Článek
Dnes stačí naházet prádlo do pračky, zmáčknout tlačítko a za hodinu či dvě je hotovo. Pokud jsme opravdu ambiciózní, přidáme kapsli, aviváž a možná ještě speciální prostředek na barevné prádlo. Praní zkrátka patří mezi nejběžnější domácí činnosti a málokdo nad ním přemýšlí.
V období socialismu v Československu ale představovalo mnohem náročnější disciplínu, která vyžadovala čas, fyzickou sílu, organizaci a občas i trochu vynalézavosti. Přestože se během několika desetiletí podařilo domácnosti výrazně zmodernizovat, ještě v 70. a 80. letech se mnohé ženy při praní pořádně zapotily.
Valcha do každé rodiny
Ještě na začátku 50. let nebyla automatická pračka v československých domácnostech prakticky k vidění. Prádlo se běžně pralo ručně, často ve vaně, lavoru nebo ve velkých prádelních kádích. Součástí standardního vybavení domácnosti bývala valcha, tedy kovová nebo skleněná deska s vroubkovaným povrchem, přes kterou se látka drhla. Kdo si dnes stěžuje, že mu pračka ždímá moc dlouho, měl by si zkusit vyprat povlečení na valše. Pravděpodobně by po deseti minutách začal vyjednávat s nejbližším obchodem o koupi jakéhokoliv spotřebiče na splátky.
Praní navíc nebylo záležitostí na jedno odpoledne. Často šlo o celodenní akci, při níž se prádlo namáčelo, vyvářelo, pralo, několikrát máchalo a následně ždímalo. Bílé prádlo se kvůli hygieně a odstranění skvrn běžně vyvářelo ve velkých hrncích nebo speciálních prádelních kotlích. V mnoha domácnostech se pralo jednou týdně ve stanovený den.
Tanec zdivočelých praček
První elektrické pračky se v Československu začaly objevovat zhruba od 50. let, ale jejich dostupnost byla jen omezená. Významným krokem vpřed se stala zejména legendární pračka Romo, vyráběná v závodě v Fulneku. Mnohé modely však byly poloautomatické, takže práce člověka zdaleka nekončila zmáčknutím jednoho tlačítka. Bylo potřeba napouštět vodu, vypouštět ji hadicí do vany, přendávat prádlo a často také dohlížet na celý proces. Kromě toho pračka poskakovala po koupelně a byla to velmi hlučná záležitost.
Když se v domácnosti objevila automatická pračka, šlo o malou revoluci. Současně ale také o událost, která mohla vyvolat mírnou závist v sousedství. Spotřebiče totiž nebyly vždy snadno dostupné a na některé modely se čekalo. V socialistické ekonomice nebylo neobvyklé, že člověk měl peníze připravené, ale zboží jednoduše nebylo skladem. Získat novou automatku tak někdy vyžadovalo nejen finance, ale i velkou porci štěstí a ty správné kontakty.
Prádlo se sušilo na každém kroku
Prací prostředky tehdy také vypadaly jinak než dnes. Nejznámějším symbolem socialistického praní byl bezpochyby prací prášek Jelen. Jeho historie sahá až do počátku 20. století, ale obrovské rozšíření zažil právě během socialismu. Sortiment byl tehdy ve srovnání se současností mnohem užší. Zatímco dnešní zákazník stojí před regálem plným desítek variant určených na bílé, černé, sportovní nebo dětské oblečení, socialistická domácnost si zpravidla vystačila s několika základními produkty.
Samostatnou kapitolou bylo sušení prádla. V panelových domech se často využívaly společné sušárny umístěné v suterénu nebo pod střechou. Kdo vyrůstal v paneláku, možná si ještě vybaví charakteristickou směs vůní vlhkého prádla, mýdla a lehce zatuchlého vzduchu. Sušička byla pro většinu domácností naprostou exotikou. Prádlo se věšelo na šňůry na balkonech, v koupelnách, na dvorech i v sušárnách. V zimě se někdy proměnil byt v improvizovanou prádelnu, kde mezi radiátory visely ponožky, ručníky a prostěradla.
Méně pohodlné bylo také odstraňování skvrn. Dnešní specializované odstraňovače neexistovaly v takovém množství a lidé často spoléhali na domácí recepty. Používalo se žlučové mýdlo, soda, ocet nebo různé směsi předávané mezi generacemi. Některé rady fungovaly výborně, jiné připomínaly spíše experimentální chemii provozovanou přímo v koupelně.
Zdroje:
