Článek
Za komunismu dostal byt každý. Tato věta se v internetových diskuzích poslední dobou objevuje pravidelně. A není divu, v době, kdy ceny nemovitostí lámou rekordy a vlastní bydlení se mnoha mladým lidem vzdaluje, zní představa bytu od státu skoro jako pohádka. Jenže stejně jako většina podobných vzpomínek je i tahle pravdivá jen zčásti.
Socialistické Československo skutečně stavělo obrovské množství bytů. Mezi 50. a 80. lety vyrostly statisíce nových bytových jednotek, především na panelových sídlištích. Stát totiž považoval zajištění bydlení za jednu ze svých základních povinností a výstavba nových domů patřila mezi priority. Jenže samotná existence bytů ještě zdaleka neznamenala, že se k nim lidé dostali snadno.
Kdo si dnes představuje, že stačilo vyplnit formulář a za pár týdnů převzít klíče, ten by byl nejspíš nepříjemně překvapen. Získat byt totiž znamenalo především umět čekat. A někdy velmi dlouho.
Dospělí čekali na byt v dětském pokoji
V socialistickém Československu neexistoval volný trh s nájemním bydlením v dnešním slova smyslu. Většinu bytů vlastnil stát, obce nebo družstva. Člověk si tedy nemohl jednoduše projít nabídku, vybrat si lokalitu a podepsat smlouvu. Nejprve musel podat žádost a zařadit se do pořadníku. Nejspíš už tak začínáte tušit, v čem mohl být kámen úrazu.
V některých obcích se na přidělení bytu čekalo roky. Ve větších městech nebo atraktivních lokalitách nebyly výjimkou čekací doby osm, deset, někdy dokonce i více let. Mladé páry tak často začínaly manželství v dětském pokoji u rodičů, protože jinou možnost jednoduše neměly.
Kdo měl štěstí, mohl získat takzvaný podnikový byt. Mnoho velkých podniků totiž disponovalo vlastním bytovým fondem a přidělovalo byty svým zaměstnancům. Z dnešního pohledu to zní lákavě, jenže to mělo svou cenu. Byt byl často úzce spojený s pracovním místem a změna zaměstnání mohla znamenat také ztrátu bydlení. Některé podniky navíc upřednostňovaly pracovníky v profesích, které právě akutně potřebovaly. Jinými slovy, pokud jste byli aktuálně nedostatkový svářeč, měli jste větší šanci, než účetní, kterých byl právě dostatek.
Bez známostí to často nešlo
Další možnost představovalo družstevní bydlení. Ani tady ale nebylo vše zadarmo, jak se někdy traduje. Členové družstev museli zaplatit členské podíly, často se podíleli na výstavbě a také v tomto případě existovaly pořadníky. Přesto šlo o jednu z nejpopulárnějších cest k vlastnímu bydlení.
Nejspíš také nepřekvapí, jak velkou roli hrály známosti. Oficiálně mělo být přidělování bytů spravedlivé a řídit se jasnými pravidly. V praxi však hrály roli nejrůznější osobní kontakty. Mít známého na národním výboru nebo ve vedení podniku rozhodně neuškodilo. Nešlo o systémový princip, ale pamětníci se shodují, že dobré vztahy dokázaly leckdy celý proces významně urychlit.
Byty jako králíkárny
Na druhou stranu je možná spravedlivé říct, že tehdejší systém měl i své výhody. Náklady na bydlení byly ve srovnání s dneškem velmi nízké. Nájemné bylo regulované a tvořilo tak jen malou část rodinného rozpočtu. Lidé se proto nemuseli obávat prudkého zdražování nájmů ani hypoték s rostoucími úroky.
Jenže ani tato výhoda nebyla zadarmo. Nízké nájemné totiž zároveň znamenalo, že chyběly peníze na opravy a modernizaci. Mnoho domů tak postupně chátralo a kvalita bytového fondu nebyla vždy ideální. Zvlášť starší domy se často potýkaly se zanedbanou údržbou. V některých bytech ještě v 70. letech chyběly koupelny nebo ústřední topení.
V některých etapách byla také poptávka po bydlení vyšší, než stačila pokrýt panelová výstavba. Československo zažívalo populačně silné ročníky a nových bytů byl navzdory rozsáhlé výstavbě stále nedostatek. Výsledkem nevyhnutelně byly přeplněné domácnosti. Nebylo výjimkou, že pod jednou střechou žily tři generace.
Někdy se dokonce stávalo, že rozvedení manželé zůstávali bydlet spolu jednoduše proto, že žádný z nich neměl kam odejít.
Zdroje:
MUSIL, Jiří. Lidé a sídliště. Praha: Svoboda, 1985.
MUSIL, Jiří. Sociologie bydlení. Praha: Svoboda, 1971.
KOSTELECKÝ, Tomáš. Bydlení a bytová politika. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2005.
SUNEGA, Petr; LUX, Martin a kol. Bytová politika: minulost, současnost a budoucnost. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2010.
FRANC, Martin; KNAPÍK, Jiří a kol. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. Praha: Academia, 2011.
VANĚK, Miroslav; MÜCKE, Pavel; PELIKÁNOVÁ, Hana. Naslouchat hlasům paměti. Teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2007.
SOMMER, Vítězslav; SPURNÝ, Matěj; MRÁZOVÁ, Pavlína a kol. Řídit socialismus jako firmu. Technokratické vládnutí v Československu 1956–1989. Praha: NLN, 2019.
Sociologický ústav Akademie věd ČR – výzkumy bydlení a bytové politiky
