Článek
Srpen býval v české politice obdobím klidu. Poslanci zmizeli z televizních studií, ministři odjeli na dovolenou a občan dostal několik týdnů, během nichž mohl předstírat, že stát funguje i bez každodenní tiskové konference.
Jenže moderní Česko pokročilo.
Politici mohou odjet. Absurdita pracuje na směny.
Poslední červencové dny a začátek srpna proto připomínají zvláštní provoz státního sanatoria. Na chodbách je ticho, část personálu chybí, dveře některých kanceláří jsou zamčené, ale z jednotlivých pokojů se stále ozývají zvuky naznačující, že léčba pokračuje.
Jen nikdo přesně neví koho.
Pátý díl této série přinesl vládu přemýšlející nad třicetiletým utajením záznamů ze svých jednání i nápad poslat devátou třídu základní školy do dějin. Člověk by proto očekával, že laťka byla nastavena dost vysoko a veřejný prostor si alespoň několik dní odpočine.
Byl to optimismus hraničící s nezodpovědností.
Tentokrát proto nebudeme sbírat každou drobnou kuriozitu, kterou český veřejný prostor vyprodukoval. Vybereme pouze tři.
Tři příběhy, u nichž není potřeba realitu příliš přikrášlovat. Satira má totiž jednu nepříjemnou profesní nevýhodu: musí přehánět.
A v Česku jí poslední dobou konkurence odmítá nechat prostor.
Bitcoinový cashback: stát dostal miliardu, exministr návrh na 6,5 roku
Existují dary, které potěší. Kytice, láhev vína, obálka k narozeninám nebo třeba poukaz do wellness.
A pak existuje dar, po kterém skončí ministr spravedlnosti, nastoupí NCOZ a státní zástupkyně nakonec navrhne bývalému členovi vlády šest a půl roku vězení.
Česká republika zkrátka ani charitu neumí dělat nudně.
Bitcoinová kauza bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka dostala 3. srpna další pokračování. Žalobkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci podala obžalobu na čtyři lidi a případ převzal Krajský soud v Brně. Pro Blažka navrhuje trest 6,5 roku vězení. Stejný návrh zazněl u jeho někdejšího náměstka Radomíra Daňhela, pro advokáta Kárima Titze žalobkyně žádá osm let.
A potom je tu Tomáš Jiřikovský.
Muž, bez něhož by celý příběh pravděpodobně nikdy nevznikl a české Ministerstvo spravedlnosti by mohlo dál žít v příjemném světě, kde se dary od lidí s minulostí na darknetu nepočítají v bitcoinech.
Jiřikovský byl už v roce 2017 odsouzen na devět let za zpronevěru, obchod s drogami a nedovolené ozbrojování. Po propuštění se domáhal vrácení zabavené elektroniky a především přístupu ke kryptoměně. Jeho advokát následně oslovil tehdejšího ministra Pavla Blažka s nabídkou, která by v normální domácnosti pravděpodobně skončila větou:
„Tohle raději neber.“
Na Ministerstvu spravedlnosti však příběh pokračoval.
Jiřikovský nabídl státu třicet procent bitcoinů jako dar. Stát je přijal, prodal v aukcích a získal 956,8 milionu korun.
Téměř miliarda.
Pro státní rozpočet příjemná částka. Pro politickou kariéru se nakonec ukázala jako poněkud dražší.
Blažek tehdy veřejnosti vysvětloval, že jde o dar člověka, který se polepšil. Kritici naopak od počátku upozorňovali na původ kryptoměny a na okolnosti celé transakce. Postupně navíc vyplouvaly na povrch další otázky kolem bitcoinové peněženky, jejího otevření a pohybů kryptoměny.
Z daru, který měl státu přinést peníze, se tak stala záležitost, která přinesla rezignaci ministra, policejní vyšetřování a nakonec obžalobu.
Kdyby podobný příběh napsal scenárista politické satiry, producent by mu pravděpodobně doporučil ubrat.
„Ministr spravedlnosti přece nebude řešit miliardový bitcoinový dar od bývalého provozovatele darknetového tržiště. To už je moc.“
Česká realita podobného dramaturga naštěstí nemá.
Začátkem května letošního roku detektivové NCOZ obvinili Blažka a jeho bývalého náměstka Daňhela mimo jiné v souvislosti s podezřením na praní špinavých peněz a zneužití pravomoci úřední osoby. Blažek už v té době ministerské křeslo neměl – kvůli bitcoinové aféře rezignoval v předchozím roce.
Teď se celý příběh posunul o patro výš.
Už nejde pouze o politickou odpovědnost, tiskové konference nebo otázku, kdo co věděl a kdy se to dozvěděl. Státní zástupkyně podala obžalobu a pro někdejšího šéfa resortu spravedlnosti navrhuje šest a půl roku za mřížemi.
Je potřeba zdůraznit jednu zásadní věc: Pavel Blažek není pravomocně odsouzen.
O jeho vině bude rozhodovat soud a návrh žalobkyně není rozsudkem. Presumpce neviny není administrativní detail, který můžeme odložit jen proto, že by pointa bez něj vypadala lépe.
Satirický rozměr příběhu ostatně žádné přikrášlení nepotřebuje.
Stačí vedle sebe položit několik faktů.
Ministerstvo spravedlnosti přijme bitcoiny. Stát jejich prodejem získá téměř miliardu korun. Ministr kvůli následné aféře opustí vládu. Policie ho později obviní. A státní zástupkyně nakonec pošle k soudu obžalobu, ve které pro bývalého ministra spravedlnosti navrhuje 6,5 roku vězení.
Český stát tak možná objevil dosud neznámou vlastnost kryptoměn.
Nejenže jejich hodnota prudce stoupá a klesá.
Občas s nimi padá i ministr.
A účet ještě nemusí být konečný.
Když se vám nelíbí rozhodčí, zkuste vyměnit rozhodčího
Česká politika objevila další zajímavou možnost, jak řešit spor.
Když se vám nelíbí protihráč, pohádáte se s ním.
Když se vám nelíbí pravidla, vysvětlíte, že byla špatně napsaná.
A když se vám nelíbí člověk, který má pomáhat rozhodnout, kdo má pravdu, můžete zkusit namítnout, že by rozhodovat neměl.
Vítejte u dalšího dějství sporu mezi vládou Andreje Babiše a prezidentem Petrem Pavlem.
Tentokrát už se nehraje jen o politické výroky, schůzky na Hradě nebo o to, kdo koho pozve na kávu a kdo následně novinářům vysvětlí, že káva sice proběhla v konstruktivní atmosféře, ale konstruktivně se nedohodlo vůbec nic.
Do hry vstoupil Ústavní soud.
A tím začala být zábava podstatně dražší.
Prezident se na něj obrátil kvůli kompetenčnímu sporu s vládou. Kabinet následně navrhl, aby byl z rozhodování vyloučen soudce zpravodaj Pavel Šámal.
Důvod?
Vláda má pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Což je samozřejmě právně něco úplně jiného než říct:
„Tenhle rozhodčí se nám nelíbí.“
Jenže politická satira má tu nevýhodu, že právnické nuance se jí občas nevejdou do dveří.
Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc oznámil, že vláda bude kromě námitky vůči soudci navrhovat také zamítnutí nebo odmítnutí prezidentovy kompetenční žaloby.
Opozice reagovala způsobem, který odpovídá současné české politické kultuře – tedy nikoli větou „nesouhlasíme“, protože ta už zřejmě není dostatečně výkonná.
Padala slova o skandálu, útoku na Ústavní soud, ohrožení nezávislosti justice nebo trapnosti.
Člověk sledující českou politiku delší dobu už podobné výrazy téměř nevnímá.
„Skandální“ se stalo něčím jako interpunkčním znaménkem.
Používá se pravidelně a často jen proto, aby veřejnost poznala, že předchozí věta skončila.
Samotná námitka podjatosti soudce přitom není žádným protiústavním kouzlem vyvolaným o půlnoci ve Strakově akademii. Procesní pravidla podobné nástroje znají a o jejich důvodnosti nerozhoduje ten, kdo je podává.
Jenže politický kontext dokázal i z poměrně standardního právního institutu vytvořit další díl seriálu, ve kterém už člověk začíná ztrácet přehled, kdo se s kým právě soudí, kdo koho považuje za podjatého a kdo následně vysvětluje, že vůbec nezpochybňuje instituci, pouze některé lidi uvnitř ní.
Je to taková česká ústavní matrjoška.
Otevřete spor prezidenta s vládou.
Uvnitř najdete Ústavní soud.
Otevřete Ústavní soud.
Uvnitř najdete spor o soudce.
A když otevřete spor o soudce, objevíte tiskovou konferenci.
Ta je v české politice zpravidla poslední vrstvou. Dál už bývá jen mikrofon a člověk, který vysvětluje, že média všechno špatně pochopila.
Prezident Petr Pavel na postup vlády reagoval varováním před podkopáváním důvěry v soudní moc. Spor se tak elegantně rozšířil.
Původně šlo o konflikt prezidenta a vlády.
Nyní máme prezidenta, vládu, Ústavní soud, pochybnosti o jednom ze soudců, opozici obviňující kabinet z útoku na justici a ministra spravedlnosti vysvětlujícího, proč jde o legitimní právní postup.
Český stát dokázal něco, co by mu mohly závidět i některé streamovací služby.
Z jednoho děje vytvořil několik paralelních seriálů.
A každý má jiné publikum.
Jedna část země vidí vládu, která pouze využívá prostředky, jež jí právní řád umožňuje.
Druhá vidí kabinet, který se pokouší zpochybnit soudce ještě před konečným rozhodnutím.
Třetí už pravděpodobně přepnula na počasí.
Tam alespoň při předpovědi bouřky existuje šance, že opravdu přijde.
Nejzajímavější na celé situaci je ale kontrast s předchozí kapitolou.
V první části tohoto týdne máme bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka, pro něhož žalobkyně v bitcoinové kauze navrhuje šest a půl roku vězení.
A ve druhé současnou vládu, která se pře s prezidentem před Ústavním soudem a zároveň žádá vyloučení jednoho z jeho soudců.
Justice má zkrátka letos mimořádně společenskou sezonu.
Dříve se politici se soudy setkávali především prostřednictvím zákonů.
Dnes to začíná vypadat, že by si mohli založit společnou skupinu na WhatsAppu.
Ušetřilo by se alespoň za doručování.
A možná by se konečně podařilo zjistit, kdo koho zablokoval jako první.
Český řidič: drogy, policejní majáky a záhadná páčka pod volantem
A teď něco odlehčenějšího.
Tedy pokud za odlehčení považujeme automobil řízený člověkem pod vlivem drog, který se rozhodne, že policejní majáky za sebou nejsou výzvou k zastavení, ale startovním světlem dalšího kola kvalifikace.
České silnice totiž mají vlastní ekosystém.
Potkáte na nich řidiče slušné, opatrné, zkušené i začínající.
A potom zvláštní poddruh, který podle všeho považuje zákon o silničním provozu za doporučenou literaturu.
Typický exemplář se občas vyznačuje několika vlastnostmi.
Řidičský průkaz nepotřebuje, protože přece umí řídit.
Zákaz řízení nepovažuje za překážku, protože auto stále nastartuje.
Drogy před jízdou nejsou problém, protože se subjektivně cítí výborně.
A když se za ním rozsvítí modré majáky, dospěje k logickému závěru, že nejlepší bude přidat plyn.
Je to fascinující způsob uvažování.
Policie má auto.
Policie má vysílačky.
Policie zná registrační značku.
Policie může povolat další hlídky.
A přesto se v hlavě některého řidiče narodí plán:
„Setřesu je.“
Hollywood tomu věnoval desítky filmů.
Česká verze bývá kratší.
Začíná majákem, pokračuje několika dopravními přestupky a končí příkopem, plotem, slepou ulicí nebo policistou stojícím vedle otevřených dveří a otázkou, která už v dané chvíli působí téměř akademicky:
„Proč jste nezastavil?“
Odpověď bývá překvapivě složitá.
Někdo má zákaz řízení.
Jiný drogy.
Další obojí.
Český motorista je v tomto směru známý efektivitou. Když už porušovat předpisy, proč si kvůli každému ustanovení dělat zvláštní cestu?
Policie přitom podobné případy řeší opakovaně. Jen na jižní Moravě bylo do konce května zaznamenáno 132 případů spojených s drogami za volantem. A další přibývají napříč republikou.
Drogy přitom nejsou žádný tajný automobilový tuning.
Nezvyšují výkon motoru.
Nevylepšují brzdy.
Nepřidávají přilnavost pneumatik.
Dokážou ale upravit jednu součást vozidla, která bývá při dopravních nehodách poměrně důležitá.
Člověka mezi sedačkou a volantem.
Jeho reakce, úsudek a ochotu riskovat.
A právě zde se dostáváme k dalšímu fenoménu českých silnic.
Ten nevyžaduje drogy.
Dokonce ani alkohol.
Stačí obyčejná páčka pod volantem.
Tajemství jménem blinkr
Moderní automobil je komplikované zařízení.
Má ABS, ESP, airbagy, radar, kamery, parkovací senzory, klimatizaci, navigaci a u dražších modelů elektroniku schopnou sledovat okolí lépe než některý řidič.
Přesto se konstruktérům dodnes nepodařilo vyřešit jeden zásadní problém.
Za volantem sedí člověk.
A ten musí občas pohnout prstem.
Řeč je samozřejmě o směrových světlech.
Blinkr představuje jednu z technologicky nejméně náročných součástí automobilu. Řidič vezme prst, posune páčku a automobil začne ostatním účastníkům provozu sdělovat, co se jeho majitel chystá udělat.
Revoluční koncept.
Komunikace.
Některým řidičům však zřejmě výrobce dodal vůz bez této funkce.
Nebo s ní byli seznámeni při předání automobilu, ale rozhodli se, že jde o předplatné, které nehodlají prodlužovat.
Zvlášť krásně je tento jev pozorovat na kruhových objezdech.
Pravidlo je přitom jednoduché.
Při vjezdu na kruhový objezd se směrovka nedává.
Při výjezdu ano.
Česká praxe dokázala z těchto dvou vět vytvořit několik alternativních škol.
První řidič bliká doleva už při vjezdu, jako by chtěl kruhový objezd projet protisměrem.
Druhý nebliká nikdy.
Třetí zapne směrovku ve chvíli, kdy už z kruháče odbočil a ostatním pouze zpětně potvrzuje událost, které byli právě svědky.
To už není znamení o změně směru.
To je závěrečné titulkové shrnutí.
„Ano, skutečně jsem odbočil.“
Děkujeme.
Všimli jsme si.
A potom existuje královská disciplína.
Vícepruhový kruhový objezd.
Tady už nestačí vědět, kam člověk jede. Musí zároveň pochopit, že pokud přejíždí mezi jízdními pruhy, ostatní řidiči nemají telepatické schopnosti.
Blinkr tedy není žádost o povolení.
Není ani výraz slabosti.
A rozhodně nesnižuje výkon automobilu.
Je to informace.
Řidič za vámi díky ní zjistí, že chcete změnit směr dříve, než mu tuto skutečnost vysvětlí vaše zadní dveře.
Přesto se na českých silnicích pravidelně setkáváme s řidiči, kteří směrovku nepoužívají při změně pruhu, odbočování ani opouštění kruhového objezdu.
Možná šetří žárovky.
Možná elektrickou energii.
Možná se bojí, že automobil má stanovený maximální počet bliknutí a před prodejem vozu je potřeba nějaká zachovat pro dalšího majitele.
Ekonomické důvody nelze vyloučit.
Jedno bliknutí totiž spotřebuje tak nepatrné množství elektřiny, že při současných cenách energií by se důsledný český neblikač mohl po několika desetiletích dostat k úspoře, za kterou si koupí možná žvýkačku.
Bez obalu.
Silnice jsou přitom založené na předvídatelnosti.
Řidič nemusí vědět, co si člověk ve vedlejším autě myslí.
Potřebuje vědět, co udělá.
Právě proto máme brzdová světla, směrovky, dopravní značky a pravidla přednosti.
Kdybychom měli spoléhat pouze na intuici, mohl by se řidičský průkaz vydávat společně s křišťálovou koulí.
České silnice tak nabízejí pozoruhodný rozsah automobilových osobností.
Na jednom konci stojí člověk, který zapomene jednou zablikat při výjezdu z kruháče.
Na druhém někdo pod vlivem drog, bez oprávnění nebo se zákazem řízení, který před policejní hlídkou sešlápne plyn.
Spojuje je vlastně jediná věc.
Přesvědčení, že ostatní se nějak přizpůsobí.
A právě to bývá na silnici jedna z nejdražších myšlenek.
Protože automobil může mít dvě tuny, stovky koní a elektroniku schopnou sama zabrzdit před překážkou.
Pořád ale existuje jedna součást, kterou automobilky zatím nedokázaly nahradit.
Rozum člověka za volantem.
A podle provozu na českých silnicích je zřejmé, že právě tato položka bývá někdy dodávána pouze v základní výbavě.
Kontrolky svítí. Jedeme dál
Kdyby měl uplynulý týden vlastní přístrojovou desku, svítila by na ní většina kontrolek.
Některé oranžově.
Jiné červeně.
A někde by se pravděpodobně ozývalo i nepříjemné pípání, které nelze vypnout jinak než odstraněním problému.
Česká specialita však nespočívá v tom, že problémy vznikají. Ty má každá země, každá vláda i každá společnost. Zajímavější je naše schopnost postupně si na ně zvyknout.
Kauza, která by ještě před několika lety zaměstnávala veřejnost celé měsíce, dnes vydrží několik dní. Překryje ji další. Tu následující. A ještě než pochopíme všechny souvislosti první, telefon už nabízí upozornění na čtvrtou.
Výsledkem není větší informovanost.
Spíš informační únava.
Člověk si zvykne, že politik vysvětluje nevysvětlitelné, instituce vedou spory o pravidla hry a na silnici někdo považuje dopravní předpisy za námět k individuální interpretaci.
Po čase už nepřichází překvapení.
Jen povzdech.
A právě tehdy začíná být absurdita nejzajímavější.
Ne ve chvíli, kdy se stane něco mimořádného, ale když mimořádné přestane být mimořádné.
Možná právě proto má satira stále co dělat.
Neřeší, kdo má pravdu před soudem. Od toho máme soudy. Nerozhoduje kompetenční spory. Od toho máme Ústavní soud. A rozhodně nenahrazuje dopravní policii, přestože některým řidičům by možná prospělo, kdyby jim při koupi automobilu někdo vysvětlil, že páčka směrových světel není dekorace.
Satira může udělat něco jiného.
Položit jednotlivé události vedle sebe a ukázat, jak zvláštně někdy vypadají bez politických prohlášení, tiskových mluvčích a úředního jazyka.
Protože pod všemi odbornými termíny, právními stanovisky a tiskovými zprávami nakonec zůstávají poměrně jednoduché otázky.
Je to normální?
Dává to smysl?
A opravdu jsme se dostali do bodu, kdy nás to už ani nepřekvapuje?
Možná ano.
Ale byla by škoda přijít alespoň o schopnost se tomu zasmát.
Ne proto, že by na všem bylo něco veselého. Některé události jsou vážné, jiné nebezpečné a některé mohou mít následky, které žádnou pointu nepotřebují.
Černý humor ostatně nevzniká proto, že je realita legrační.
Často vzniká právě proto, že není.
Je to způsob, jak na chvíli odstoupit o několik kroků a podívat se na obraz, který z bezprostřední blízkosti nedává smysl.
A obraz tohoto týdne?
Stát řeší následky bitcoinového daru, nejvyšší ústavní instituce zaměstnává spor, který se rozrostl o další spor, a na silnicích stále potkáváme lidi, kteří mají problém pochopit význam modrého majáku i oranžového světla.
Každý z těch příběhů je samozřejmě úplně jiný.
Přesto mají něco společného.
Signál přišel.
Otázkou zůstává, kdo si ho všimne.
Protože kontrolky mohou svítit sebevíc.
Když se řidič rozhodne, že je bude ignorovat, auto nějakou dobu opravdu jede dál.
A právě ta poslední dvě slova bývají nejnebezpečnější:
Nějakou dobu.
Upozornění autora
Text je satirickým komentářem k veřejně dostupným událostem. Nadsázka a černý humor slouží ke komentování jejich absurdních souvislostí, nikoli k nahrazování faktů.
U osob zmiňovaných v trestních kauzách platí presumpce neviny. O vině a případném trestu rozhoduje výhradně soud.
Zdroje
Bitcoinová kauza – Pavel Blažek, obžaloba a návrh trestu 6,5 roku
Novinky.cz – Státní zástupkyně podala obžalobu na čtyři lidi v bitcoinové kauze. Pro Pavla Blažka navrhuje 6,5 roku vězení:
Spor vlády s prezidentem a Ústavním soudem
Česká justice – Vláda žádá zamítnutí Pavlovy žaloby a vyloučení soudce Pavla Šámala kvůli údajnému soudnímu aktivismu:
Česká justice – Ústavní soud obdržel vyjádření vlády ke sporu o kompetence prezidenta. O námitce podjatosti Pavla Šámala má rozhodnout plénum:
Česká justice – Vyjádření vlády k Ústavnímu soudu a reakce prezidenta Petra Pavla:
Česká justice – Vláda tvrdí, že spor s prezidentem se fakticky vyčerpal:
Řidiči pod vlivem drog, zákazy řízení a české silnice
Policie ČR – Řídili pod vlivem alkoholu či drog nebo přes platný zákaz řízení, Děčínsko:
Policie ČR – Alkohol, drogy a nerespektování uloženého zákazu řízení, Plzeňský kraj:
Policie ČR – Prý neřídil, měl pozitivní test na drogy. Statistiky řidičů pod vlivem návykových látek:
Policie ČR – Pravidla jízdy po kruhovém objezdu a používání směrových světel:
Poznámka autora: Článek vychází z veřejně dostupných informací platných v době jeho zpracování. U probíhajících trestních a soudních řízení se může skutkový i právní stav dále měnit.
