých států, firem a databází.
Jako člověk, který se dlouhodobě věnuje organizovanému zločinu a jeho proměnám od devadesátých let až po současné sofistikované hospodářské kauzy, vnímám ještě jednu zásadní změnu. Zločin se digitalizoval. Pachatelé využívají šifrovanou komunikaci, složité vlastnické struktury, zahraniční společnosti i moderní technologie. Pokud má stát držet krok, nestačí mu postupy z minulého století. Musí začít stejně efektivně pracovat s daty, která už dnes vlastní.
A právě zde se znovu vracíme k otázce, kterou si tento článek klade od samého začátku.
Proč stát stále nevyužívá možnosti, které dnešní technologie nabízejí? Proč nevznikají analytické systémy schopné automaticky upozorňovat na neobvyklé personální propojení firem ucházejících se o veřejné zakázky? Proč neumějí průběžně vyhodnocovat opakující se obchodní vztahy, změny ve vlastnických strukturách nebo možné střety zájmů vyplývající z veřejně dostupných registrů?
Nikdo netvrdí, že by podobný systém odhalil každý trestný čin nebo zabránil každé korupční kauze. Jeho úkolem by bylo jediné – upozornit na případy, které se svými parametry odlišují od běžného stavu a zaslouží si lidskou pozornost.
Možná právě v tom spočívá největší příležitost moderního státu. Nečekat, až propojení mezi lidmi, firmami a veřejnými penězi odhalí až několikaleté vyšetřování nebo policejní razie. Využít technologie k tomu, aby rizika dokázal rozpoznávat průběžně, transparentně a podle stejných pravidel pro každého.
Protože důvěra občanů ve stát nestojí jen na tom, zda dokáže viníky potrestat. Stojí především na tom, zda dokáže problémům včas předcházet.
Proč o tom stát stále téměř nemluví?
Možná nejzajímavější otázka celého článku nesouvisí s konkrétní tragédií, jednou veřejnou zakázkou ani jedinou politickou kauzou.
Souvisí s tím, že se o této možnosti téměř nevede veřejná debata.
Umělá inteligence se během několika let stala běžnou součástí zdravotnictví, bankovnictví, průmyslu, logistiky i dopravy. Soukromé společnosti investují miliardy korun do systémů, které dokážou odhalovat podvody, analyzovat rizika nebo upozorňovat na nestandardní situace ještě dříve, než způsobí škody.
Stát přitom řeší velmi podobné problémy.
Chrání veřejné peníze. Kontroluje dodržování zákonů. Zadává veřejné zakázky. Rozhoduje o dotacích. Eviduje majetek. Vede desítky registrů a databází. Přesto se jen výjimečně diskutuje o tom, zda by právě zde nemohly moderní analytické nástroje významně pomoci.
Proč?
Je důvodem nedostatek dat? To jen těžko. Česká republika disponuje jedním z nejrozsáhlejších souborů veřejných registrů ve své historii.
Je důvodem nedostatek technologií? Ani to dnes příliš neobstojí. Nástroje pro analýzu rozsáhlých dat používají banky, pojišťovny, logistické společnosti i bezpečnostní instituce v mnoha zemích světa.
Je tedy problém v legislativě? V organizaci státní správy? V nedostatku odborníků? Nebo jednoduše v tom, že toto téma dosud nestálo dostatečně vysoko mezi prioritami politické reprezentace?
To jsou legitimní otázky, které by podle mého názoru měly zaznívat mnohem častěji.
Stejně důležité je ale položit ještě jednu.
Každý nový kontrolní mechanismus znamená větší transparentnost. A větší transparentnost zpravidla zvyšuje pravděpodobnost, že se na nesrovnalosti přijde dříve. To je výhodné pro většinu poctivých zaměstnanců veřejné správy i pro občany, kteří očekávají, že stát bude nakládat s veřejnými prostředky odpovědně. Současně je ale přirozené, že důslednější kontrolní mechanismy mohou být méně příjemné pro každého, kdo by chtěl pravidla obcházet nebo zneužívat veřejnou moc ve svůj prospěch.
Neznamená to, že někdo záměrně brání zavádění podobných technologií. Pro takové tvrzení by bylo potřeba předložit konkrétní důkazy a tento článek nic takového netvrdí.
Přesto považuji za oprávněné ptát se, proč se o využití moderních analytických nástrojů při ochraně veřejných financí, odhalování možných střetů zájmů nebo efektivnějším plánování kontrol vede jen okrajová debata. V době, kdy stát hledá miliardy korun na konsolidaci veřejných financí, bezpečnost i modernizaci veřejné správy, by podobná diskuse měla být samozřejmostí.
Možná jsme si zvykli vnímat umělou inteligenci hlavně jako nástroj pro psaní textů nebo vytváření obrázků. Ve skutečnosti může být její největší přínos úplně jinde. V tom, že pomůže poctivým úředníkům, policistům, celníkům, státním zástupcům i kontrolním institucím rychleji odhalovat rizika, lépe plánovat kontroly a věnovat více času případům, které skutečně vyžadují lidský úsudek.
A pokud se o této možnosti stále téměř nemluví, není to důkaz něčího úmyslu.
Je to ale dobrý důvod, aby se na to občané začali ptát.
Protože právě otázky často bývají prvním krokem ke změně.
Technologie samy stát nezachrání. Mohou ale posílit lidi, kteří jej chrání.
Když se dnes mluví o umělé inteligenci, velká část veřejnosti si představí stroje nahrazující lidskou práci. Právě tato představa podle mého názoru často odvádí pozornost od mnohem důležitější otázky.
Jak mohou moderní technologie pomoci lidem, kteří už dnes nesou odpovědnost za fungování státu?
Většina z nás se s inteligentní analýzou dat setkává každý den, aniž si to uvědomuje. Banka během několika sekund vyhodnotí, zda není platební transakce podezřelá. Pojišťovna dokáže upozornit na neobvyklou pojistnou událost. Dopravní společnosti využívají algoritmy k plánování tras a velké obchodní řetězce předvídají výpadky dodavatelských řetězců dříve, než nastanou.
Soukromý sektor už dávno pochopil jednoduchý princip.
Nejlevnější problém je ten, který se podaří odhalit dříve, než způsobí škodu.
Proč by stejná filozofie nemohla výrazněji proniknout i do veřejné správy?
Představme si systém, který průběžně vyhodnocuje veřejně dostupná data a upozorňuje na neobvyklé okolnosti. Ne proto, aby kohokoliv označil za viníka, ale aby pomohl určit, kterým případům by měli lidé věnovat zvýšenou pozornost.
Stejný princip může fungovat u veřejných zakázek, dotačních programů, stavebních řízení, majetkových vazeb, územního plánování nebo při plánování kontrol. Člověk by stále rozhodoval, prověřoval a nesl odpovědnost. Rozdíl by spočíval v tom, že by nemusel začínat od nuly. Moderní analytické nástroje by mu dokázaly během několika sekund připravit souvislosti, jejichž hledání dnes zabere hodiny nebo celé dny.
To není budoucnost.
To jsou technologie, které už dnes existují.
Pokud by stát dokázal díky podobným nástrojům zefektivnit část své činnosti, nešlo by jen o úsporu času. Mohlo by to znamenat rychlejší odhalování problémů, efektivnější plánování kontrol i lepší využití odborných kapacit. Každá hodina, kterou policista, celník, stavební technik nebo kontrolní pracovník nemusí strávit rutinním vyhledáváním informací, může být věnována práci, kterou žádný algoritmus nenahradí.
Právě zde se podle mého názoru otevírá další důležitá otázka.
Pokud moderní technologie pomohou veřejné správě pracovat efektivněji a omezí část zbytečné administrativy nebo finančních ztrát, jak by měl stát s takovým přínosem naložit?
Osobně bych odpověď hledal především u lidí.
Silný stát totiž nevytvářejí informační systémy.
Silný stát vytvářejí schopní a poctiví lidé.
Policisté, kteří každý den řeší kriminalitu. Celníci odhalující pašování drog a nelegálního zboží. Hasiči zasahující u tragických událostí. Státní zástupci připravující složité obžaloby. Soudci rozhodující o vině a trestu. Analytici rozkrývající organizované zločinecké skupiny. Stejně tak tisíce poctivých úředníků, jejichž práce nebývá příliš vidět, ale bez nichž by stát jednoduše nemohl fungovat.
Právě do těchto profesí by podle mého názoru měla směřovat podstatná část přínosů, které moderní technologie mohou přinést. Nejen do lepšího technického vybavení, ale také do vzdělávání, odborného rozvoje, kvalitnějších pracovních podmínek a konkurenceschopného finančního ohodnocení. To samo o sobě samozřejmě nezaručí bezchybné rozhodování ani neodstraní korupci. Může však pomoci veřejné správě získat a udržet zkušené odborníky, kteří dnes často odcházejí do soukromého sektoru.
Z vlastní zkušenosti při zpracování témat organizovaného zločinu vím, že naprostá většina policistů, celníků, hasičů nebo úředníků vykonává svou práci poctivě a profesionálně. Často ale pracují pod velkým tlakem, s omezenými personálními kapacitami a rostoucí administrativou. Každý nástroj, který jim ušetří čas a pomůže lépe využít jejich odbornost, není investicí do technologií. Je především investicí do lidí.
Možná právě zde leží největší příležitost moderního státu.
Nevyužívat technologie proto, aby nahrazovaly člověka.
Využívat je proto, aby člověk mohl svou práci dělat lépe.
Protože skutečně silný stát nebude ten, který bude mít nejvíce databází nebo nejdražší software. Bude to stát, který dokáže spojit špičkové technologie se zkušenostmi, odpovědností a profesionalitou lidí, kteří každý den chrání veřejný zájem.
Kolik podobných případů dnes stát vůbec nevidí?
Při psaní tohoto článku jsem si opakovaně kladl jednu otázku.
Ne kolik známých kauz se v České republice podařilo odhalit.
Ale kolik jich možná stále zůstává skrytých.
Každá větší kauza totiž vytváří určitý optický klam. Ve chvíli, kdy se dostane na titulní stránky médií, vzniká dojem, že stát nakonec zafungoval. Policie vyšetřuje, státní zástupci připravují obžaloby, soudy rozhodují a veřejnost sleduje jednotlivé detaily případu.
Jenže všechny tyto události mají jedno společné.
Ve většině případů přicházejí až poté, co se něco stalo.
Po tragédii. Po podezřelé veřejné zakázce. Po letech činnosti organizované skupiny. Po upozornění občanů. Po práci novinářů. Po anonymním podnětu. Nebo ve chvíli, kdy už škoda dosáhla milionů korun.
Právě zde podle mého názoru vzniká otázka, která přesahuje jednotlivé kauzy.
Kolik podobných případů dnes zůstává mimo pozornost jen proto, že jednotlivé informace leží v různých databázích a nikdo je systematicky neporovnává?
Kolik nepovolených staveb čeká na náhodný podnět? Kolik veřejných zakázek by si zasloužilo podrobnější kontrolu? Kolik obchodních nebo personálních vazeb by stálo za bližší prověření? A kolik organizovaných skupin spoléhá na to, že žádná instituce nevidí celý obraz?
Na tyto otázky dnes nezná odpověď nikdo.
Možná právě proto bychom se jich měli ptát.
Během své práce jsem měl možnost mluvit s lidmi z různých profesí – s policisty, bývalými členy drogové scény, odborníky i lidmi, kteří se dlouhodobě pohybují v prostředí bezpečnosti. Přestože každý z nich viděl problém z jiné perspektivy, v jedné věci se jejich zkušenosti často překrývaly. Největší překážkou nebývá nedostatek informací. Mnohem častěji jde o to, že informace zůstávají rozdělené mezi jednotlivé instituce, evidence a informační systémy.
Přitom právě schopnost spojovat jednotlivé střípky do jednoho celku je tím, co vždy odlišovalo zkušeného kriminalistu, dobrého analytika nebo kvalitního vyšetřovatele od průměru. Dříve tuto práci vykonávali téměř výhradně lidé. Dnes mají k dispozici technologie, které jim mohou pomoci mnohem rychleji vytřídit obrovské množství dat a upozornit na souvislosti, které by jinak zůstaly skryté.
Nemyslím si, že moderní analytické nástroje představují všelék. Nedokážou nahradit lidský úsudek, zkušenost ani odpovědnost. Mohou se mýlit a jejich výstupy musí vždy kriticky posoudit člověk. Právě proto by měly být vnímány jako pomocník, nikoliv jako náhrada rozhodování.
Pokud však mohou pomoci odhalit byť jen část problémů dříve, než přerostou v další tragédii, rozsáhlou korupční kauzu nebo mnohamilionové škody, pak stojí za to vést seriózní debatu o jejich využití.
Ne proto, že bychom měli slepě věřit technologiím.
Ale proto, že bychom měli využívat všechny rozumné prostředky, které mohou posílit práci lidí odpovědných za ochranu veřejného zájmu.
Možná totiž největším problémem není to, co už stát vyšetřuje.
Možná je jím všechno to, o čem zatím vůbec neví.
A právě od schopnosti včas rozpoznat první varovné signály se může odvíjet nejen výše budoucích škod, ale i důvěra občanů v to, že stát dokáže chránit jejich peníze, bezpečnost a společná pravidla dříve, než bude pozdě.
Závěr autora
Když jsem před několika lety začal psát o organizovaném zločinu, drogové scéně a jejím vývoji od devadesátých let až po dnešní sofistikované hospodářské kauzy, netušil jsem, kam mě tato cesta zavede. Původně jsem chtěl lépe pochopit svět, který většina lidí nikdy nevidí. Svět výrobců pervitinu, dealerů, organizovaných skupin, lidí žijících na okraji společnosti i těch, kteří vystupují v drahých oblecích a jejichž trestná činnost se často odehrává v kancelářích, zasedacích místnostech nebo prostřednictvím složitých obchodních struktur. Čím déle jsem se těmto tématům věnoval, tím více jsem si uvědomoval, že přes všechny rozdíly mají společného mnohem více, než se na první pohled zdá.
Ať už šlo o organizovaný zločin, drogové kauzy, problematické veřejné zakázky, stavební případy nebo tragédie, které otřásly celou republikou, opakoval se stále stejný scénář. Některé informace byly veřejně dostupné, jiné měly k dispozici jednotlivé instituce a další existovaly v různých databázích, aniž by je někdo systematicky spojil dohromady. Teprve když došlo k tragédii, policejnímu zásahu nebo mediálnímu zájmu, začaly se jednotlivé střípky skládat do obrazu, který bylo možné zpětně poměrně dobře pochopit. To však nic nemění na skutečnosti, že v řadě případů už bylo pozdě.
Právě tato zkušenost mě vedla k napsání tohoto článku. Ne proto, že bych věřil, že moderní technologie představují univerzální řešení všech problémů veřejné správy nebo že dokážou nahradit zkušenost policistů, kriminalistů, státních zástupců, soudců či úředníků. Tak jednoduchý svět neexistuje. Technologie mohou chybovat stejně jako lidé a jejich výstupy musí být vždy podrobeny odbornému posouzení. Přesto jsem přesvědčen, že mohou představovat mimořádně účinného pomocníka při hledání souvislostí, které lidské oko v záplavě milionů údajů jednoduše nedokáže včas zachytit.
Často vedeme politické debaty o tom, kde vzít peníze na vyšší platy policistů, hasičů, celníků nebo dalších profesí, které tvoří páteř fungujícího státu. Méně už přemýšlíme nad tím, kolik prostředků každoročně ztratíme proto, že některé problémy odhalujeme až ve chvíli, kdy jejich řešení stojí mnohonásobně více času, práce i veřejných peněz. Každá korupční kauza, každá neefektivně vynaložená veřejná koruna nebo každý problém, který se podařilo odhalit až po letech, představuje nejen finanční ztrátu, ale také oslabení důvěry občanů ve stát a jeho instituce.
Při pohledu na vývoj České republiky od roku 1989 si nelze nevšimnout ještě jedné skutečnosti. Prakticky každá dekáda přinesla kauzy spojené s nehospodárným nakládáním s veřejnými prostředky, problematickými veřejnými zakázkami, korupcí nebo organizovaným zločinem pronikajícím do různých oblastí veřejného života. Každý jednotlivý případ měl své specifické okolnosti a odpovědnost konkrétních osob vždy musí posuzovat příslušné orgány. V součtu však tyto kauzy představují významnou ekonomickou i společenskou zátěž. Peníze, které byly vynaloženy neefektivně, zneužity nebo jejichž ztrátám bylo možné při lepších kontrolních mechanismech předejít, pak logicky chybějí tam, kde je stát potřebuje nejvíce – ve školství, zdravotnictví, dopravní infrastruktuře, bezpečnostních sborech nebo při modernizaci veřejné správy. Současná debata o stavu veřejných financí proto není jen debatou o příjmech a výdajích státního rozpočtu. Je také debatou o tom, jak účinně stát chrání prostředky, které mu svěřují daňoví poplatníci. Každá koruna, kterou se podaří díky lepší prevenci, efektivnější kontrole nebo včasnému odhalení rizik uchránit, totiž nemusí představovat jen účetní úsporu. Může znamenat více prostředků na kvalitnější veřejné služby, lepší vybavení bezpečnostních sborů, důstojnější podmínky pro zaměstnance veřejné správy a větší odolnost státu vůči problémům, které by jinak řešil až ve chvíli, kdy jejich náprava stojí násobně více času i peněz.
Pokud mohou moderní analytické nástroje pomoci část těchto ztrát omezit, neměly by případné přínosy končit pouze v tabulkách státního rozpočtu. Měly by se vracet tam, kde mohou společnosti přinést největší hodnotu – do lidí. Do policistů, kteří rozkrývají organizovaný zločin, do celníků bojujících proti pašování drog a nelegálního zboží, do hasičů zasahujících u mimořádných událostí, do státních zástupců, soudců, analytiků i poctivých úředníků, kteří každý den nesou odpovědnost za správu veřejných věcí. Odpovídající pracovní podmínky, kvalitní vzdělávání, moderní vybavení i konkurenceschopné finanční ohodnocení samy o sobě nezaručí bezchybné fungování státu, mohou však významně přispět k tomu, aby veřejná služba přitahovala a udržela schopné odborníky.
Silný stát totiž nevzniká tím, že přijímá stále nové zákony nebo nakupuje stále dražší informační systémy. Vzniká tehdy, když dokáže propojit profesionalitu lidí s technologiemi, které jim usnadní práci a umožní soustředit se na to nejdůležitější. Když policista nemusí trávit hodiny rutinním vyhledáváním informací, stavební úředník dostane včas upozornění na případ hodný prověření a analytik může během několika minut získat přehled, jehož vytvoření dříve zabralo celé dny. Technologie by neměly nahrazovat lidský úsudek ani odpovědnost. Měly by rozšiřovat možnosti těch, kteří nesou odpovědnost za ochranu veřejného zájmu.
Během práce na svých článcích jsem měl možnost hovořit s lidmi z bezpečnostních sborů i odborné veřejnosti. Přestože jejich zkušenosti byly rozdílné, v jednom se často shodovali – České republice nechybí schopní lidé. Mnohem častěji jim chybí čas, personální kapacity a nástroje odpovídající složitosti dnešní doby.
Možná bychom se proto měli přestat ptát, zda jednou moderní technologie změní fungování veřejné správy. Mnohem důležitější je položit si otázku, jak dlouho si ještě můžeme dovolit nevyužívat možnosti, které už dnes máme. Ne kvůli technologiím samotným ani kvůli politickým sloganům, ale kvůli ochraně veřejných peněz, důvěře občanů ve stát a lidem, kteří každý den nesou odpovědnost za jeho fungování.
Pokud totiž existují nástroje, které mohou pomoci dříve upozornit na rizika, odhalit nesrovnalosti nebo usnadnit práci těm, kteří chrání veřejný zájem, pak bychom neměli vést debatu o tom, zda je jednou využijeme. Měli bychom se především ptát, proč jsme ji nezačali vést už před lety. Skutečně silný stát totiž nepoznáme podle toho, jak rychle dokáže reagovat na další tragédii, ale podle toho, kolika tragédiím, kolika zbytečně promarněným veřejným prostředkům a kolika systémovým selháním dokáže díky odpovědnému rozhodování, kvalitním lidem a chytrému využití dostupných technologií včas předejít.
Poznámka autora
Tento článek nevznikl proto, aby obviňoval konkrétní osoby nebo zpochybňoval práci policistů, hasičů, státních zástupců, soudů či poctivých zaměstnanců veřejné správy. Naopak. Během let, kdy se jako nezávislý autor a blogger věnuji organizovanému zločinu, drogové kriminalitě, hospodářské kriminalitě i jejich proměnám od devadesátých let do současnosti, jsem měl možnost poznat řadu lidí, kteří svou práci vykonávají s vysokou profesionalitou a často i s velkým osobním nasazením.
Právě jejich práce mě přivedla k otázce, zda by moderní analytické technologie nemohly být dalším nástrojem, který by jim pomohl ještě lépe chránit veřejný zájem. Smyslem článku proto není hledat jednoduché viníky ani nabízet jednoduchá řešení. Je pokusem otevřít odbornou i veřejnou diskusi o tom, zda Česká republika dostatečně využívá možnosti, které dnešní technologie nabízejí při ochraně veřejných financí, posilování transparentnosti, prevenci systémových selhání a podpoře práce lidí, kteří nesou odpovědnost za fungování státu.
Pokud článek přiměje čtenáře zamyslet se nad tím, zda lze některým tragédiím, kauzám nebo zbytečným finančním ztrátám předcházet lépe než dosud, splnil svůj účel.
Upozornění autora
Článek vychází z veřejně dostupných informací, oficiálních dokumentů, veřejných registrů a mediálních zdrojů uvedených v seznamu použitých zdrojů. Autor se snažil důsledně oddělit ověřitelná fakta od vlastních úvah a názorů.
U kauz, které jsou předmětem probíhajícího trestního nebo správního řízení, platí presumpce neviny. O případné trestní, správní či jiné právní odpovědnosti mohou rozhodnout výhradně příslušné orgány veřejné moci a soudy.
Úvahy o možnostech využití moderních analytických nástrojů a umělé inteligence představují autorský návrh k veřejné diskusi. Autor netvrdí, že by tyto technologie samy o sobě dokázaly zabránit všem tragédiím, korupčním případům nebo trestné činnosti. Jejich možné využití je v článku popsáno jako podpůrný nástroj pro práci lidí odpovědných za ochranu veřejného zájmu, nikoli jako náhrada jejich odborného úsudku nebo rozhodovací pravomoci.
Pokud článek zmiňuje konkrétní osoby nebo veřejně známé kauzy, činí tak výhradně v rozsahu informací, které byly zveřejněny důvěryhodnými veřejnými zdroji. Jakékoli hodnotící úvahy autora představují jeho názor na systémové fungování veřejné správy a nejsou tvrzením o vině či protiprávním jednání konkrétních osob.
