Článek
Upozornění: Následující text je satirický a jeho cílem není dehonestovat policii ani drogové gangy. Jde o fiktivní zamyšlení nad marností boje, do kterého se nechceme pustit. Vítejte v zemi, kde slunce svítí, tráva se zelená a za každým druhým rohem se prodává pervitin. Je to naše země. A my všichni jsme součástí divadelní hry, kde hrajeme hlavní role profesionálních nevidomých. Očima člověka, který vidí to, co je skryto v každé druhé ulici, se dnes podíváme na náš marný boj s drogovými gangy. Na boj, který vedeme, aniž bychom to dali najevo.
Mariánkův paradox: Naše země snů a chemických laboratoří
Víte, jak se pozná, že je boj proti drogovým gangům v plném proudu? Je to jednoduché. Každý den se v televizi dočteme o další skvělé razii, při které policie zabavila neuvěřitelných 1,5 gramu pervitinu, jeden ukradený budík a pět prázdných kelímků od jogurtu. Ministr vnitra se poté s vážnou tváří nechá vyfotit s hromádkou sáčků plných bílého prášku, což národu dodá pocit, že jsme zase o krok blíže k utopii bez drog. Všichni tleskají, politici si gratulují a život jde dál. Tedy, kromě té ulice za rohem, kde se dál páchají věci, které by se daly natočit jako horor.
Je totiž jeden malý, ale zásadní detail: my všichni to víme. Všichni víme, že na tom rohu stojí ta holčina, co je zjevně mimo a nabízí to, co byste nechtěli ani do splachovacího záchodu. Všichni víme, že ten velký, svalnatý chlap s vytetovanými nápisy na krku tam stojí od rána do večera a na něco dohlíží. Všichni víme, že ten bar, co vypadá jako po nukleární válce, je jenom fasáda pro něco, co má s čistotou společného asi tolik, co sníh v létě.
Ale nikdo nic nevidí. Děláme, že to nevidíme, protože je to tak pohodlné. Řekněme si to na rovinu: kdo by chtěl mít potíže? Kdo by chtěl chodit na policii a něco hlásit, když ví, že druhý den se mu někdo vyjádří k jeho oblíbené značce auta tak, že mu ji rozšmelcuje cihlou? Nikdo. Raději se schováme za záclonami a budeme doufat, že ti, co to mají na starosti, to vyřeší.
A ti, co to mají na starosti? To je kapitola sama pro sebe. Naše drahá policie. Policisté jsou jako moderní superhrdinové, kteří mají jedno zásadní omezení: jejich superhrdinské schopnosti se vztahují pouze na záležitosti, které se rovnají jejich platu. Když je řeč o něčem velkém a nebezpečném, co by vyžadovalo víc než jenom vyplňování formulářů, najednou mají plný diář. Vyšší platy by mohly znamenat vyšší nasazení, to je jasná rovnice. Ale dokud je to takhle, spokojíme se s tím, že jsou v bezpečné vzdálenosti a občas si v jídelně koupí rohlík.
Fiktivní rozhovor s členem TOXI týmu a dealerem
Abychom získali hlubší vhled, rozhodli jsme se mluvit s těmi, kteří jsou v centru dění. Jeden z nich je anonymní člen TOXI týmu, kterému budeme říkat „Karel“.
Redaktor: „Karle, jaký máte pocit z toho, jak se boj s drogami v naší zemi vede?“
Karel: „No, co vám mám říct. Jsem v tom už patnáct let a jediný, co se změnilo, je balení, ve kterým se to prodává. Děláme, co můžeme, ale my chytíme jednoho distributora a druhý den je na jeho místě pět nových. My se potíme, riskujeme krk, a nakonec dostaneme od soudu podmínku, protože „nebyl dostatek důkazů“. A politici? Ti se na kameru tváří, jak je to vážné, ale ve skutečnosti jim je to jedno. To víte, boj proti drogám je jako boj s hydrou. Uříznete jí jednu hlavu a na jejím místě narostou dvě nové. Akorát že v našem případě ty hlavy jsou z levného chemického prášku a ty naše hlavy… ty dostanou pěstí.“
Redaktor: A co si myslíte, že byste vy osobně potřeboval, abyste byl v boji s drogami efektivnější?
Karel: „Upřímně? Míň papírování a víc volnosti v rozhodování. A taky víc peněz na pořádné vybavení a techniku, ne jen na další formuláře, které stejně nikdo nečte. A hlavně, aby mi za rohem nečekal nějaký politik, co si chce přihřát polívčičku.“
A co na to druhá strana? Setkali jsme se s drobným dealerem, kterému budeme říkat „Martin“. Setkání proběhlo v autě na parkovišti za supermarketem.
Redaktor: „Martine, jaký máte názor na policii a to, jak se s vámi vypořádávají?“
Martin: (směje se) „Jak se vypořádávají? Jakoby se to ani nedělo. Občas někoho vezmou, ale to je spíš taková ukázka. Ať se neřekne. Je to jako hrát karty, kde vy víte, že mají esa a já mám maximálně tak pětku. Oni vědí, kde jsem, já vím, že vědí. Ale nikdo neudělá první krok. Já bych nerad, abych se dostal do vězení, oni by neradi měli s námi větší problémy, než se jim vejde do rozpočtu. Takže takhle to prostě funguje. My si děláme svoje, oni si dělají svoje. Je to takový tichý souboj, kde ani jedna strana nechce být tou, která začala.“
Redaktor: „A kdybyste měl možnost mluvit přímo s policistou, co byste mu řekl?“
Martin: „Že bychom si měli jít na pivo. A že by si měli dávat pozor, protože tyhle srandičky s malými dealery brzy skončí a nahradí je větší hráči, kteří nebudou takhle trpěliví. A že se na ně přijde, až se to stane.“
Závěr: Paralelní světy a náš boj
Takže se ptám: jak se pozná, že boj proti drogovým gangům je v plném proudu? Je to jednoduché. Pozná se to podle toho, že se ho nikdo nevidí. Nikdo nemá strach ze zločinců, protože má strach ze sebe sama. My všichni jsme se stáhli do ulity a čekáme, až se to vyřeší samo. A ta malá, ale zásadní ironie je, že se to nikdy nevyřeší samo. A za pár let budeme v televizi poslouchat další zprávy o tom, jak skvěle bojujeme. Jen s tím rozdílem, že už budeme tak omámení, že nám to bude vlastně úplně jedno.
Jde o to, že vedle sebe žijeme v dvou paralelních světech. V jednom, o kterém se mluví v televizi, se policie heroicky bije s drogovými bosy, ministři dělají důležité projevy a spravedlnost vítězí. A pak je tu ten druhý svět, ten, který se děje v ulicích, za rohem, kde se ví všechno a neví nic. Svět, ve kterém se lidé bojí promluvit, svět, ve kterém je policie vázána byrokracií a svět, ve kterém se zločinci smějí. Tyto dva světy se nikdy nespojí, a proto je tento boj tak absurdní. My, jako společnost, jsme se stali diváky, kteří sledují špatně napsaný film. Jediný, kdo ho ještě bere vážně, je policie a politici, kteří na tom filmu vydělávají. A my se usmíváme, protože je to absurdní. Ale absurdní to není. Je to spíš smutné.
