Článek
V sedmdesátých letech to byla tichá dohoda s ďáblem. Režim vám nechal váš klid na chatě, pokud jste mu v pondělí ráno u píchaček slíbili, že nebudete dělat potíže. Lidé se prostě sbalili a zmizeli. Ne za dráty na Západ, ale do sebe. Říkalo se tomu vnitřní emigrace, ale ve skutečnosti to byla vynucená izolace. Dneska děláme to samé, jen ty naše zdi mají lepší rozlišení, rychlejší připojení a stavíme si je úplně dobrovolně.
Chata jako pevnost před světem „venku“
Kdykoliv jste tehdy vyšli na ulici, pochopili jste jednu věc: veřejný prostor vám nepatří. Patří lidem s legitimacemi, schvalovacím komisím a těm, co hlídají každé vaše slovo. Jediná cesta, jak si zachovat zbytek rozumu, byla vybudovat si vlastní mikrosvět, kam stát nesmí.
Chata nebyla o rekreaci. Byla to pevnost. Za plotem ze starých planěk se četly zakázané texty, poslouchaly se rušené vysílačky a pilo se tak dlouho, dokud se ta šedivá realita venku nerozmazala. Byl to úkryt, kde největším odbojem bylo pěstování angreštu a tiché nadávání u kutilského ponku. V hospodě u piva se sice nadávalo, ale jen tak nahlas, aby to neslyšel vedlejší stůl. Byla to klec, ale aspoň jste si v ní připadali jako páni.
Moderní bunkry v kapse
Dneska už nás nikdo nemusí násilím vytlačovat z náměstí do lesů. My tam lezeme sami a ještě za to platíme paušál. Stačí si nasadit sluchátka a zapnout displej. Ten mechanismus je úplně stejný, ale naše podvolení je mnohem hlubší. Vytváříme si digitální bunkry. Odebíráme jen ty, co nám kývají, blokujeme každého, kdo nás vyrušuje z klidu, a žijeme v iluzi, že svět je jen to, co nám schválí algoritmus.
Zatímco mánička v roce 1978 utíkala k nelegální nahrávce, protože v oficiálním rádiu nic jiného nebylo, my dneska utíkáme do nekonečného proudu videí, abychom tu skutečnou realitu nemuseli vidět. Je to dobrovolná slepota. Účel? Nevnímat. Nepřemýšlet o tom, že se svět kolem nás možná sype podobně jako tehdy. Je to tichá dezerce od odpovědnosti, které jsme se vzdali výměnou za pohodlí.
Komfortní cela místo svobody
Vnitřní emigrace má jednu velkou vadu: je to v podstatě kapitulace. Tehdy lidé v hospodách nadávali na systém, ale ráno šli poslušně do práce budovat jeho základy. Dneska nadáváme na internetu, píšeme ostré komentáře, ale pak se vrátíme do své klimatizované nehybnosti. Necháme systém, aby nás dál krmil tím, co chceme slyšet, hlavně když nás to nevytrhne z letargie.
Je to pohodlné. Na chatě i u počítače panuje sterilní bezvětří. Jenže v tom tichu, které si kolem sebe budujeme, se ztrácí schopnost spolu mluvit. Izolovaní kutilové kdysi ztratili kontakt s většinou, my v digitálních bublinách ztrácíme kontakt se skutečností. Vězení, které si člověk vybere sám a dobrovolně si v něm zamkne dveře, se opouští mnohem hůř než to, do kterého ho zavřeli jiní.
Závěrem: Dobrovolně neviditelní
Kdysi nás do ústraní hnala mocenská mašinerie, dneska tam lezeme sami a s úsměvem, abychom nemuseli řešit chaos moderní doby. Je to sice bezpečné, ale taky neuvěřitelně smutné. Protože člověk, který jen utíká, sice přežije, ale přestává existovat jako občan. A o to šlo mocným tehdy a o to jde algoritmu dneska – abychom byli zticha, spokojení ve své virtuální cele a hlavně naprosto neškodní.
Skutečně jsme si tu bránu do světa otevřeli, nebo jsme se v ní jen zamkli?
