Článek
Dřív se deprese „vyléčila“ pořádným dnem na poli, studenou sprchou nebo prostým faktem, že pokud ráno nevstanete a nenakrmíte dobytek, rodina bude o hladu. Dnes je návštěva psychologa statusový symbol, podobně jako drahé hodinky nebo nejnovější iPhone. Máme se tak neuvěřitelně dobře, že jsme se začali vrtat ve vlastním nitru tak hluboko, až tam ten problém prostě najdeme, i kdyby tam původně nebylo vůbec nic.
Kancelářský zen vs. selský rozum
Když dnes v open-space kanceláři mezi dvěma cally utrousíte, že jdete na terapii, sklidíte uznale pokývání hlavou. Jste „uvědomělí“. Pracujete na sobě. Jste hrdinové dnešní doby. Pokud byste to samé řekli své babičce před padesáti lety, pravděpodobně by se vás zeptala, jestli jste se nepraštili do hlavy, a poslala by vás nasekat dříví, aby vás ty „roupy“ přešly. A víte co? Pravděpodobně by to fungovalo.
Historický paradox: Odolnost vs. Instagramová diagnóza
Naši předci prožívali věci, které by dnešního průměrného uživatele sociálních sítí poslaly na doživotní neschopenku. Války, skutečný hlad, ztráty dětí, dřina od svítání do soumraku. Přesto neměli čas (ani rozpočet) na to, aby pět let v kuse rozebírali, jestli jim v první třídě někdo nešlápl na bábovičku.
Historická realita: Psychika se otužovala realitou. Problémy byly hmatatelné a řešení byla praktická. Úzkost se rozchodila při cestě do kostela nebo se prostě vypotila v lese při práci.
Dnešní realita: Máme veškerý komfort, teplo a plné lednice. Žijeme v emocionálním vakuu, kde se i křivý pohled prodavačky stává „mikroagresí“, kterou je potřeba probrat na sezení za dva tisíce korun na hodinu.
Terapie jako alibi pro lenost?
Všimli jste si toho trendu? Čím víc máme psychologů na každém rohu, tím méně jsou lidé schopni řešit běžné životní situace bez asistence. Z psychologie se stal dokonalý nástroj, jak legitimizovat vlastní neochotu čelit nepohodlí.
Dnes už není v módě být „normální“. Každý má ADHD, hraniční poruchu nebo aspoň syndrom vyhoření z toho, že musel v pondělí odpovědět na pět emailů. Diagnóza se stala štítem. Jakmile ji máte, nikdo na vás nesmí mít nároky.
Dřív se tomu říkalo, že je někdo prostě neposedný nebo líný, dnes na to máme vznešený latinský název a státní příspěvek k tomu.
Je to dokonalé alibi pro život v úsporném režimu.
Potřebujeme víc práce, nebo víc gaučů?
Nechci zlehčovat skutečné, klinické duševní nemoci. Ty existují, jsou kruté a odbornou pomoc vyžadují. Ale to, co sledujeme dnes, není epidemie nemocí, ale inflace utrpení. Udělali jsme si z psychologie národní sport, kde vyhrává ten, kdo nasbírá víc „bloků“ ve své minulosti.
Možná by nám všem prospělo méně analyzovat „stíny minulosti“ a více konat v přítomnosti. Protože, jak by řekla naše babička, zatímco by sázela brambory: „Když máš moc času přemýšlet o kravinách, znamená to, že máš málo práce.“
