Článek
Čtrnáct let prokrastinace ukončené bajonetem
Československo nebylo zpátečnické schválně, my jsme prostě byli… Češi. O přechodu na pravou stranu se u nás začalo vážně jednat už v roce 1925 na mezinárodní konferenci v Ženevě.
Měli jsme na to čtrnáct let! Ale místo akce jsme dělali to, co nám jde nejlíp: vypracovávali jsme studie, řešili rozpočty, zakládali komise a donekonečna si říkali, že „ještě je čas“.
Zatímco zbytek Evropy už postupně přecházel, my jsme si hrdě drželi levou stranu jako Britové. Ne z hrdosti, ale z čisté lhostejnosti a neschopnosti se rozhoupat.
Pak přišel březen 1939, hákový kříž nad Hradem a rázný rozkaz, který žádná česká úřední komise nemohla smést ze stolu: „Od zítřka se jezdí vpravo. Tečka.“ Žádná kampaň, žádné citlivé vysvětlování, prostě německý povel, který ukončil čtrnáctileté váhání během pár hodin.
Chaos, na který neexistoval manuál
Dneska nadáváme, když nám na týden zavřou ulici kvůli výměně trubek a píšeme o tom naštvané posty na sítě.
V březnu 1939 se ale muselo během jedné noci změnit úplně všechno. Tramvajím se narychlo svářely výhybky a dveře, které byly najednou na „špatné“ straně. Lidé zmateně vbíhali pod kola, protože podvědomě čekali vůz z opačného směru, a řidiči v panice strhávali volant doleva, kdykoliv se lekli protijedoucího auta.
Výsledek? Jen v Praze se během prvního dne stalo přes 26 nehod tramvají a to byl tehdejší provoz ve srovnání s dnešní zácpou na magistrále v podstatě nulový.
Češi se s tím sice popasovali po svém a občas schválně jezdili „středem“, aby demonstrovali tichý odpor, ale výhybka už byla přehozená. Silou, kterou jsme si sami vykoledovali svou neschopností cokoli rozhodnout včas.
Jsme nepoučitelní? Historie se nám směje do obličeje
Tenhle příběh není o autech, ale o diagnóze české povahy. Stejně jako tehdy s jízdou vpravo, i dnes často čekáme, až nás do kouta zažene nějaká regulace z Bruselu nebo technologický skok, na který jsme se „nestihli“ připravit, ačkoliv o něm víme roky.
Raději budeme dekádu nadávat na „zlé diktáty“, než abychom převzali iniciativu a udělali si věci po svém a v klidu, dokud je čas.
Jízda vpravo nám zůstala a dnes nám přijde jako ta nejpřirozenější věc na světě. Je to ale drsná připomínka: pokud něco odkládáte čtrnáct let, počítejte s tím, že nakonec přijde někdo, kdo vám tu změnu vnutí násilím.
A nebude se ptát, jestli máte zrovna „rozpracovanou studii“ nebo jestli se vám to zrovna hodí do nálady.
