Týden v absurditě III: Republika, která si píše vlastní grotesku

Existují týdny, kdy novinář přemýšlí, jak čtenáři vysvětlit složité události. A pak existují týdny, jako byl ten uplynulý, kdy se člověk spíš snaží pochopit, jestli se zpravodajské servery náhodou nedomluvily, že si z nás budou kolektivně dělat legraci. Otevřete první stránku zpráv a dozvíte se, že Evropa bojuje s rekordními vedry. Na druhé stránce politici opět dokazují, že fyzikální zákony jsou sice neúprosné, ale zákony politické odpovědnosti bývají podstatně pružnější. O pár řádků níže kriminalisté rozkrývají další drogovou kauzu a člověk si začíná říkat, že kdyby absurdita byla olympijskou disciplínou, Česká republika by měla slušnou šanci na medailové umístění.

Právě na tom je současná doba možná nejzajímavější. Už dávno nežijeme ve světě, kde satira přehání skutečnost. Naopak. Satirik dnes stále častěji sedí před monitorem, čte zpravodajství a přemýšlí, co by měl ještě vymyslet navíc, aby nepůsobil méně uvěřitelně než realita samotná. Není to jednoduchá práce. Když politici vedou spory, které připomínají rodinnou poradu o tom, kdo zapomněl vynést koš, když organizovaný zločin inovuje rychleji než některé firmy a když se veřejná debata na sociálních sítích mění v soutěž o nejrychlejší názor bez ohledu na znalost tématu, začíná být humor překvapivě náročná disciplína.

Uplynulý týden přinesl všechno, co od moderní společnosti očekáváme. Trochu politiky, trochu geopolitiky, několik rekordních teplot, další ukázku lidské tvořivosti při porušování zákonů, pár veřejných funkcí, které jako by občas zapomněly, že s nimi přichází i veřejná odpovědnost, a samozřejmě nekonečný proud komentářů, ve kterých měl každý jasno dřív, než se vůbec objevil celý příběh. Kdyby někdo všechny tyto události sepsal jako divadelní hru, dramaturg by ji pravděpodobně vrátil s poznámkou, že postavy jednají příliš nepravděpodobně. Jenže zpravodajství nemá dramaturga. Má jen další pracovní den.

Třetí díl Týdne v absurditě proto nebude hledat největší skandál ani vítěze soutěže o nejbizarnější výrok týdne. To přenechme sociálním sítím. Mnohem zajímavější je podívat se na jednotlivé události jako na části jednoho příběhu. Příběhu země, která je schopná během několika dnů řešit bezpečnost Evropy, rekordní vedra, drogovou kriminalitu, spory kolem veřejných činitelů i každodenní drobné absurdity, aniž by jí to připadalo zvláštní. A možná právě to je největší paradox celé dnešní doby. Nepřestáváme se divit proto, že by se nic mimořádného nedělo. Přestáváme se divit proto, že se mimořádné věci dějí tak často, až začínají působit jako běžná kulisa našeho života.

A protože minulý díl skončil konstatováním, že realita píše lepší satiru než její autoři, nezbývá než otevřít další týden. Obávám se totiž, že scenárista s názvem Česká republika opět nezahálel.

Když se nedaří podnikání, je čas diverzifikovat portfolio.

Ekonomové už léta radí podnikatelům, aby nesázeli všechno na jeden produkt. Diverzifikace prý snižuje riziko a zvyšuje stabilitu firmy. Zdá se, že tato poučka pronikla i tam, kde by ji člověk opravdu nečekal. Kriminalisté z Plzeňska totiž uplynulý týden zveřejnili případ, který naznačuje, že ani obchod s pervitinem nemusí být vždycky dostatečně výnosný. Podle policie se jeden z pachatelů vedle prodeje drog věnoval také majetkové trestné činnosti. Jinými slovy – když zákazníci zřejmě nekupovali v očekávaném množství, bylo potřeba rozšířit nabídku služeb. Každý podnikatel přece ví, že spoléhat na jediný zdroj příjmů není dlouhodobě zdravé.

Při čtení podobných zpráv člověka napadne, že organizovaný zločin začíná připomínat moderní startup. Když nefunguje jeden obchodní model, přijde pivot. Když stagnují tržby, rozšíří se portfolio. Když nestačí jedna trestná činnost, přidá se druhá. Jen s tím drobným rozdílem, že místo investora se dříve nebo později dostaví kriminalista a místo prezentace obchodního plánu následuje seznámení s usnesením o zahájení trestního stíhání. Takový „akcelerátor podnikání“ si většina firem skutečně nepřeje.

Na celé věci je ale ještě jedna groteskní rovina. Ve veřejném prostoru často slýcháme, že zločin je snadná cesta k rychlému bohatství. Realita bývá podstatně méně romantická. Když ani prodej drog nestačí na financování vlastního životního stylu a je potřeba hledat další zdroje příjmů, nevypovídá to jen o charakteru pachatele. Vypovídá to také o tom, že ani nelegální podnikání není bez rizika a konkurence. Zdá se, že i podsvětí začíná pociťovat tlak trhu. Chybí už jen titulky typu: „Poptávka po pervitinu stagnuje, zločinci hledají nové obchodní příležitosti.“

Kdyby podobné zprávy nebyly skutečné, působily by jako scénář televizní komedie. Jenže právě v tom spočívá kouzlo dnešní reality. Satirik už nemusí nic domýšlet. Stačí otevřít policejní tiskové zprávy a občas má pocit, že organizovaný zločin absolvoval víkendový kurz podnikatelských strategií. Jen si někdo zapomněl přečíst poslední kapitolu, která vysvětluje, že podnikání založené na trestné činnosti obvykle nekončí předáváním ocenění Podnikatel roku, ale spíš přidělením cely a velmi omezenými možnostmi kariérního růstu.

A přesto bychom se podobným případům neměli smát příliš dlouho. Za každým gramem prodané drogy totiž stojí konkrétní lidské osudy, rozvrácené rodiny a lidé, kteří svou závislost platí zdravím, svobodou nebo životem. Humor proto tentokrát míří výhradně na absurditu pachatelova „podnikatelského plánu“, nikoli na následky, které po sobě drogová kriminalita zanechává. Protože i satira má své hranice. A jednou z nich jsou oběti, které si žádnou pointu nezaslouží.

„V podsvětí se zákony porušují otevřeně. Ve světě veřejných funkcí bývá někdy zajímavější sledovat, jak kreativně se vysvětlují.“

Papalášství: jediný český stavební materiál, který nikdy nepraská.

Češi jsou zvláštní národ. Když si obyčejný člověk postaví na zahradě o metr větší pergolu, než povoluje projekt, soused už hledá telefonní číslo na stavební úřad a úřední šiml vyráží do cvalu rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani vítěz Velké pardubické. Když se ale do podobné situace dostane někdo z vysoké politiky, najednou jako by se čas zpomalil. Spisy tiše odpočívají v šuplících, kalendáře běží jinou rychlostí a člověk začne přemýšlet, jestli stavební zákon náhodou neobsahuje zvláštní kapitolu s názvem „Papalášský režim.“

Právě takové otázky znovu otevřela kauza ministryně pro místní rozvoj Zuzany Mrázové, o níž informovaly Seznam Zprávy. Podle zveřejněných informací stavební úřad v Bílině několik let neřešil stavby na jejím pozemku. Vedoucí stavebního úřadu současně potvrdil, že je s ministryní v přátelském vztahu, a po medializaci případu se z řízení kvůli možné podjatosti vyloučil. Samotné řízení následně převzal jiný stavební úřad. To jsou fakta. A právě ta bohatě stačí k tomu, aby se veřejnost začala ptát, jestli by stejnou trpělivost úřady projevily i vůči běžnému občanovi.

Na papalášství je totiž fascinující jedna věc. Nikdo se k němu nikdy nehlásí. Nikdo neřekne: „Ano, dnes budu papaláš.“ Přesto se čas od času objeví situace, kdy občané získají pocit, že některým lidem zákony pouze zdvořile doporučují správný směr, zatímco ostatním velmi přesně určují, kudy mají jít. A právě tento pocit bývá pro důvěru ve stát mnohem nebezpečnější než samotná kauza. Demokracie totiž nestojí jen na zákonech. Stojí také na přesvědčení, že se měří všem stejným metrem.

A pak je tu ještě jedna drobná ironie, které si účetní svět nemůže nevšimnout. Stát každoročně připomíná občanům, aby nezapomněli podat přiznání k dani z nemovitých věcí, správně nahlásili změny a včas zaplatili, co mají. Proto veřejnost přirozeně zajímá, zda jsou všechny stavby řádně evidovány a zda z nich plynou všechny zákonné povinnosti. Nejde o obvinění ani o závěr tohoto článku. Jde o jednoduchou otázku, kterou si pokládá každý občan, který své povinnosti plní: platí stejná pravidla opravdu pro všechny?

Možná právě to je největší absurdita celého týdne. Policie musí u drogových kauz měsíce shromažďovat důkazy, aby obstály před soudem. Obyčejný občan musí doložit každý metr čtvereční své stavby a každou změnu oznámit úřadům. A pak přijde kauza, která v lidech vyvolá dojem, že existuje ještě třetí kategorie. Kategorie, které se lidově říká papaláši. Ne proto, že by pro ně zákony neplatily, ale proto, že veřejnost občas získá pocit, že k nim zákony přicházejí o poznání pomaleji.

A víte, co je na tom úplně nejvtipnější? Že politici pravidelně vyzývají občany k obnově důvěry ve stát. Přitom někdy stačí úplně málo. Aby prvními, kdo budou zákony dodržovat nejen podle jejich znění, ale i podle jejich ducha, byli právě ti, kteří je mají spravovat. Protože papalášství nikdy nezačíná velkou korupční kauzou. Začíná okamžikem, kdy si lidé řeknou: „Kdybych to udělal já, dopadlo by to úplně jinak.“

České léto. Národ se vaří, internet také.

Meteorologové celý týden varovali před tropickými teplotami. Teploměry se šplhaly ke čtyřicítce, asfalt připomínal čerstvě položenou střechu a klimatizace se stala nejvyhledávanějším členem domácnosti. Český národ ale opět dokázal, že se umí přizpůsobit prakticky čemukoli. Jakmile teplota překročí třicet stupňů, přestáváme být odborníky na fotbal, politiku a ekonomiku. Během několika hodin se z nás stávají meteorologové, klimatologové a specialisté na proudění vzduchu. Každý druhý občan přesně ví, proč je vedro, kdo za něj může a jak by se mu dalo zabránit. Jediná věc, na které se nedokážeme shodnout, je to, jestli je lepší větrat ráno nebo večer.

Na sociálních sítích se mezitím odehrává tradiční letní olympiáda. První disciplína nese název „Za nás bývala normální léta.“ Druhá se jmenuje „Nikdy v historii takové vedro nebylo.“ Vítězem se stává ten, kdo během jedné hodiny zvládne obvinění vlády, Evropské unie, klimatologů, meteorologů, výrobců klimatizací a souseda, který si koupil tmavou dlažbu. Český internet totiž dokáže během tropického dne rozpálit emoce rychleji než slunce střechu zaparkovaného auta.

Nejkrásnější je ale pohled na české kanceláře. Ještě v zimě se zaměstnanci hádají, proč se tolik topí. V létě vedou stejně vášnivou debatu o tom, proč klimatizace fouká moc. V jedné kanceláři sedí kolega v tričku, druhý v mikině a třetí právě píše e-mail personalistce, že pracovní prostředí nesplňuje podmínky pro důstojný výkon zaměstnání. Klimatizace se tak stává jediným zařízením na světě, které dokáže současně způsobit přehřátí, nachlazení i pracovní konflikt.

Vedro ale letos přineslo ještě jednu zajímavou věc. Ukázalo, jak neuvěřitelně rychle jsme si zvykli na mimořádné události. Před několika lety by rekordní teploty zaplnily titulní stránky na několik dní. Dnes mezi zprávou o tropických vedrech a informací o nové politické kauze zbývá prostor sotva na reklamu na minerální vodu. Zdá se, že současná společnost už neumí být překvapená déle než jedno odpoledne. Druhý den totiž přijde další mimořádná událost, která tu předchozí spolehlivě vytlačí z veřejné debaty.

A možná právě tady se skrývá největší černý humor celé situace. Když bylo venku dvacet stupňů, přáli jsme si třicet. Když přišlo třicet, začali jsme snít o dvaceti. Kdyby příští týden začalo sněžit, polovina republiky by nadávala, že zima přišla moc brzy, a druhá polovina, že přišla pozdě. Jediné, na čem se jako národ dokážeme shodnout naprosto spolehlivě, je skutečnost, že počasí je vždycky špatně. A možná právě proto se meteorologové už dávno nesnaží předpovídat naši náladu. Ta totiž podléhá mnohem chaotičtějším zákonům než atmosférické fronty.

Říká se, že když nemůžeš změnit počasí, změň svůj přístup. V České republice jsme tuto radu vylepšili. Počasí sice nezměníme, ale budeme o něm diskutovat tak dlouho, až získáme pocit, že za něj někdo určitě může. A když nikoho nenajdeme, vždycky zbývá možnost obvinit klimatizaci. Ta se totiž na rozdíl od politiků nikdy nebrání tiskovou konferencí.

Advokátní úschova aneb když trezor změní názor

Existují povolání, která stojí především na důvěře. Pilotovi věříte, že vás bezpečně dopraví na druhý konec Evropy. Lékaři věříte, že udělá všechno pro vaše zdraví. A advokátovi věříte, že peníze, které mu svěříte do advokátní úschovy, zůstanou přesně tam, kde mají být. Kdyby totiž zmizely právě od člověka, jehož profesí je chránit právo, působilo by to asi stejně uklidňujícím dojmem, jako kdyby hasič přijel k požáru s kanystry benzínu.

Uplynulý týden skončila nepravomocným rozsudkem jedna z největších kauz advokátních úschov v novodobé historii České republiky. Podle rozsudku byly klientům zpronevěřeny prostředky v celkové výši přes 161 milionů korun. Někteří lidé přišli o celoživotní úspory, jiní o peníze z prodeje svých domů či bytů a řada z nich dodnes neví, zda se ke svým prostředkům vůbec někdy dostane.

Jenže samotný rozsudek nebyl tím, co veřejnost zaujalo nejvíce. Silné emoce vyvolaly také výroky obžalované u soudu. Podle médií připomínala poškozeným, že na její pobyt ve vězení budou přispívat i oni jako daňoví poplatníci, zatímco ona tam bude dostávat vařenou stravu. Někteří poškození po těchto slovech soudní síň v emocích opustili. Člověk si při tom uvědomí, že cynismus zřejmě opravdu nezná horní hranici.

Přiznám se, že právě tady jsem na chvíli přestal psát satiru. Protože některé situace jsou natolik absurdní, že jakýkoliv pokus o humor by je spíš oslabil. Když někdo přijde o celoživotní úspory, o střechu nad hlavou nebo o peníze určené na nový domov, očekává alespoň špetku pokory. Místo ní se podle zveřejněných informací dočká připomínky, že bude spolufinancovat pobyt pachatele za mřížemi. To už není černý humor. To je okamžik, kdy realita předběhne i toho nejodvážnějšího satirika.

Na druhou stranu si říkám, že stát by mohl podobné situace využít jako nový vzdělávací program. V hodinách občanské nauky by se přestal probírat jen význam důvěry a právního státu. Studenti by dostali jednoduchý příklad z praxe. „Co je advokátní úschova?“ Správná odpověď by zněla: Místo, kde mají být vaše peníze v bezpečí. Doplňující otázka: „A co se stane, když systém selže?“ Odpověď už bohužel není učebnicová. Tu dnes znají především lidé, kteří přišli o všechno.

A možná právě tady leží největší absurdita celého týdne. V zemi, kde se neustále mluví o obnově důvěry v instituce, stačí jedna podobná kauza, aby se tisíce lidí začaly ptát, komu mohou ještě bez obav svěřit své životní úspory. Důvěra se totiž buduje desítky let. Ztratit ji lze během jediného podpisu. A její návrat bývá mnohem pomalejší než jakékoliv soudní řízení.

Absurdita týdne: Český národ versus zákazová cedule

Existují dvě věci, kterým Češi věří opravdu bezvýhradně. První je, že hokejový trenér vždycky postavil špatnou sestavu. Druhá, že zákazová cedule je pouze zdvořilé doporučení pro méně odvážné občany.

Každé léto se to opakuje s pravidelností, za kterou by se nemusel stydět ani kalendář. Hasiči prosí, aby lidé nerozdělávali oheň. Meteorologové varují před extrémními teplotami. Vodohospodáři upozorňují na nebezpečné jezy. Správci koupališť vyvěsí ceduli „Zákaz skákání.“ A český občan se postaví před ceduli, zamyslí se a pronese památnou větu: „To se asi týká někoho jiného.“

Musím uznat, že jsme národ neuvěřitelných optimistů. Ceduli „Nevstupovat“ totiž nevnímáme jako zákaz. Bereme ji jako pozvánku k dobrodružství. Čím větší červené písmo, tím větší zvědavost. Kdyby se jednou uprostřed lesa objevila tabule „Pozor, tady opravdu není nic zajímavého,“ jsem přesvědčený, že během hodiny vznikne kolona turistů dlouhá dva kilometry. Ne proto, že by tam něco bylo. Ale protože nám přece nikdo nebude říkat, kam máme chodit.

Stejnou logiku ostatně používáme i v dopravě. Značka s omezením rychlosti je pro část řidičů spíš orientační údaj o tom, kolik by jelo opravdu opatrné auto. Zákaz zastavení znamená, že „si jen na minutku odskočím“. A zákaz vjezdu? Ten přece určitě neplatí pro někoho, kdo tam jede opravdu jen něco rychle vyřídit. Český řidič je totiž přesvědčený, že dopravní značky byly vyrobeny hlavně pro ostatní.

Je zvláštní, jak se tento přístup dokáže přenést téměř do všech oblastí života. Úřad vydá pravidla. Někdo okamžitě začne přemýšlet, jak je obejít. Objeví se nová povinnost. Ještě než uschne inkoust na vyhlášce, internet zaplaví návody s titulkem „Jak na to, aniž byste na to museli.“ Kdyby se olympijské hry pořádaly v disciplíně hledání mezer v systému, česká reprezentace by pravidelně odvážela zlato, stříbro i bronz.

A možná právě tady se skrývá největší absurdita týdne. Pak totiž přijde chvíle, kdy se něco pokazí, a my se rozhořčeně ptáme, proč stát nezakročil dřív. Proč nikdo nevaroval. Proč nikdo nic neudělal. Jenže on často varoval. Cedule tam byla. Výstraha také. Jen jsme si z ní udělali doporučenou literaturu.

Říká se, že pravidla vznikají proto, že se někdo před námi už jednou spletl. V České republice jsme tuto myšlenku posunuli o úroveň výš. Nejprve pravidla ignorujeme, potom zkoušíme, jestli opravdu platí, a nakonec jsme překvapeni, že skutečně platila. Je to zvláštní národní sport. A možná jediný, ve kterém se nám daří překonávat vlastní rekordy bez ohledu na počasí, politiku nebo stav ekonomiky.

Poslední republika zdravého rozumu

Na Češích obdivuji jednu vlastnost. Jsme neuvěřitelně talentovaný národ. Stačí otevřít internet a během pěti minut zjistíte, že máme deset milionů epidemiologů, osm milionů vojenských analytiků, sedm milionů ekonomů, šest milionů ústavních právníků, pět milionů klimatologů a přibližně dvanáct milionů fotbalových trenérů. Ano, matematicky to nevychází. Ale stejně přesně u nás fungují internetové diskuse. Kdyby se někdy vyhlašovalo mistrovství světa v sebevědomém vysvětlování věcí, kterým nerozumíme, Česká republika by měla problém jen s jedním. Kam uložit všechny zlaté medaile.

Umělá inteligence se prý učí závratnou rychlostí. Český diskutér ji ale poráží v disciplíně, kterou zatím žádný algoritmus nezvládl. Dokáže mít stoprocentní jistotu o události, která se stala před třemi minutami. Policie teprve přijíždí na místo, hasiči ještě rozbalují hadice, soudce neotevřel spis a pod článkem už sedmnáct lidí přesně ví, kdo za to může. Osmnáctý přidává, že to říkal už před pěti lety. Devatenáctý vysvětluje, že za všechno může Brusel. Dvacátý obviňuje souseda, protože už od roku 2019 podezřele často seká trávník. A jednadvacátý má jasno, že všechno je to stejně jen odvádění pozornosti od něčeho úplně jiného. Od čeho? To se dozvíte příště.

Sociální sítě jsou dnes posledním místem na světě, kde lze získat titul světového odborníka rychleji než řidičský průkaz na koloběžku. Stačí přečíst polovinu titulku, ignorovat zbytek článku a začít větu kouzelnou formulí: „Já tomu sice nerozumím, ale…“ V tu chvíli všichni víme, že přichází názor, který během čtyř odstavců vyřeší inflaci, obranu Evropy, světovou ekonomiku, klimatickou změnu, zdravotnictví, fotbalovou reprezentaci a jako bonus vysvětlí, proč letos sousedovi rostou větší rajčata.

Musím přiznat, že české diskusní fórum je fascinující sociologický experiment. Dopoledne jeho účastníci požadují, aby stát přestal lidem zasahovat do života. Po obědě se rozčilují, že stát nic nekontroluje. Večer jsou přesvědčeni, že stát kontroluje úplně všechno. A těsně před půlnocí napíší, že za socialismu to bylo jednodušší, aniž by se shodli, co přesně bylo jednodušší. Kdyby byla logika obnovitelným zdrojem energie, Česká republika by elektřinu dovážela z Marsu.

Pak jsou tu samozřejmě odborníci na počasí. V pondělí je vedro důkazem klimatické katastrofy. V úterý je stejné vedro úplně normální, protože „v roce 1983 bylo přece taky horko“. Ve středu začne pršet a internet se rozdělí na dva nesmiřitelné tábory. První tvrdí, že prší málo. Druhý, že moc. Oba se shodnou jen na tom, že za to může někdo jiný.

Stejně fascinující jsou odborníci na dopravu. Když se opravuje silnice, je to důkaz neschopnosti státu. Když se neopravuje, je to důkaz ještě větší neschopnosti státu. Když se opravuje v létě, je to špatně, protože jsou dovolené. Když na podzim, protože začíná škola. Když v zimě, protože mrzne. A na jaře? To přece všichni vědí, že se opravuje po zimě. Český občan zkrátka nechce, aby se silnice opravovaly. Chce, aby byly opravené.

A úplně nejkrásnější jsou internetové soudy. Skutečný soud může trvat měsíce, někdy roky. Český internet to zvládne během sedmi minut. Ve čtvrt na osm je člověk podle diskuse zločinec. Ve tři čtvrtě na osm oběť spiknutí. V osm hodin vlastizrádce. A v půl deváté už se pod článkem řeší úplně jiná kauza, protože internet má paměť akvarijní rybičky s předplatným vysokorychlostního připojení.

A možná právě proto jsme národem, který nikdy neztratí smysl pro humor. Celý týden si stěžujeme, že je všechno špatně. V sobotu si z toho uděláme legraci v hospodě. V neděli sdílíme vtipy na sociálních sítích. A v pondělí můžeme začít znovu. Je to zvláštní forma národní terapie. Psychologové mají dlouhá sezení, my máme hospodu, internet a schopnost udělat si legraci i ze situací, které by jinde vedly k hromadnému zoufalství.

Možná právě to je naše největší superschopnost. Ne že všechno zvládáme. Ale že se tomu dokážeme zasmát dřív, než nás to definitivně přestane bavit. A jestli má Česká republika nějaké skutečné národní bohatství, nejsou to uhlí ani lithium. Je to schopnost proměnit i ten nejabsurdnější týden v historku, kterou budeme za pár dní vyprávět se slovy: „Tohle by si přece nikdo nevymyslel.“ A pokaždé se najde někdo, kdo odpoví: „Počkej do příštího týdne.“

Závěr autora

Když jsem před několika dny začal zapisovat jednotlivé události tohoto týdne, měl jsem pocit, že tentokrát bude materiálu méně. Říkal jsem si, že snad konečně nastal týden, kdy si satirik bude muset trochu pomoci vlastní fantazií. Pak jsem otevřel zpravodajské servery a velmi rychle jsem pochopil, že česká realita opět pracuje přesčas.

Během několika dnů jsme sledovali drogové kauzy, které připomínaly podnikatelské semináře s velmi nešťastně zvoleným oborem činnosti. Veřejné funkce znovu připomněly, že důvěra občanů se buduje roky, ale ztratit ji lze během několika titulků. Vedra ukázala, že nejvyšší teploty nemusí panovat jen na teploměrech, ale i v internetových diskusích. A sociální sítě opět potvrdily, že nejrychlejší cestou k odbornosti není dvacet let studia, ale pět minut s mobilním telefonem v ruce.

Přesto bych nerad, aby tento seriál vyzněl jako obyčejné stěžování na svět kolem nás. Nebyl by to fér obraz České republiky. Vedle všech absurdních událostí totiž každý týden potkávám policisty, hasiče, zdravotníky, učitele, dobrovolníky i obyčejné lidi, kteří svou práci odvádějí poctivě a bez velkých slov. Právě oni jsou důvodem, proč se navzdory všem paradoxům tahle země každý den znovu rozběhne. Jen se o nich píše podstatně méně než o těch, kteří se rozhodli být slavní z úplně špatných důvodů.

Satira nikdy neměla za úkol lidi pouze rozesmát. Jejím úkolem bylo nastavit společnosti zrcadlo. Někdy je to zrcadlo veselé, jindy trochu křivé a občas odhalí i vrásky, které bychom raději neviděli. Smyslem není zesměšnit jednotlivce. Smyslem je připomenout, že zdravá společnost si musí umět udělat legraci sama ze sebe. Ve chvíli, kdy ztratíme schopnost zasmát se vlastním chybám, začneme je považovat za normální. A právě tehdy se z absurdity stává každodenní rutina.

Možná právě proto vznikl Týden v absurditě. Ne proto, aby se vysmíval lidským neštěstím nebo dělal soudce nad lidmi. Vznikl proto, aby připomněl, že mezi titulky o kriminalitě, politice, úřadech a nekonečných internetových válkách pořád existuje něco, co nám ještě nikdo nevzal. Schopnost použít humor jako obranu proti světu, který občas připomíná scénář napsaný člověkem s příliš bujnou fantazií.

A pokud jste se při čtení alespoň jednou pousmáli, jednou nesouhlasně zakroutili hlavou a jednou si řekli: „Tohle snad opravdu není možné,“ pak tento článek splnil svůj účel. Protože přesně stejnou větu jsem si během jeho psaní opakoval téměř každý den.

Na úplný závěr mám jen jediné přání. Kéž jednou přijde týden, kdy nebude o čem psát. Kdy budou titulní stránky tak nudné, že satirik začne přemýšlet o změně profese a zpravodajské servery budou připomínat spíš předpověď počasí než sbírku lidských paradoxů.

Upřímně? Této představy se nebojím.

Mám totiž podezření, že scenárista jménem Česká republika už mezitím dopisuje další díl.

A podle zkušeností z posledních týdnů bude mít opět premiéru dřív, než stihnu dopsat ten předchozí. Tak zase příště – v Týdnu v absurditě.

Upozornění autora

Při psaní tohoto článku nevznikla žádná černá stavba, nebyla postavena ani jedna pergola bez povolení a autor nezneužil žádného kamaráda ze stavebního úřadu. Nebyl zaznamenán ani pokus o diverzifikaci příjmů prostřednictvím prodeje pervitinu či jiné kreativní podnikatelské činnosti.

Veškeré zmínky o papalášství, černých stavbách, stavebních úřadech, kamarádských vztazích, drogových podnikatelích, rekordních vedrech, internetových odbornících a dalších absurditách vycházejí z veřejně dostupných informací a slouží výhradně jako satirický komentář k událostem uplynulého týdne.

Pokud se některá z veřejně činných osob v textu pozná, není to důkaz, že byla hlavním terčem satiry. Spíše to připomíná starou pravdu, že veřejná funkce kromě služebního automobilu občas přináší i méně pohodlnou výbavu – veřejnou kontrolu. A satira, stejně jako zákon, by měla měřit všem stejným metrem.

Jestli vám některé pasáže připadaly přehnané nebo až neuvěřitelné, doporučuji nejprve projít zpravodajství za uplynulý týden. Autor totiž tentokrát nemusel téměř nic domýšlet. Česká realita opět odvedla většinu práce sama a satirik se místy omezil jen na drobné jazykové korektury.

A pokud vás článek pobavil, zamyslel nebo lehce podráždil, pak splnil svůj účel. Kdyby totiž satira nikoho nenechala chladným, nebyla by satirou. Byla by jen dalším úředním dokumentem. A těch máme v České republice už tak dost.

Použité zdroje

Plzeňský TOXI tým a drogová kriminalita

Kauza ministryně Zuzany Mrázové

Kauza advokátky Hany Sukové

Rekordní vedra a počasí

Další veřejně dostupné zdroje