Článek
Cynická poznámka autora:
„Pokud stále patříte k lidem, kteří věří, že mezinárodní diplomacie je řízena ušlechtilými ideály a že „humanitární bombardování“ skutečně voní po fialkách, raději tento text okamžitě zavřete. Následující řádky jsou určeny těm, kteří už pochopili, že v globální hře o trůny jsme my, obyvatelé starého kontinentu, pouze komparsem, který platí catering, uklízí rozbité sklo a nakonec ubytuje všechny vyhnané hosty. Tento text je čistou satirou, i když realita se mu v posledních letech snaží konkurovat s děsivou vervou“
Je to v podstatě přírodní zákon, skoro stejně jistý jako gravitace. Jakmile se ve Washingtonu nebo Tel Avivu někdo podívá na mapu a řekne si: „Tady by to chtělo trochu víc vzrušení,“ můžete si být jisti dvěma věcmi: akcie zbrojařských firem vyletí do stratosféry a vaše nádrž se stane luxusním zbožím, které si brzy budete moci dovolit jen na splátky.
Zatímco se v bezpečné vzdálenosti od našich hranic ladí trajektorie raket, u nás doma se ladí především trpělivost plátců DPH. Je to fascinující ekonomický paradox: výstřel na Blízkém východě má totiž tu zázračnou vlastnost, že dokáže během vteřiny znehodnotit vaši měsíční výplatu dříve, než stačíte u stojanu vyslovit slovo ‚solidarita‘. Stáváme se tak nedobrovolnými akcionáři konfliktů, na které jsme nebyli pozváni, ale které spolehlivě financujeme každým ujetým kilometrem. Pro evropského řidiče se tak svoboda pohybu mění v drahý předplacený kanál, kde hlavním programem je sledování toho, jak se z jeho peněženky stává palivo pro ambice mocných, zatímco on sám v téhle hře plní pouze roli sponzora, který má za úkol držet hubu a plnou nádrž – pokud na ni tedy ještě má.
Energetická solidarita: My platíme, oni testují
Mechanismus je to geniální ve své přímočarosti. USA a Izrael se pustí do „chirurgicky přesných“ operací, které mají za následek jediné – totální paralýzu trhu s komoditami. Trhy znervózní, spekulanti v Dubaji si otevřou další ročník šampaňského a evropský občan u pumpy jen tupě zírá, jak se cena za litr nafty nebezpečně přibližuje ceně archivního Bordeaux.
Zatímco naši spojenci testují nejnovější generace dronů a naváděných střel, my v Česku testujeme, kolik dní v měsíci dokážeme přežít na instantních polévkách, abychom měli na cestu do práce. Je to taková naše forma tiché solidarity. Oni dodají high-tech zbraně, my dodáme své celoživotní úspory skrze marže energetických gigantů. Nikdo se nás neptá, jestli chceme sponzorovat „šíření demokracie“ u každého tankování, ale účtenka z čerpací stanice mluví jasně.
Vrcholem této ‚energetické charity‘ je pak zjištění, že zatímco my poslušně financujeme každou novou trajektorii spojeneckých raket, naši zámořští partneři nám obratem nabídnou pomocnou ruku ve formě ‚vysvobození‘ z energetické závislosti. Samozřejmě za ceny, které připomínají spíše poplatek za záchranu trosečníka než férový obchod. Je to vskutku mistrovský tah: nejprve se v rámci vyššího dobra rozkolísá globální trh natolik, že se ropa stane vzácnější než upřímnost u voleb, a následně se Evropě s otcovským úsměvem prodá plyn, který k nám musel doplout přes půl planety, čímž se jeho ekologická stopa vyrovná menšímu požáru pralesa, ale jeho cena zato spolehlivě zlikviduje zbytek našeho průmyslu. My tak v této transatlantické symbióze nefungujeme jako partneři, ale jako ten pověstný strýček, který sice nesmí mluvit do toho, kam se pojede na výlet, ale jako jediný má v kapse peněženku, ze které se platí benzín, mýtné i pokuty za rychlou jízdu ostatních.
Migrace: Ten nechtěný „All-Inclusive“ bonus
Ale nenechme se mýlit, cena paliv je jen lehké předkrmové menu. Hlavním chodem, který nám spojenci servírují s železnou pravidelností, je migrační vlna. Každý výstřel na Blízkém východě má totiž ozvěnu, která zní jako statisíce nohou pochodujících směrem k branám EU.
Scénář je pokaždé jako přes kopírák: nejdříve přijde destabilizace „zlých hochů“, infrastruktura se změní v prach a místní populace zjistí, že mezi ruinami se špatně pěstuje pšenice i vychovávají děti. Poté nastupuje evropská recepce. Brusel začne horečně vymýšlet kvóty, zatímco naši spojenci zpoza oceánu jsou bezpečně schováni za tisíci mil slané vody a jejich imigrační politika připomíná vstupní testy do NASA.
Je to fascinující dělba práce: USA a Izrael vyrobí „potřebu odejít“ a Evropa vyrobí „integrační balíčky“. My pak řešíme, zda je větší hrozbou kulturní šok v Sasku, nebo prázdná kasa v sociálním systému. Spojenci nám pošlou povzbudivý e-mail o společných hodnotách a my jim na oplátku pošleme další miliardy za jejich zkapalněný plyn, abychom v zimě nezmrzli, když už nám ty trasy z východu někdo (kdopak asi?) vyřadil z provozu.
Vrcholem této geopolitické dělby práce je pak role Evropy jakožto ‚velkokapacitního úložiště‘ pro následky cizích rozhodnutí. Zatímco naši spojenci zpoza oceánu sledují situaci z pohodlí bezpečné vzdálenosti a jejich největším migračním problémem je diskuse o výšce plotu na hranici s Mexikem, my v Evropě hrajeme nedobrovolný tetris s lidskými osudy. Je to vskutku fascinující model: jedna strana dodá rozbušku, druhá strana škrtne zápalkou a Evropa je následně ta, která má za úkol s úsměvem a brožurkou o inkluzi v ruce vysvětlovat statisícům nově příchozích, že ten kráter po bombě v jejich obýváku byl vlastně investicí do jejich budoucí svobody na předměstí Lyonu nebo Berlína. Stáváme se tak jediným kontinentem na světě, který funguje jako pojišťovna, u níž si nikdo neplatí pojistku, ale všichni od ní očekávají plné plnění v momentě, kdy se v zájmu ‚vyšších cílů‘ někde jinde něco pokazí. A když se pak evropský občan v rámci bezpečnosti bojí vyrazit i na nákup, spojenci mu z bezpečí Washingtonu vzkážou, že se hlavně ‚nesmí nechat vyprovokovat‘. Je to zkrátka dělba práce snů: oni mají vliv a zbrojní zakázky, my máme obavy a plná azylová centra.
Bezpečnostní divadlo: Betonové zátarasy místo svobody
Vrcholem této tragikomédie je pak to, čemu říkáme „vnitřní bezpečnost“. Čím víc míru a svobody vyvážíme pomocí dronů na východ, tím víc betonových zátarasů a policistů se samopaly se objevuje na našich vánočních trzích. Je to zvláštní paradox – čím bezpečněji se cítí stratégové v Pentagonu, tím víc se my v Evropě bojíme odložit si batoh v metru.
Evropa se stala fackovacím panákem globální politiky. Nejsme ti, kdo drží knipl letadla, ale jsme ti, na koho se sypou trosky, když to letadlo narazí do zdi. Naši lídři v Bruselu se sice tváří, že sedíme u „stolu velmocí“, ale realita je taková, že tam sedíme v dětské židličce a jíme to, co nám ostatní naházejí na talíř – a ještě u toho musíme vypadat vděčně. Každá eskalace u Perského zálivu znamená další „bezpečnostní balíček“ u nás doma, který v praxi znamená jen to, že se nám hůř cestuje a víc nás šmírují.
Tato nová éra ‚bezpečí‘ s sebou přináší i estetickou proměnu našich měst, kde historická náměstí začínají připomínat natáčecí plac postapokalyptického filmu. Je to vskutku fascinující: čím více se naši lídři na mezinárodních summitech ujišťují o neochvějné stabilitě, tím masivnější betonové květináče se objevují před našimi školami a obchodními centry. Stali jsme se mistry v disciplíně, kterou bychom mohli nazvat ‚preventivní paralýza‘. Zatímco naši spojenci vyřizují účty pomocí technologií z 22. století, my se vracíme k architektuře raného středověku a obehnáváme své kulturní akce valy, které by nám záviděli i husité. Bezpečnost v evropském podání už totiž neznamená absenci hrozby, ale pouze schopnost postavit dostatečně tlustou zeď mezi průměrného plátce daní a důsledky zahraniční politiky, kterou on sám nikdy neschválil. Jsme tak v bizarní situaci, kdy oslavujeme svobodu v prostorech, které vypadají jako vězení s lepším cateringem, a s každým dalším ‚úspěchem‘ spojenců na Blízkém východě jen přidáváme další zámek na dveře svého vlastního domova.
A co říci závěrem?
Až příště uvidíte v televizi mluvčího v drahém obleku s perfektně uvázanou kravatou, jak s vážnou tváří a hlubokým hlasem vysvětluje, že „jiná cesta neexistovala“ a že „naše společné hodnoty jsou v sázce“, neřešte vysokou politiku ani etiku mezinárodních vztahů. Raději okamžitě utíkejte k nejbližší benzínce a naplňte i prázdné lahve od minerálek a ostřikovačů. Protože zatímco on mluví o ideálech, vy už v přímém přenosu platíte za jejich realizaci.
Jedna věc je totiž v tomto post-moderním geopolitickém cirkuse jistá: raketa vypálená v Perském zálivu, ať už má na boku nápis „demokracie“ nebo „sebeobrana“, zasáhne v Evropě vždycky jeden a ten samý cíl – vaši peněženku, váš zbytek pocitu bezpečí a vaši naivní víru v to, že spojenecké svazky jsou něco víc než jen předražené předplatné na budoucí problémy. Jsme v pozici diváka, který si koupil lístek do první řady, ale místo kulturního zážitku dostává jen rány bičem a na konci představení je mu předložen účet za pronájem šapitó.
Pohodlně se usaďte, nebo spíše pevně uchopte tankovací pistoli. Svoboda a „stabilizace“ regionů, o kterých většina z nás ví jen to, že se tam pěstují datle a náboženský fanatismus, totiž holt něco stojí. Je to daň za to, že smíme sedět v předsíni velmocí a tvářit se, že naše názory někoho zajímají. Skutečná tragikomedie však spočívá v tom, že fakturu za tyto ambiciózní ohňostroje naši zámořští a blízkovýchodní přátelé vždycky neomylně posílají na evropskou adresu se splatností „včera bylo pozdě“.
A tak nám nezbývá než dál hrát roli onoho loajálního sponzora, který sice nesmí mluvit do scénáře, ale musí se u závěrečných titulků spokojeně usmívat – i když ví, že zítra ráno bude muset prodat auto, aby měl na lístek na MHD. Protože v tomto světě se velké účty nevyřizují krví generálů, ale úsporami evropské střední třídy. Dobrou noc a šťastnou cestu k pumpě, dokud mají otevřeno.
