Článek
Nedávno jsem narazil na článek, který rozebíral rozšířený mýtus o tom, že za socialismu dostal byt každý. Autor v něm připomínal nepříjemné skutečnosti tehdejší doby: dlouhé pořadníky, protekci, kádrování i fakt, že se na přidělení bytu často čekalo řadu let.
To jsou nezpochybnitelná fakta. Iluze o socialistickém ráji dostupného bydlení zkrátka neobstojí.
Jenže při čtení podobných textů mě napadá jiná otázka. Opravdu jsme dnes problém bydlení vyřešili lépe?
Nové pořadníky se přesunuly do bank
Za minulého režimu o bydlení často rozhodovala bytová komise nebo zaměstnavatel. Dnes o něm rozhodují hlavně příjmy, úspory a schopnost získat hypotéku.
Formálně je to samozřejmě spravedlivější. Nikdo už nezkoumá politické názory ani stranickou knížku. Přesto se řada mladých lidí dostává do situace, kdy vlastní bydlení zůstává zcela mimo jejich dosah.
Zatímco dříve se čekalo na přidělení bytu, dnes se často čeká na okamžik, kdy člověk našetří dostatek peněz na akontaci. Jenže při současných cenách nemovitostí a běžných regionálních mzdách může být takový cíl pro mnoho domácností prakticky nedosažitelný.
Někteří mají to štěstí, že jim pomohou rodiče nebo prarodiče. Jiní ho nemají. A právě zde vzniká otázka, zda se dostupnost bydlení nestává stále více otázkou rodinného zázemí než výsledkem vlastní práce.
Paneláky, které jsme se naučili oceňovat
Po roce 1989 se panelová sídliště stala symbolem všeho, co bylo na minulém režimu špatně. Vyčítala se jim šedivost, uniformita a anonymita.
Dnes se na ně ale mnozí dívají úplně jinou optikou.
Ne proto, že by paneláky byly ideální. Ale protože řada z nich vznikala jako součást širšího urbanistického plánu. V jejich okolí fungují školy, školky, obchody, zdravotní střediska a je zde dostatek zeleně.
Když člověk porovná některá starší sídliště s novými developerskými projekty, není vždy jasné, který model vychází lépe. Novostavby sice nabízejí vyšší standard, zároveň však bývají stavěny s materiálovým a prostorovým limitem a s maximálním využitím každého metru pozemku. Není proto divu, že ceny bytů na dobře fungujících sídlištích dnes rostou téměř stejně rychle jako ceny novostaveb.
Nájem jako dlouhodobý životní plán
Další rozdíl spočívá v tom, že stále více lidí rezignuje na představu vlastního bydlení a trvale zůstává v nájmu.
Na tom samo o sobě není nic špatného. Ve vyspělých zemích je nájemní bydlení běžnou a fungující součástí trhu. Problém nastává ve chvíli, kdy nájem přestává být svobodnou volbou a stává se jedinou nouzovou možností.
Mladé rodiny pak každý měsíc vydávají významnou část svých příjmů na bydlení, aniž by si vytvářely jakýkoli vlastní majetek do budoucna. Zároveň často žijí v neustálé nejistotě, zda jim bude smlouva za rok prodloužena a za jakých finančních podmínek.
Který systém je vlastně spravedlivější?
Nechci tvrdit, že socialismus byl lepší. Nebyl. Přinášel nesvobodu, závislost na státu a množství nespravedlností. Stejně tak ale není možné přehlížet, že současný systém má své vlastní, hluboké problémy.
Možná jsme odstranili pořadníky a kádrování. Zároveň jsme však vytvořili prostředí, ve kterém se vlastní bydlení stává pro podstatnou část mladé generace neuskutečnitelným snem.
Otázka proto nezní, zda byl lepší socialismus, nebo kapitalismus. Otázka zní, proč se v zemi, která je bohatší než kdykoli v minulosti, stává vlastní domov pro běžně pracující rodiny stále obtížněji dosažitelným luxusem.
