Článek
Jedu osmdesátkou po české okresce a přede mnou je kráter velikosti menšího dětského bazénu, ve kterém by silničáři mohli legálně chovat pstruhy. Jako svéprávný řidič zapojím selský rozum a chystám se díru decentně objet. Jenže v tom okamžiku v elektronickém mozku mého auta sepne zkrat: „Ne, lidský červe, tady je tvůj pruh!“ Volant mi v rukách ztuhne jako zabetonovaný a auto mi ho vší silou škubne zpátky – rovnou do toho výmolu.
Já rvu volant doleva, abych si neutrhl nápravu, auto ho rve doprava, protože bílá čára je svatá. Pro protijedoucí náklaďák musíme vypadat jako dva epileptici, co se přetahují o poslední banán. Když z toho souboje vyjdu vítězně, auto uraženě bliká a na palubce se rozsvítí nápis: „Věnujte se řízení!“ Jako bych do té doby dělal co? Pletl svetr?!
Hysterická chůva s vůní espressa
Dalším vrcholem moderního inženýrství je interiérová kamera. Ta mi nepřetržitě civí do obličeje a analyzuje mé emoce. Stačí, abych se na vteřinu podíval vpravo na pole, jestli tam neběží srnka (abych ji nesrazil, že ano), a auto okamžitě spustí hysterický jekot.
Přes celý displej se rozbliká obří červený hrnek a auto mi přísným tónem oznámí, že vykazuji známky těžké únavy a mám okamžitě zastavit. Já nejsem unavený, já se jenom nechtěl srazit s divočákem! Za chvíli se budu bát za volantem i polknout, aby na mě ta věc nespustila alarm a nezačala mi přes satelit objednávat dvojité espresso na nejbližší pumpě.
Při couvání je to podobné. Stačí, aby za nárazníkem vyrostlo drzejší stéblo trávy, auto zpanikaří, dupne na autonomní brzdu tak, že si málem vyrazím zuby o volant, a v kabině začne všechno řvát, jako bychom právě torpédovali ledovec. Vystoupím s tepem dvě stě a zjistím, že se za mnou ve větru jemně pohupuje jedna sedmikráska.
Chceš si zatopit? Najdi podmenu 4B
Korunou všeho jsou dotykové displeje na úplně všechno. Pamatujete na ta nádherná, primitivní plastová kolečka? Člověk na ně sáhl poslepu, otočil doprava a z topení začal foukat horký vzduch.
Dneska, když mi za jízdy začnou mrznout prsty, musím spustit složitý rituál: trefit na displeji ikonku ozubeného kolečka o velikosti jednoho milimetru, vstoupit do menu „Komfort na palubě“, překliknout na podmenu „Klimatické zóny“ a zde patnáctkrát zaťukat na symbol „+“. Než se mi podaří zvýšit teplotu o dva stupně, ujedu poslepu čtvrt kilometru a málem sejmu dva cyklisty. Ale hlavně, že je palubní deska „čistá a bez tlačítek“.
Výrobci tomu říkají moderní uživatelské rozhraní. Já tomu říkám mobilní telefon přimontovaný na palubní desku.
A teď upřímně. Kolik z vás po nastartování automaticky vypíná polovinu těch „bezpečnostních“ asistentů, jen abyste dojeli domů v psychické pohodě?
Kdo je tady vlastně riziko?
Největší paradox je, že všechna ta elektronika vznikla kvůli bezpečnosti. Jenže zatímco mě auto prostřednictvím kamer hystericky sleduje, jestli jsem se na dvě vteřiny nepodíval z okna, já mezitím jedu devadesátkou a na rozbité silnici se zoufale snažím trefit na dotykovém displeji ikonku klimatizace velikosti poštovní známky.
Po několika týdnech společného soužití už si nejsem jistý, kdo je na silnici větší bezpečnostní riziko. Jestli já se svými dvaceti lety praxe, nebo auto, které je přesvědčené, že řídí lépe než člověk.
