​„Češi pěšky do Prahy!“ Zapomenuté drama tisíců rodin vyhnaných ze Slovenska

Po roce 1918 odešly na Slovensko tisíce Čechů. Byli to učitelé, lékaři, četníci, železničáři i úředníci. Pomáhali tam budovat novou státní správu, školství i infrastrukturu. Mnozí si tam našli přátele, založili rodiny a považovali Slovensko za svůj domov.

Po rozpadu republiky v březnu 1939 se však jejich postavení drasticky změnilo. Nový režim, orientovaný na nacistické Německo vedené Adolfem Hitlerem, začal prosazovat tvrdou politiku „slovakizace“ veřejného života. Češi, do té doby vnímaní jako opora státu, se rázem ocitli pod obrovským tlakem.

Od jara 1939 začaly úřady systematicky nahrazovat české zaměstnance slovenskými. Tento proces byl doprovázen administrativním nátlakem i společenskou šikanou. Na vyhánění se v mnoha případech aktivně podílely i polovojenské složky jako Hlinkova garda.

Scénář byl obvykle velmi rychlý a krutý:

Dobové zprávy i vzpomínky pamětníků mluví jasně. Projevy otevřeného nepřátelství ze strany části zfanatizovaného obyvatelstva byly na denním pořádku. Protičeská hesla, zastrašování a v některých případech i fyzické napadání vyhnalo tisíce lidí.

Pro mnoho rodin měl odchod naprosto traumatizující průběh. Lidé dostávali na sbalení jen extrémně krátkou lhůtu. Odjížděli často jen s tím, co unesli v rukou.

Nádraží se rázem proměnila v místa nucených odchodů. Atmosféra na nich byla nesmírně napjatá. Vedle lhostejnosti se objevovaly i otevřeně agresivní reakce davu. Z lidí, kteří na Slovensku poctivě žili a pracovali i dvě desetiletí, se během několika dnů stali uprchlíci bez domova.

Mladý učitel z Moravy působil na Slovensku od 30. let. Po březnu 1939 musel během pár hodin opustit své místo i byt. Nestihl vyřešit majetek ani osobní záležitosti. Na nádraží odjížděl v atmosféře, která pro něj znamenala nejen ztrátu zaměstnání, ale i brutální přetrhání všech osobních vazeb.

Český četník Jaroslav sloužil na středním Slovensku patnáct let. Měl tam slovenskou manželku a dvě malé děti. V březnu 1939 pro něj v noci přišla Hlinkova garda. Dostal hodinu na sbalení a rozkaz k okamžitému odjezdu do Protektorátu. Manželka s dětmi musela zůstat na místě. Rodina byla na dlouhé měsíce násilně rozdělena a Jaroslav se musel protloukat okupovanou vlastí bez koruny v kapse.

Podobné lidské tragédie se tehdy v různých obměnách opakovaly po celém Slovensku.

Historici dnes odhadují, že Slovensko v roce 1939 opustilo přibližně 30 000 až 60 000 Čechů.

Mnozí z nich směřovali do českých zemí, které se však mezitím staly součástí Protektorátu Čechy a Morava. Lidé tak utíkali z bláta do louže. Ocitli se v nesmírně obtížné situaci – bez jistoty práce, bez střechy nad hlavou a často i bez jakéhokoliv zázemí.

Dnes jsou vztahy mezi Čechy a Slováky nadstandardně přátelské a rozdělení společného státu v roce 1992 proběhlo vzorně a pokojně. O to důležitější je připomínat si i tyto méně známé, temné kapitoly společných dějin.

Odchod Čechů ze Slovenska v roce 1939 není a nesmí být příběhem kolektivní viny. Je to ale historická zkušenost, která nám ukazuje, jak neuvěřitelně rychle se mohou změnit politické poměry – a jak snadno se z vašeho milovaného domova může stát cizí, nepřátelská země.

Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) – Odborné studie k rozpadu Československa v březnu 1939 a perzekuci českých obyvatel (zejména v časopise Paměť a dějiny).
Rychlík, Jan – Publikace Češi a Slováci ve 20. století (detailní popisy slovakizace veřejného života a nucených odchodů tisíců českých úředníků a učitelů).
Paměť národa (Post Bellum) – Archiv autentických vzpomínek pamětníků a dětí, které musely se svými rodiči narychlo opustit domovy na Slovensku.
Ústav pamäti národa (Slovensko) – Archivní dokumenty k činnosti Hlinkových gard a dobové zprávy o protičeských náladách po vzniku Slovenského štátu.